Gladnessin blog

Královské spiknutí

2011-08-21T18:32:00.008+02:00

1. díl - Královské spiknutí (The Crown Conspiracy)
2. díl - Avempartha /vyjde 30.8.2011/
3. díl - Nyphron Rising
4. díl - The Emerald Storm
5. díl - Wintertide

autor: Michael J. Sullivan

nakladatelství v ČR: Argo

Hadrian Blackwater je bývalý voják. Royce Melborn vyrůstal jako sirotek a naučil se zlodějině.

Společně teď pracují jako tým pod krycím názvem Riyria. Je o nich známo, že za patřičný obnos žádná krádež, sabotáž, špionáž a další nelegální činnost není nemožná.

Právě ten výjimečně tučný obnos a slabá chvilka je donutí porušit jedno ze základních pravidel, nikdy nebrat narychlo žádnou práci, ať zní sebelákavěji a sebesnadněji.
Tahle nerozvážnost má bohužel dost zásadní dohru. Vyústí v objevení se ve špatný čas na velmi špatném místě, konkrétně místě s královou mrtvolou a následně i nespravedlivým obviněným z jeho vraždy.
Oba muži jsou zatčeni, uvězněni a druhý den by je čekal nepříliš lákavý pohled na vlastní střeva nebýt princezny, která překvapivě věří v jejich nevinu a pomůže jim utéct a unést vlastního bratra, o kterého se obává, že bude dalším cílem vraha.

Tak začíná poněkud nebezpečné dobrodružství, které Riayriu spolehlivě přesvědčí, že porušovat pravidla se nevyplácí a že onen večer měli raději zůstat sedět doma.

Hned v úvodu se přiznávám, že se mi kniha líbila. Je čtivě napsaná, stejně dobře přeložená (co jiného od Jany Rečkové, čekat, že? XD) a obsahuje sem tam nějaké to překvapení nebo zajímavý zvrat, které vás nedonutí knihu odložit.
I když že bych si u toho kousala nehty napětím, to se zase říci nedá.

Příběh je totiž poměrně přímočarý, dopravit se z bodu A do bodu B a pak přes bod C zase zpět do bodu A. Vzhledem k tomu, že postavy cestují odlehlými končinami, tak autor to cestování moc neprotahuje. Ne že bych vyloženě toužila po popisech rozdělávání tábora a lovení veverek, ale občas jsem měla pocit, že se to všechno odehrává až moc rychle.

Co se týče postav, objeví se jich tu jen pár a jsou prokresleny dobře a působí věrohodně.
Kor hlavní dvojce prostě fandit musíte – Hadrian je sympaťák a Royce si mě svými jízlivými poznámkami získal, ale člověk se o nich prakticky nic nedozví. Jako že spíš nic než něco. Nic o jejich minulosti, jak se setkali, začali spolu pracovat a tak dále. Oba dva jsou tajemní jak hrad v Karpatech.
Ale vzhledem k tomu, že se jedná o první díl z pěti, tak si to autor možná schovává pro příští díly. Přesto bych se nezlobila, kdyby nám aspoň něco odkryl dříve. XD

Nějakého velkého charakterového vývoje se tu člověk taky nedočká, protože se kniha odehrává v průběhu několika dnů, takže zvlášť zásadní změny ani moc nastat nemůžou. Jedinou výjimkou je teda asi princ, pro něhož je „výlet“ dostatečně velký duševní otřes, tudíž ho to z jeho poněkud rozmazlené latergie probere.

Další položka, která stojí za zmínku, je svět. Je to takový ten typický středověk, hrubým odhadem, a teď pozor, s elfy a trpaslíky. S tím už jsem se docela dlouho nesetkala. V podstatě se v příběhu moc neobjeví, spíš jsou zde hlavně zmíněni, což považuju za plus, a jsem docela zvědavá, jak s nimi autor do budoucna naloží. Naštěstí to na kopii Pána prstenů nevypadá, protože místní elfové jsou spíš bývalí otroci než arogantní národ, což by mohlo být zajímavé… Uvidíme.

Celkově jsou tedy dojmy dost pozitivní, ale přesto na mě kniha působí trochu jako rozjezd k něčemu výpravnějšímu… Nezlobila bych se, kdyby měla více stránek a autor si s tím víc vyhrál. :-)

Ono to žije!

2011-08-08T18:29:00.005+02:00

Olala, jak se tak koukám na datum posledního příspěvku, tak je to přesně půl roku, co jsem naposledy něco vyplodila. To je asi můj osobní rekord. Doufám, že ho už netrumfnu. XD

Ve středu jsem se konečně zbavila poslední zkoušky, čímž jsem zakončila letní semestr o celý měsíc dříve než minulý rok (hurááá!), ale vzhledem k tomu, že mě ještě čeká povinná (neplacená, jak jinak) praxe v nemocnici, tak si ty prázdniny stejně asi moc neužiju (béééé!).
A to bych ještě někam měla vlepit brigádu, páč se šéfům asi nebude moc líbit, že tam ani měsíc nepáchnu, ale tak snad mi to projde... jakože spíš ne. XD

Jinak teda musím zkonstatovat, že druhák byl značně lepší než prvák, aspoň co se do volného času týče, ale že bych se zrovna doma po večerech nudila, to se říct nedá. XD
Co lepší ale teda opravdu nebylo, byly zkoušky. Zlatá anatomie, fakt.

Celý rok jsem si naivně říkala, jak aspoň ta fyziola bude v pohodě, kor když jsem se ji relativně průběžně učila.
Dva týdny před zkouškou jsem přišla na to, že jsem se průběžně naučila tak 40% a už i to si nepamatuju, takže bomba. XD Hlavně k tomu ty perfektní zkazky, co mi vždycky za tepla volala kamarádka, jak zase skoro všechny z termínu vyhodili, i přes to, že se to učili přes čtyři týdny... Vyloženě se mi po tom stýská, no. XD

Biochemie byla snad ještě horší, telefonní seznamy hadr. Navíc o té se ani nedalo moc tvrdit, že bych se ji přes ten rok nějak zvlášť učila, krom teda toho, co bylo potřeba na test, čehož jsem potom o zkouškovém citelně litovala. Ale nějak jsem přes rok nenašla motivaci, protože slévání "vodiček" a pipetování ve mně zrovna biochemickou vášeň neprobouzelo.
Ale jinak to byla sranda. S kámoškou nám nikdy nevyšlo to, co mělo, a místo toho nám ve zkumavkách vznikaly podivné kouřící či bublající substance... Snape by z nás měl radost. XD

Jinak pokud jde o další zajímavé aspekty zkouškového... Tak jsem opět nahodila svůj sexy zombie mód.
První dny to teda vypadalo nadějně, že třeba jako člověk dožiju i konec zkouškového, ale po pár dnech se to opět beznadějně zvrtlo a na řadu přišla stará dobrá flanelová košile, vytahané tepláky, čelenka a bojový účes. (Plus ze dvou obočí se stala jedna velká housenka a další podobné estetické perly, které tu už ale radši rozmazávat nebudu...)
Jediná výhoda zkouškového spočívala v tom, že jsem se hezky prospinkala (vstávat před 10 nemožno!!) a zkoukla asi milion seriálů. Někteří holt o zkouškovém gruntují, já čučím neproduktivně na seriály. XD To se asi ke slovu dostává celý rok potlačovaný geekovský potenciál. XD

Zkrátka, rok to byl hezký, během roku sranda, vedlejší kruh, s kterým nás víceméně spojili, je fajný, z čehož mám upřímnou radost, i když po naší bývalé sestavě se mi pořád stýská, ale s tím člověk už nic nenadělá. Aspoň mě teda těší, že s některými z nich jsem stále v kontaktu, když nic jiného.

Co mě teda ale ukázkové hněte je, jak se na medině prostě nenosí prázdniny. V době, když už většina mých vrstevníků měla nohy na stole, mně víceméně začalo zkouškové.
Skončila jsem v sprnu, což není žádná sláva, ale na druhou stranu, polovinu z ročníku ještě nějaká ta zkouška v září čeká. Plus k tomu ta slavná praxe, abychom se náhodou moc nenudili. XD

Já vím, vybrala jsme si to sama a bla bla bla, ale prostě dokud to člověk nezažije, tak neví. Jako fakt jsem začala pochybovat, jestli jsem si školu vybrala správně. Ne že bych to mohla nějak změnit, ale i tak jsem začala váhat, jestli mi to za to stojí.
Jako jo, je to zajímavé, je to užitečný obor, mám štěstí na spolužáky, ve škole je vždy sranda a tak dále, ale taky se s tím snoubí málo volného času, kor když u toho člověk chce třeba brigádničit, a když ten volný čas potom má, tak pak mnohdy nějak není energie, ani chuť podnikat něco zvlášť akčního. Takže ve výsledku mám pocit, že mi ta studentská léta protékají mezi prsty a já z toho nic moc nemám… X_X

Na závěr tentokrát tématická písnička, když jste mi minule tak zkritizovali výběr obrázku, pche! XD

Vstříc lepším zítřkům... XD

2011-02-08T23:55:00.007+01:00

Hurá! Zimní semestr za mnou a dva týdny flákání přede mnou. XD

Včera jsem zdolala genetiku, sic nepříliš slavně, ale aspoň na první pokus, díky čemuž jsem byla ušetřena dalšího týdne nad skripty.
Než se budete ptát, ano, dělala jsem jen jednu zkoušku. Každopádně mi to stačilo, díky. Člověk by řekl, že našprtat se nějakých blbých pět set stránek nebude problém, ale u genetiky mi to přišlo spíš jak pět tisíc. x_X
Dobře, tak hrozné to nebylo. Nakonec (bezpečně po zkoušce) jsem došla k závěru, že některé kapitoly byly fajn.
I když ze začátku jsem z toho byla docela nešťastná, pak to do sebe ale začalo i celkem zapadat. Přesto pro mě genetické mapovaní navždy zůstane mlhavým pojmem.
Možná by pomohlo, kdybych místo toho natěšeného stepování před menzou bývala chodila na přednášky, ale žaludek má holt přední slovo... XD

Co ale nikdy nepochopím, je fanatická záliba naší fakulty pořádat zkoušky aspoň o dvou částech. Opět jsme psali test a teprve potom jsme se mohli probojovat k ústní, echm.

Ten test byl vůbec vtipný. Vlastně ani ne ten test, spíš to, co tomu předcházelo.
Přestože jsem z domova vycházela s dostatečnou rezervou, autobus vynechal interval, metro začalo z nepochopitelných důvodů stavět mezi zastávkami, takže cesta trvala dvakrát tak dlouho a obě tramvaje na Albertov mi ujely, díky čemuž jsem do ústavu naběhla asi tak pět minut před zahájením testu.
Kvůli eleganci jsem si vzala kozačky na podpatku, což nebyl zrovna jeden z mých nejlepších nápadů, protože z toho časového skluzu jsem byla pekelně nervózní a už tak nejisté nožky se mi začaly viklat celkem povážlivě.

Po testu následovalo pětihodinové čekání na zkoušku a vážně jsem byla nesmírně vděčná, že tam byla polovina našeho kruhu, protože samotná bych se tam asi zbláznila. Takhle jsem si zachovala aspoň nějaký zdravý rozum a pouze jsem hlady šilhala.

Zkouška sama o sobě byla velice zábavná. Vytáhla jsem si tradičně blbé otázky, v podstatě nějaké z mé nenáviděné desítky, ale už jsem zvyklá, no. XD Kupodivu mi méně dělalo problém téma, z kterého jsem měla větší obavu, zatímco na tom druhém, o němž jsem si myslela, že nebude tak hrozné, jsem málem vyletěla. Třetí bylo naštěstí okecávačka a zkoušející asi už rezignovala, tak mě nechala projít.

Jinak moc mě baví, jak se člověk během roku snaží, aby vypadal pokud možno vzhledně a líbivě a během zkouškového se přemění v naprosté monstrum.
Fakt, potkat sama sebe o svém zkouškovém, tak umřu hrůzou a nedotknu se své osoby ani desetimetrovou tyčí.
Umaštěné vlasy, bojový účes, šílený pohled a hadry, nad kterými by zaplakal i bezdomovec... Prostě troska, no. XD
Možná tak jednou přijdu na zkoušku, třeba mi to dají rovnou z milosti. XDD

Slash aneb máme rády řeťezáky...

2011-01-25T10:08:00.007+01:00

Ať žije malá odbočka od studia mutací a genových regulací...

1. Začneme se zpovědí! G, PG, R-15, NC-17, nebo NC-21? Kapitolovka/ Oneshot? Jakou povídku zvolíš?
Trapně se přiznávám, že jsem význam těchto zkratek nikdy nerozluštila a ani se o to vlastně moc nepokoušela... Kupodivu jsem i bez nich přežila ve fanfiction bez újmy, více či méně.
K té druhé části, rozhodně kapitolovku, krátké práce nečtu, protože jsou to většinou PWP a nebo se tam děje jen málo zajímavého a pokračuje to osvědčeným přírazem o zeď a hupsnutím do postele. XDD

2. Vzpomeneš si na:
a) Nejdivnější pairing, který jsi kdy četla?
Divné pairingy raději nečtu, i má zvědavost má svá omezení. Trvalou újmu mám jen z pohledu na takové perly jako třeba Kirk a jeho vesmírná loď... Slyšela jsem i fámy o členech Společenstva prstenu a jejích mečích, ale netroufám si to ověřovat.
b) Nejdivnější fandom, co jsi v hlubinách internetu našla?
Asi jsem velice tolerantní, ale na nic víc šokojícího než viz řádek nahoře jsem nenarazila a aktivně jsem to vážně nevyhledávala, takže žádný. XD
c) První slash povídku, na kterou si narazila? (Jestli ano, tak se rozepiš. Emoce! Dojmy! Pairing! Všechno co si pomatuješ, bude zneužito pro pobavení ostatních!)
Heh, já jsem do slashe pronikla celkem nedávno, rok zpátky, takže si to pamatuju docela dobře. XD Kámoška mi dohodila fanfiction na Artuše/Merlina ze seriálu Merlin od BBC.
Odehrává se to v naší přítomnosti a je to fakt vtipné. Podle mě se to dá číst v pohodě i bez znalosti seriálu, fanoušci ale asi některé narážky ocení více.
Budu hodná, FF tady - Drastically Redefining Protocol.
d) Povídku, co tě poznamenala? (Sooooo much emo!)
Všechny špatné povídky, z kterých jsem chytla žaludeční nevolnost a tik po celý den a pak těch pár pokladů, u kterých jsem po večerech kníkala a následně pochybovala o své příčetnosti.
A nedávno docela silně jedna úžasná propracovaná FF na HP, kterou po 77 kapitolách autorka přestala aktualizovat... TT_TT Omlouvá ji jen smrt, v ostatních případech je horký kandidát na Crucio.

3. Jaký je momentálně tvůj nejoblíbenější fandom?
Momentálně jsem na vrcholu své Harry Potter fanfiction úchýlky, takže asi tak...

4. Čteš raději slash v angličtině/němčině, nebo v češtině/slovenštině? (A proč?)
No, angličtina je jediný cizí jazyk, který ovládám natolik, abych si mohla přečíst něco obsáhlejšího než návod na přípravu instantní polévky...
A v rodném jazyce bych četla velice ráda, kor když je tak krásný, ale nějak mám zatím pocit, že na našem netu panuje deficit nadaných autorů. Tak vážně nevím, jestli je někdo vraždí a nebo nám prostě literární talent není souzen...

5. Už si četla nějaký crossover?
Ne, pohlížím na ně se značnou nedůvěrou a vyhýbám se jim jako čert kříži... Poté co jsem zahlédla crossover s Harrym Potterem a Edwardem Cullenem v hlavní roli, kdejaký upír by mi mou pobledlou pleť záviděl...

6. Songfic, drabble, darkfic, deathfic... Které máš nejraději?
Echm... žádný?

7. Oh my Karel Gott! Mpreg, guro, rape, incest, selfcest, nezletilí a ooc charaktery! Sděl nám své zážitky a traumata!
No, nevím, nedá se říct, že bych něco z toho cíleně vyhledávala. Kor rapu moc nefandím, buď to rape v podstatě není, jen se to tak trapně tváří a ve výsledku to působí dosti... echm... jako rape v yaoi, to mluví myslím za vše XD, a nebo to rape ve sktečnosti je, ale to je zase moc drsné na mou něžnou dušičku.
A mpreg... No, vážně ho ráda nemám, ale četla jsem pár povídek, kde to bylo vtipné. Přesto pořád konzervativně upřednostňuji teorii výměny magické esence a porod náhradní matkou. XDDDD

8. Je nějaký fandom, který si jistou dobu nadšeně četla a teď se za to stydíš? (Odhal mám svou temnou minulost!)
Já četla/čtu samé známé a cool fandomy! XD

9. Máš oblíbenou stránku se slashem, nebo prostě používáš Google s osvědčeným "???/??? +hard"? (Nemám co číst.)
Fanfiction.net. Livejournal. Google („XXXX“ fanfiction slash recs).

10. Jaká věta tě ve slashi zaručeně rozesměje?
Ve špatné povídce asi tak každá druhá...

11. Napsala jsi někdy nějaký slash? Jestli ano, zveřejnila si ho? Jaký měl raiting?
Ne, literárního talentu se mi jaksi nedostává. XD

12. Co slash/yaoi rpg? (Taková ta věc, co dívky hrají přes icq, msm a skype. Jediný rozdíl mezi sexem po internetu je, že při tom nemají ruku v kalhotách). Hraješ? Kdy, kde, jak a jsi nahoře, nebo se ti vždycky dostanou do zadku, ani nevíš jak?
Jsem nudná, ne. XD

13. A teď trvalé degenerace. Když čteš nějakou knihu (nebo vidíš film), kde je hlavní hrdina muž, hledáš mu automaticky mezi ostatními postavami partnera?
Kupodivu ani ne, ale někteří jsou prostě jasní, za to já nemůžu!
Viděl jste někdo seriál Sherlock Holmes z dílny BBC? Nikdo mi nevymluví, že ti dva nejsou jak ženuška a manžílek.

14. A co historické osobnosti? Pomatuješ si významné muže podle jejich orientace? Tak schválně: Které?
Před maturitou jsem to věděla velice přesně, teď už jen ty, u kterých je to notně provařané. A nechápu, co je na tom divného, si tohle pamatovat.. Co je pro ženu zajímavějšího než drb? XD

15. Jak ses k slashi dostala? (Co jsi znala dřív? Slash, nebo yaoi?)
Dlouho a dlouho jen yaoi.

16. Ještě jednou se vrať do svých začátečnických let. Měla jsi někdy nějakou povídku vytisklou?(Kam si ji schovala?)
Samo, jednu origoš yaoi fantasy povídku, když jsem jela na dovolenou a nechtěla jsem se v autě nudit. A hrdě si hoví v deskách v mé knihovně. XD

17. Máš nějaký vzkaz pro pisatelky povídek?
Tomu jednu procentu dobrých, aby psali hodně a nedroply své povídky, protože fanoušci z toho pak mají újmu na celý život a těm 99%... dámy, soudnost, prosím. T_T

18. Dej tento řetězák dál! Komu ho strčíš? (Pokud ho označená osoba nevyplní, přijde Nagat a udělá z něj Hetalia fanouška, poslouchajícího vocaloid.)
Chm, tak všem mým známým byl už víceměné podstrčen. Tak jestli si to přečte jedna z těchto dvou, sKate a Verinka. :-)

Kemono no Souja Erin (The Beast Player Erin)

2010-10-31T14:56:00.019+01:00

(TV seriál, 50 episod)

žánr: fantasy, dospívání

rok výroby: 2009

studio: Production I.G.

Hlavní hrdinkou tohoto anime je desetiletá Erin, která se svojí matkou vyrůstá ve vesnici chovatelů Toudů. Toudové jsou velké ještěrovité potvory, jenž tvoří hlavní a nejobávanější údernou jednotku Vévodovy armády.
Erinina matka je právě jednou z chovatelů Toudů a patří ve svém oboru mezi nejlepší. Naneštěstí ale také pochází z národa Mlžných lidí, kvůli čemuž se často setkává spíš s podezřívavostí než oceněním vlastních schopností.
Malé Erin se to naštěstí přímo netýká, protože jakožto míšenku ji ve vesnici berou víceméně za „vlastní“, tudíž nijak zvlášť nestrádá. Svoji matku bezmezně obdivuje a miluje a stejně jako ona se plánuje stát chovatelem Toudů.
Bohužel, brzo ve vesnici dojde k tragédii, za níž musí někdo zaplatit, a která nenávratně zamíchá Erininým životem...

Kameno no Souja Erin je anime natočené na motiv stejnojmenného románu od Nahoko Uehashi. Pokud vám nic neříká samotné jméno, pak možná bude její nejslavnější dílo Seirei no Moribito. Kdybych to věděla už na začátku, tak bych s tím sledováním neotálela ani minutku.
Takhle jsem jednu chvíli dokonce uvažovala nad tím, že se na to koukat nebudu, kdo konec konců chce sledovat 50 dílů o nějaké uřvané desetileté holce, že?
Díky bohu mě někdo osvítil a já tomu dala šanci.
Následoval tak pozvolný rozjezd, po němž jsem se do tohoto anime beznadějně zamilovala. Má láska k tomuto dílku rostla přímo exponenciálně, takže kdybych nemusela do školy, tak jsem to snad zhlédla na jeden zátah. XD

V první řadě musím zdůraznit, že se celé anime odehrává v průběhu asi deseti let, tudíž zde hlavní hrdinka a další postavy dospívají/stárnou. V podstatě je to rozděleno na tři časové etapy.
Čímž tedy odpadla má největší obava, že budu sledovat strádání a útrapy malého prcka.
I když v případě Erin bych to asi zvládla. Holčina se totiž liší od většiny ženských postav v anime. Je spíš tichá, hodně zdvořilá, výjimečně bystrá, i když taky trochu naivní, což ji ale nemůžu vyčítat, kdybyste prožili většinu života na odlehlých usedlostech, taky byste nebyli zrovna mistři intrik.
Erin je i jednou z mála postav, kterým tu jejich laskavost vážně žeru a přijde mi přirozená a nepůsobí na mě nereálně. Zároveň je to vnitřně hodně silná osobnost, která má vlastní přání, sny a zásady, které ostatním nepodřizuje a snaží se jim dostát.
Objektivně vzato je to sice hodně kladná postava, ale netrpí nějakým mesiášským komplexem a i ona váhá, bojí se nebo udělá chybu, což jí výrazně ubírá na nevěrohodnosti.

Ostatní postavy jsou tu taky dobře propracované, a vyvíjí se, i když pochopitelně nemají zdaleka tolik prostoru jako Erin. Každopádně i to stačí na to, abyste si o jejich osobnosti udělali obrázek a pochopili, proč se chovají, jak se chovají.
Samozřejmě se tu míhají i postavy s ne zrovna úsměvnou minulostí, ale jsou to spíš tragédie reálné, žádná překombinovaná srdceryvná traumata táhnoucí se x díly.
Každá postava tu je hodně důležitá, protože skrze ně rychle pronikneme do poměrů v království a netrvá dlouho, aby divák přišel na to, že to tam nefunguje ani zdaleka tak ideálně, jak se napoprvé zdálo a že státní převrat neodvratně klepe na dveře... Což je vždycky špinavá a krvavá záležitost.
A právě do toho všeho je zatažena Erin jakožto velice důležitý a rozhodující pěšák.

Animace je další položka, kterou je třeba zmínit. Anime je novější a evidentně se na něm nešetřilo, takže kresba podle toho taky vypadá. Jediná věc, co mě trochu iritovala, byly tlusté a jakoby roztřesené kontury pozadí. Místy jsem pak měla pocit, že tu zeď/les/dům kreslilo tříleté dítě, ale podle ohlasů na netu je to spíš můj osobní problém. Svým způsobem to tomu dodávalo na originálnosti a s velmi pěkným soundtrackem podtrhávalo atmosférou, ale i tak bych to možná oželila... XD

Abych se přiznala, tak nějak nevím, co tomu seriálu vytýkat. Příběh je sice spíš přímočarý, ale celkové provedení je mimořádně zdařilé.
Asi bych taky měla dodat, že tohle anime není moc akční, co se aspoň tedy bojové akce týče. Ta tu hraje druhé housle. Příběh je hlavně o Erin, jejím životě, dospívání, jejím vztahu k Toudům a hlavně Beast-lordům a teprve až pak o nějakých válkách a intrikách, které se řeší převážně až v druhé polovině anime, kdy je Erin už starší.

Kemono no Souja Erin bez výčitek doporučuju, není to zrovna typické anime, ale rozhodně si zaslouží, abyste mu dali šanci. :-)

Bakuman

2010-09-14T00:44:00.003+02:00

žánr: ze života

počet volume: 10+

mangaka: Tsugumi Ohba, Takeshi Obata

licenzlé: VIZ Media

ke stažení: Mangatraders

Většina čtrnáctiletých puberťáků moc své budoucí povolání neřeší, a pokud ano, tak se vidí na vysokých pozicích, které ve skutečnosti moc nekorespondují s jejich reálnými schopnostmi.
Moritaka Mashiro nepatří ani do jedné z těchto skupin. Stojí oběma nohama pevně na zemi, takže si uvědomuje, že úspěšní jsou jen ti nejlepší a nejnadanější, což je kategorie, kam on sám, jakožto šedý průměr skoro ve všem, nepatří. Je plně smířený s nějakou tou prací ve firmě, a když bude mít štěstí, tak práce bude stabilní a se slušným platem.

Na druhou stranu, Moritakův spolužák, Akito Takagi, je právě jedno z těch zázračných dětí, které je zatraceně chytré, má suverénně nejlepší známky a ještě k tomu jako na potvoru dobře vypadá. Zkrátka, mohl by si vybrat jakýkoli obor a má celkem reálnou šanci, že v něm prorazí a finančně bude za vodou.
Jenže Akito na rozdíl od Moritaky má sny, má jich hodně a rozhodně se v nich nehodlá spokojit s nějakou nudnou řadovou profesí, byť sebelépe placenou.
Chce být slavný a po pečlivém zvažování došel k názoru, že nejvíce by ho bavilo, a k tomuhle cíli mu i dopomohlo, povolání mangaky.
Jenže to má háček, Akito má sice velkou fantazii, ale výtvarně nadaný vážně není.

Zato je to pořádný klikař, protože celkem náhodou zjistí, že má ve třídě velice talentovaného kreslíře, a to Moritaku. Po tomto zjištění nemá Moritaka moc šancí mu ze spárů uniknout. Přestože ze začátku Akitovo nadšení pro věc bojkotuje, nakonec ani on nedokáže moc dlouho Akitovi oponovat a trnitá cesta ke slávě může začít...

Bakumen sice stále vychází, takže zhodnotit tuhle mangu jde obtížně, ale na druhou stranu... Čert to vem, ta manga je neuvěřitelně chytlavá a nevypadá to, že by to autoři chtěli zvorat jako poslední díly Death note. XD

Manga nás přivádí do atraktivního zákulisí tvorby mangy a názorně nám předvádí, že naše oblíbené mangaky to vůbec nemají jednoduché. A to jsem si jistá, že autoři to tu notně přibarvili na růžovo. Například rivalita mezi jednotlivými mangaky tu je, ale spíš přátelská a smíšená se vzájemným respektem. Čemuž moc v realitě nevěřím, ale zase... kdo ví.

Postavy jsou tu sympatické, hlavně ústřední dvojice podle mě zaujme a oblíbíte si ji, protože i když jsou to oba puberťáci, tak svoji budoucí práci berou zodpovědně. A přestože jejich cesta za úspěchem zdaleka nejde podle plánu, oba dva se to snaží překonat a tvořit dál, což vyžaduje někdy velké odhodlání, tunu štěstí a pevné nervy.
Vzhledem k tomu, že se manga odehrává v průběhu několika let, v posledních kapitolách oběma protagonistům táhne na osmnáct, tuším, řeší se tu taky jejich, případně i dalších mangak, soukromý život, což je takové příjemné zpestření.
Postavy rozhodně nepůsobí ploše a každá má své dobré i špatné chvilky. Zažívají tu totiž svoje vítězství i prohry a všechny ty stavy, které s tím souvisí, takže dramatických složek tu není málo. XD

Kresba je tradičně hezká, kdo četl Death note, ví, co čekat. Kdo ne, tak čekejte spíš realističtější, ale zároveň líbivou kresbu jak pro děvčata, tak chlapce. XD

Mangu tak nejde nedoporučit, už jenom proto, že se tu dozvíte spoustu zajímavých věcí týkajících se mangy a jejího samotného vzniku. :-) Zároveň je to napínavý příběh o uskutečnění svých snů a o tom, že někdy jen pouhé odhodlání nestačí.

P.S. Pokud byste byli na čtení mangy líní, od října má vycházet stejnojmenné anime. :-)

POSTAVY

Moritaka "Saiko" Mashiro (Muto Ashirogi)
Kreslíř dua Muto Ashirogi.
V jejich dvojici prezentuje toho praktičtějšího, rozumnějšího a opatrnějšího.

Akito Takagi (Muto Ashirogi)
Akito má na starosti příběhy.
Je to on, kdo se do všeho žene zásadně po hlavě a s nakažlivým nadšením. Když ale jde do tuhého, rázem přepíná do zodpovědnějšího módu a začne kalkulovat.

Miho Azuki
Spolužačka hlavních hrdinů a tajná láska Moritaky.
Brzo už ne moc tajná a ti dva si slíbí, že až oba naplní své sny, tak se vezmou. (Smějte se, ale oni jsou vážně rozkošní, jak se pořád tak přiblble usmívají a červenají. XDD)
Jejich vztah je platonický, ale o to silnější a oba dva se navzájem ve svých snech podporují.

Kaya Miyoshi
Nejlepší kamarádka Miho, zdaleka ale ne tak ostýchavá, a která je pro změnu zakoukaná do Akita.

Prvák pokořen!

2010-09-06T23:52:00.004+02:00

Tak dneska jsem zdárně pokořila anatomii a tím se oficiálně stala studentkou druhého ročníku 1. lékařské fakulty. *famfáry* XD
Ještě teď se potácím v růžové mlze a ten idiotský úsměv mi ne a ne slézt z tváře.

A bla bla bla...

Zkouška sama o sobě byla... vtipná, echm.
Skládá se ze tří částí – obrázkového testu (požadovaných minimálně 21 bodů z 30), pitevny a ústní, kde si taháte kvartet skládající se z jedné otázky na kosti/svaly/topografii, dvou otázek na orgány a čtvrté na nervový sytém.
Já už si naštěstí test a pitevnu odbyla na svém prvním termínu v srpnu, takže minimálně s nimi jsem si nemusela dělat těžkou hlavu.

Chmurně však musím poznamenat, že na otázky jsem smolař a vážně s tím budu muset do budoucna počítat.
Když jsem si na svém prvním pokusu z histoly vytáhla jednu z otázek, o které jsem věděla všeho všudy dvě věty, moc jsem tomu nepřikládala váhu, nakonec jsem to celkově nijak oslnivě neuměla. Když jsem si ale na druhém termínu téhož vytáhla ze 150 otázek jednu z těch pěti, co jsem sotva přečetla, už jsem podezřívavě zavětřila.
Abych ale nebyla nespravedlivá, na prvním termínu z anatomie jsem měla hezké otázky, jenže to jsem se teorii moc neučila a spíš se soustředila na obrázky, tudíž mi sebelepší otázky byly na dvě věci.
Dnes jsem pro změnu vyfasovala dvě vcelku fajn otázky, k tomu ale bohužel taky otázku, kterou jsem četla v jednu ráno a hlavně, opět, jednu z asi pěti otázek z těch všech 160, kterou jsem opravdu nechtěla.
Tohle vážně není tradice, kterou bych pěstovala s láskou.

Tentokrát jsem ale aspoň byla prozíravější a tak jsem otázky prošla všechny, i když to znamenalo strávit poslední týden 12 hodin denně nad učebnicí a nalívat se po večerech redbully.
Stejně jsem to ale stihla jen tak tak a s notně odřenýma ušima. K opakování jsem se pro jistotu nedostala vůbec.
A to jsem se učila 3 týdny prosím a nemyslím si, že hlemýždím tempem. x_X
Na druhou stranu... *na přednášky nechodila, ke konci roku se neučila* Chm, nedivím se, že jsem měla napilno. XD

No, zkrátka jsem o těch dvou inkriminovaných otázkách nevěděla tolik, kolik bych ráda a přestože si myslím, že jsem ten stres po celé tři týdny zvládala celkem dobře, (vyjma asi dvou silně pesimistických dní, během nichž vznikl můj příspěvek dole a za který se zpětně opět stydím), tak při zjištění názvu losnutých otázek jsem se málem rozbrečela. XD

Ono ne jen, že jsem si vylosovala pro mě úplně blbou otázku, ale ještě ona otázka patřila k centrálnímu nervového sytému a mě měl zkoušet Petrovický, specialista na nervový systém. Nemálo jsem z něho měla bobky už když mě k němu hlásili, natož po tomhle „šťastném“ tahu.
Mimochodem, a to mi tvrdili, jak na posledních termínech jsou jen ti hodní a neškodní... Opravdu nevím, odkud se ta fáma vzala. XD Každopádně u mě a kámošky se minula s realitou, protože k Petrovickému jsme šly pro jistotu obě. XD

Na potítku jsem se psychicky připravovala na meziročník, případně na prosení o šanci na třetí termín v pátek, když jsem přišla na řadu.
Kupodivu jsem zjistila, že nejsem tak dutá, jak jsem čekala a hlavně se mě zkoušející vyptával způsobem, který mě osobně sedí. To znamená, chvíli mě nechal mluvit, pak mě zastavil a zeptal se na něco z jiné oblasti. Když věděl, že se chytám, tak zase chtěl vědět něco jiného. Díky tomu, že jsem prošla otázky fakt všechny, tak jsem měla přehled dobrý, jen v některým věcech, konkrétně z centrálu, jsem se omezila na základní principy, protože v některých těch spojích bych se utopila.
Navíc byl na mě zkoušející příjemný, kor po tom, co jsem ho neúmyslně svým přeřeknutím pobavila, takže zkouška nebyla ani stresová. Hlavně trvala pouhou půl hodinu, což je oproti mé hodině a půl na histole celkem nic.
Dostala jsem dvojku, na kterou jsem nesmírně hrdá, protože se Petrovický tvářil celkem spokojeně a dal mi ji za to, že jsem u těch proklatých bazálních ganglií (ona nenáviděná otázka z centrálu) nevyjmenovala všechny hlavní a vedlejší dráhy, takže jsem se dmula jak balón, když jsem si to mířila za stejně úspěšnou kámoškou. XD
Tohle je i dokonce poprvé, co jsem odcházela ze zkoušky s pocitem, že jsem to docela uměla.

Oslavila jsem to kafíčkem s kamarádkou, sushi s dědou a tátou, kteří se tvářili, jako bych tu školu minimálně absolvovala. XDD

Jinak teda těším se na druhák, úplně strašně moc. XD Sice se budu opět prohýbat pod tunami učiva, ale některé ty předměty vypadají celkem zajímavě.
Jediné, co mi tuhle vidinu dost kazí, je fakt, že momentálně nás do druháku postoupilo jen 9 z 24, s tím, že podle mě tak ještě dva tři lidi projdou a... a to je všechno.
Měla jsem náš kruh moc ráda, tímhle se nám definitivně rozpadl a sama to vidím i na lidech, kteří mi na medině byli nejblíž.
Věřím, že se s některými budu vídat, s některými to bude asi problém, když jsou z druhé strany republiky. Ale hlavně mě to tak nějak celkově strašně mrzí, protože i přes to všechno byl díky těmto lidem ten prvák tak úžasný a já si v tomhle ohledu tu školu užívala tak, až by to mělo být trestné. Takže i když si to nikdy nepřečtou, moc vám děkuju...

Chceš číst mangu? Umři na masochismus!

2010-08-18T22:14:00.007+02:00

Pokračování série "Příspěvky o ničem"

Původně tu měl viset příspěvek plný sebelítosti a naříkání nad tím, jak to studenti 1. lékařské fakulty mají těžké... Jenže pak mi došlo, že spousta mých známých má též před zářijovými zkouškami, státnicemi a čím já vím ještě, tak jsem to prozíravě zabalila.
On by na to celkem pochopitelně totiž nikdo moc zvědavý nebyl... XD

Dobře, ale nedá mí to, a přece si tu trošku zafňuknu, musím přeci držet jistý standart.
Dneska jsem měla jít s bratránkem do kina na Počátek. Nejlepší na tom bylo, že by nás do toho kina vzal dokonce autem. Bohužel, včera mi došlo, že mám za týden zkoušku z angličtiny, takže mé svědomí umlátilo touhu po popcornové zábavě a já kino zrušila. Ani nevíte, jak mi trhá srdce, že přijdu o nejopěvovanější film letošních prázdnin. Už jsem obdobně oželila Agoru, a teď jsem musela slevit i z Počátku... *suší si kapesníčkem slzičky*

No nic, popojedem.
Včera jsem pátrala na mangatraders.com po nějaké manze, která by stála za stažení.
Vzhledem k tomu, že se mě poslední rok drží dvě těžko dostupné úchylky, a to space opery, které bohužel v manze nenajdu vůbec, a historické romance, případně historické/pseudohistorické cokoli, tak to hledání byla docela fuška.
Pár adeptů (doslova, dva) jsem vyhrabala, ale žádný z nich není ještě dopsaný a stejně mám podezření, že nakonec zůstanu jen u té čínské sáhodlouhé série (->), protože u té druhé se začaly podezřele často objevovat ecchi záběry...

Během svého pátrání jsem narazila i na jednu korejskou romanťárnu s těžce originálním názvem Princess. Což by mě normálně odradilo snad už z principu, jenže...

1.) Mělo to kresbu alá manga 80. léta a většina děl 80. let byla kvalitních.
Což je sice pošahaná logika, ale přiměla mě, abych to okno z prohlížeče zase rychle nevycvakla. (Zaujetí.)
2.) Začetla jsem se do anotace a zjistila, že to odehrává odhadem asi v našem 18. století, ale v alternativní realitě s fiktivními zeměmi.
To už jsem zavětřila s podstatně větším zájmem. (Intriky na královském dvoře, jéééé! *svítí očička*)
3.) Mělo to 31 booků a já jsem zatížená na delší série. Krátké mě většinou paradoxně nudí. (Otvírá šampáňo.)
4.) A teď se podržte, všech těch 31 booků bylo přeložených! (Ovívá se vějířem a hyperventiluje. Uááááá!)

Za normálních okolností by to bylo úžasné, jenže pak na mě padlo Podezření. (*znejistila*)
Do celé té úžasné rovnice jsem si musela dosadit jistou zákeřnou a smolnou proměnnou, sebe.
Pochopitelně to celé mělo háček, jak jsem vzápětí zjistila... (*šampáňo vyměněno za studený obklad na čelo*)
Mangaka své dílo nedokončila a dala si přestávku. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo s mým drahým Xkem a Cantarellou, tak už se rezolutně odmítám do podobných sérií pouštět. Po dočtení posledního dílu a vidině neurčitého pokračování bych se totiž asi zbláznila už definitivně...

Takhle prosím probíhá tak 80% mého pátrání po něčem k přečtení. Z celého tohoto výše popsaného a stále se opakujího vzorce mi vychází, že má honba za mangou je silně masochistická zábava.
Občas si fakt říkám, jak by to bylo krásné, kdybych se spokojila s každou druhou mangou a nebyla tak nemožně vybíravá... XD

Supernatural... staronová úchylka

2010-07-15T00:14:00.010+02:00

Mám takový osobní lék proti zešílení z přemíry učení.

Vždycky si najdu nějakou dlouhou seriálovou sérii a na té v inkriminované době ujíždím.
O maturitě to byl Star Trek TOS, o zápočtech Gintama a před druhým pokusem z histoly padl šťastný los na Supernatural.

Já jsem se na něj původně dívat nechtěla. Viděla jsem kdysi asi devět dílů, nijak zvlášť mě to nenadchlo a ještě k tomu jsem z některých dílů byla posraná až za ušima (<- je beznadějný strašpytel). Jenže pak to začaly sledovat kámošky z mediny a pořád mi to doporučovaly, plus jsem četla pochvalnou recenzi u Herb na blogu a to mě tedy nakonec na(z)lomilo. XD

A o čem to je?
Supernatural je v současnosti velice populární americký seriál o pěti sezónách a právě se točící sezóně šesté.

Hlavními postavami jsou bratři Dean a Sam Winchesterovi, kteří se honí za všelijakými nadpřirozenými potvorami a snaží se je sprovodit ze světa.
Oba bratři tak jdou ve stopách momentálně nezvěstného otce a to s různou měrou nadšení. Dean, jakožto starší z bratrů a poslušný syn, se ujal tohoto nevděčného zaměstnání bez jakýchkoli výhrad a s otcem nějaký čas dokonce spolupracoval. Zato Sam už se do rodinného podniku tak nadšeně nehrnul, místo toho při první příležitosti zdrhl na právnickou univerzitu a s rodinou víceméně přerušil styky.
Jenže ve chvíli, kdy se po jejich otci slehne zem a přítelkyni mu zabije stejný démon, jako před lety jejich matku, Samova touha po pomstě briskně přehodnotí priority a než se naděje, už sedí s Deanem v Impale a společně se řítí vstříc ošklivým potvorám.

1. a 2. sezóna – První dvě sezóny se nesou převážně v duchu epizodního seriálu, který je propojen otázkou „Co se stalo s naším otcem?“.
Divák se tu taky postupně seznamuje s oběma bratry.
S oprsklým Deanem, před nímž není žádná dostatečně hezká a prsatá slečna v bezpečí a který v sourozenecké dvojici představuje spíše muže činu a rychlé střelby.
Sam je oproti tomu Deanův pravý opak. Kde je Dean spíš impulzivní a řídí se instinktem, tam Sam používá mozek a rozvahu.
Oba dva se však dobře doplňují a příšery tak nemají mnoho šancí.

3. sezóna je už tak trochu zlomová. Zaprvé tu obě postavy bratrů dostojí jisté charakterové hloubky, která v prvních dílech moc patrná není, zadruhé se díly začínají více zaobírat démony než příšerami obecně.
Osobně mě tahle sezóna bavila víc, než ty předešlé.

4. a 5. sezóna – V současnosti poslední dvě sezóny jsou jednoznačně moje nejoblíbenější. Do hry krom démonů totiž vstupují i andělé, kteří tu jsou vykreslení jako pěkné svině.
Asi tak jediná výjimka je anděl Castiel, moje zlatíčko a oblíbenec číslo 1, jenž zrovna přemírou citů vůči lidem nehýří, ve většině případů je to spíš pragmatik, ale aspoň není úplně bezpáteřní.

Hodně zajímavého, a podle mě i věrohodného, vývoje se tu postupně dočkají taky postavy bratrů, kdy Sam se stává více a více horkokrevným, zatímco u Deana začíná být patrné, že pod tou jeho fasádou „Haha, koťe, pojďme na to!“ je to víc rodinný typ, než by kdokoli čekal.
Není tedy divu, že jejich vztah taky utrží pár nehezkých šrámů, takže krom duchařského seriálu tu místy sledujete i rodinné drama. XD

Věcí, kterých jsem na tomhle seriálu oceňovala, je hned několik.
Rozhodně mě většina dílů bavila. Ano, jejich kvalita byla dosti kolísavá, ale vždycky jsem na nadcházející díl podívala ráda.
Velice se mi zamlouval i přituhující děj a vyvíjející se charaktery postav, bez kterých bych si tak vřelý vztah k tomuto seriálu nevybudovala. Nemůžu tvrdit, že bych vždy s jejich jednáním souhlasila a neměla je chuť proplesknout, ale o to to bylo zajímavější.
Kategorie sama o sobě je humor. V první řadě je to většinou spíš chytrý humor demonstrovaný zábavnými hláškami, ale co mě naprosto a bezkonkurenčně rozsekalo, jsou parodující díly.
Díly parodující klasické horory, vlastní postavy nebo seriály obecně… Kdykoli se takovýhle díl objevil, a že se většinou objevil zrovna ve chvílích, kdy ho divák potřeboval, tak jsem slzela smíchy a musela se smát tak nahlas, že se táta pro změnu musel obávat o duševní zdraví své jediné dcery. XDDD

Seriál bez výčitek doporučuju, myslím, že každý si tam najde svoje, zejména my dámy. XD Co si budeme povídat, Dean je kus, Castiel k pomuchlání a vedlejší postavy, hlavně ženy, se tu moc dlouho neohřejí. XD Až podezřívám scénáristy, že chovají zášť vůči něžnému pohlaví. XDDD

EDIT: Když se teď na ten svůj výkřik do tmy dívám, nějak jsem opomněla kritiku. XD Ne že by byl seriál tak dokonalý, ale i když je tu nemálo věci, nad nimiž člověk povytáhne obočí a jsou jaksi nedomyšlené (kde berou peníze? kde berou policejní spisy? atd.), tak to celkový zážitek nijak zvlášť nekazí. :-)

Buňky, buňky, vy mrchy zatracené...

2010-07-09T15:31:00.008+02:00

Tak napodruhé jsem histologii přeci jen zdolala, ale pár nervů mě to stálo. XD

Rozsáhlý popis útrap... XDD

První pokus jsem dělala 21.6. a učila se na něj asi devět dnů oproti doporučovaným třem týdnům. Sice od rána do večera, ale když se nijak zvlášť přes rok histolu neučíte, tak z toho máte akorát jeden velký guláš.

Zkouška z histoly má dvě části.
V první si taháte 3 otázky ze tří bloků. První z obecné histologie, což je cytologie a obecná stavba tkání, druhou z mikroskopické histologie, což je podrobná stavba jednotlivých orgánů, a jako poslední otázku z embryologie.
Když se všemi otázkami jakž takž zdárně prokoušete a zkoušející vás v průběhu nevyhodí, tak se přesunete k mikroskopu a asistent vás zkouší z libovolných tří preparátů. Většinou se tedy říká, že když už se dostanete k mikroskopování, tak máte víceméně vyhráno, ale úplně se na to spolehnout nedá.

Napoprvé jsem si vytáhla desmogenní osifikaci, kožní žlázy a mléčnou žlázu a jako poslední otázku mimoděložní těhotenství a anomálie placenty.
Vzhledem k tomu, že jsem o desmogenní osifikaci věděla asi tak dvě věty, tak jsem tušila, že jsem v loji. Ale trochu jsem doufala, že to třeba nějak okecám...
Neokecala.
Chtějí slyšet jen fakta a omáčku přeskakují, takže sbohem a šáteček a těšíme se na vás za 14 dnů.

7.7. jsem tedy do ústavu naklusala znova. Bohužel jsem neměla pocit, že bych to uměla nějak výrazně lépe, protože čím víc jsem se to učila, tím víc jsem si byla vědoma, kolik toho neumím a v čem všem si jistá moc nejsem.
V duchu jsem se modlila, abych dostala našeho vyučujícího, který je nejen příjemný a nedělal by ze mě ještě většího vola, než už jsem, ale hlavně nad svoji skupinou drží ochrannou ruku, takže pokud bych nebyla úplně dutá, snažil by se mi to dát.
Pochopitelně jsem ho nevyfasovala.

Na řadu jsem se dostala až za 3 hodiny a mohla jsem si vytáhnout otázky.
Jako první jsem si vylosovala barveni preparátů. Málem jsem sebou švihla.
Byla to totiž jedna z pěti otázek, kterou jsem v obecné jen tak zběžně projela a moje znalosti byly optimisticky řečeno povrchní. Mimochodem, z 52 otázek. T_T
Z mikroskopické jsem si vytáhla srdce a převodní systém. Já srdce ráda nemám, vlastně ho spíš nesnáším. Takže už se mi chtělo fakt smát.
Z embryologie jsem měla vývoj vejcovodu, dělohy a vaginy, což bylo celkem fajn. Pokud bych se k tomu ale vůbec dostala.

Takže hodinu a půl jsem seděla na potítku, poslouchala kluka, co byl zrovna zkoušený a upřímně mu otázky záviděla.
Snažila jsem se být optimistka. Kluk párkrát dost zaváhal a v některých věcech měl hokej, ale vypadalo to, že mu to dá.
Pak přišla na řadu jedna holka. A to se mé naděje začaly rozplývat jako pára nad hrncem, protože dívčina spustila a jela. Trošku jsme se bála, že se zapomněla vůbec nadechnout.
Ještě k tomu měla úplně luxusní otázky, takže jsem nebyla daleko od toho, abych mlátila hlavou o zeď za mnou.

Když jsem se dostala na řadu, můj plánovaný sebevědomý výraz mi moc dlouho nevydržel a když jsem si sedala před zkoušející, měla jsem přinejlepším výraz odsouzence na smrt.
Tak dlouhou hodinu a půl jsem snad nikdy nezažila. V tom barvení se pitvala hodně, ze začátku jsem se ještě chytala, ale při speciální barvení jsem už byla mimo.
To už mluvila spíš ona. Vždycky se mě pak zeptala: „No, tak jak barví XXX?“
A já tipovala vždycky buď modrou, nebo červenou a strefovala jsem se tak s 50% úspěšností. XD

Jako vážně jsem čekala, že mě vyrazí. Kupodivu ale nevyrazila a pokračovaly jsme s dalšími otázkami. Nebyla bych to já, abych ze sebe pro jistotu ještě pár krát neudělala debila. Mám totiž problém s vyslovováním některých cizích názvů. Jako latinsky dobrý, ale takový ty prapodivný mišmaše nebo vyslovování jmen vědců, to jsem ztracená.
Chudák zkoušející se pak už nepokrytě chytala za hlavu a když jsem ji z z „Masona“ udělala „Mejsna“ a podobně, tak už vypadala, že se rozbrečí.

Nakonec mě celá zmožená poslala na preparáty, a to jsem měla pocit, že se dojetím rozbrečím zase já. Preparáty jsem si ale už táhnout sama odmítla a místo toho požádala asistentku, jestli by si za mě netáhla, protože já mám na tohle děsnou smůlu.
Pochopitelně mi vytáhla krásné preparáty. Mozeček poznáte i bez mikroskopu, tenké střevo musí poznat fakt každý a prsní bradavka se vydedukovat dá, když člověk nepanikaří.

Z ústavu jsem odcházela jako úplně poslední, ale zato velice šťastná, až jsem to málem naprala do sloupu. XD

A mé dojmy? Na zkoušející jsem měla spíš štěstí než smůlu, minimálně poslední zkoušející na mě byla hodně příjemná, což není tak časté, jak by mělo být.
Bohužel, nemůžu si pomoct, ale nároky jsou občas neúměrně přemrštěné. Dát dohromady histologii a embryologii, to je vážně masakr.
Histologie sama o sobě je neuvěřitelně rozsáhlá, kor když k tomu přidáte předmět, který je normálně na dva semestry! My jsme ho museli stihnout za dva měsíce.
Tedy podle osnov, já jsem se ho učila během těch tří týdnů samostudiem. XD

Teď k tomu máme ještě anatomii, která je všude kromě Prahy na 3 semestry, my ji máme na dva.
Chápu, že chtějí vyhazovat, ale tohle je vážně už hodně velký extrém. Navíc odmítají přidat další termíny, takže já budu mít na anatomii asi jen dva pokusy, takže jsem mírně řečeno v háji. T_T

Na histole je momentální bilance prý 150 lidí se zkouškou z histoly, 400 bez. Samozřejmě, třeba 150 lidí z těch 400 bude mít zkoušku z anatomie.
Ale tyhle čísla jsou v situaci, kdy u obou předmětů zbývají pouhé dva termíny, docela děsivé. A když vezmu v potaz, že ve všech kruzích jsou maximálně 4 lidi, ale spíš tak většinou 2, z 24, kteří mají všechny zkoušky, tak je něco hodně špatně.

Knižní řetězák

2010-06-28T17:30:00.004+02:00

Učení mi neleze do hlavy tak jsem se musela rozptýlit.

1) Kniha, ktorá zmenila tvoj život:
Draci podzimního soumraku ve 12ti letech. Do té doby jsem byla knihami prakticky netknutá. Čtení mě nijak zvlášť neoslovovalo. Pak jsem ale přečetla tohle fantasy, půjčila si od bratránka další díly a už to jelo. Transformace v knihomola byla dokonána.

2) Kniha, ktorú si čítala viac, než jedenkrát:
Všechny v mé knihovně. XD Knížky, co mám ráda, jsem si koupila a všechny jsem je četla víckrát, nebo aspoň nějaké kapitoly z nich.

3) Kniha, ktorá ťa najviac rozosmiala:
Hm, asi Noční klub od Kulhánka. Co stránka, to hláška. XD Dobré byly taky první díly Mýtů od Asprina nebo ironické poznámky Kala z V temnotě.

4) Kniha, ktorá ťa rozplakala:
Chm, pamatuju si, že hodně jsem brečela u Kushielovy střely. Dvakrát. To je asi na knížku největší výkon. Často se mi u čtení smutných scén lesknou oči, ale tady jsem vyloženě řvala. XD

5) Kniha, ktorú si praješ, aby bola napísana:
Víc urban fantasy typu V temnotě, víc intrikánských knih typu Kushielova střela a víc space oper typu první díly série Honor Harringtonové.
Pak umřu jako šťastný člověk. XDDD

6) Kniha, ktorú si praješ, aby nikdy nebola napísaná:
Každá kniha má svoje. To se říct nedá.

7) Kniha, kterou práve čítaš:
Funkční histologie od V. Konrádové.
Vzrůšo a samá hláška, doporučuju.

8) Kniha, ktorú máš v pláne prečítať:
Hunger Games a Lži Lockyho Lamory. XD

9) Kniha, na ktorú si hrdá, že si ju prečítala:
No, obávám se, že v mém čtenářském deníku nejsou zrovna knihy, které by na širokou veřejnost udělaly dojem. XDD
Ale tak možná některé ty BL novely, číst takový shit vyžaduje nervy z ocely.

10) Kniha, ktorá v tebe zanechala najrozporuplnejšie pocity:
Tak žádnou kontroverzní knihu jsem nečetla, ale pokud jde spíš o pozitivně rozporuplné pocity, tak pak asi série Dcera impéria od Feista a Wurtsové.
Ta série je úžasná, ale zanechá v člověku hořkou pachuť a dlouho na ní musí myslet.

11) Kniha, pri ktorej si sa najviac zasmiala:
Viz bod 3.

12) Kniha, ktorú by si si chcela prečítať, ale nemôžeš:
Všechny ty asijské knihy, nad kterými vzdychám u infa na wiki, ale nemůžu si je přečíst, protože učení každého toho jazyka by mi zabralo spoustu let. X_X
A v angličtině pochopitelně přeložené nejsou.

13) Najstaršia kniha, ktorú si čítala:
Asi Odyssea. XD

14) Chcela by sa stretnúť s postavou z nejakej knižky?
Těch by bylo. XD Tak Kala Leandrose z V temnotě, potom Ruperta a Julii z Východu Modrého měsíce a asi Kvotheho a Basta ze Jména větru.

15) Existuje nejaký človek, ktorý ti pripomína literárnu postavu?
Chm, ne.

16) Existuje konkrétny výtlačok knižky, ktorú by si rada aspoň držala v ruke?
Moonlight od Rob Thurman. T_T
A White Road od Lynn Flewelling.

Football... is full of SLASH!!!

2010-06-27T13:55:00.002+02:00

Tohle video mi poslala před zkouškou kámoška a musím se přiznat, že mi zatraceně zvedlo náladu. XDD
Chvílemi jsem začala vážně uvažovat o tom, že se ze mě stane fotbalový fanoušek. XD

V temnotě

2010-06-25T00:23:00.014+02:00

autor: Rob Thurman

nakladatelství v ČR: Fantom Print

status: 6 dílů

Ano, jsem si vědoma faktu, že místo čtení bych měla zatnout zuby a učit se znova histologii, abych ji dala aspoň na druhý pokus, ale...
Skoro deset měsíců se mi už do spárů nedostala jiná kniha než učebnice a já už začínala pociťovat neklamné příznaky absťáku. A protože jsem čtenář velice rychlý, řekla jsem si, jedna kniha mě nezabije...

Hlavními hrdiny jsou nevlastní bratři Kaliban a Niko Leandrosovi.
Zatímco Nikův otec byl obyčejný člověk, který utekl dřív, než zjistil, co znamenají rodičovské povinnosti, Kaliban se narodil jako kříženec lidské ženy a elfa.
Naneštěstí elfové, grendelové, jak jim říká Niko, nejsou v tomhle světě plného nadpřirozených bytostí étericky krásná stvoření, ale kruté stvůry, které ztělesňují noční můry.

Kaliban, zkráceně Kal, se tedy ani nemůže chlubit tím, že by jeho rodiče k sobě vzplanuli vášnivou, zapovězenou láskou, protože na počátku jeho početí nebyla ani tak zvrácená romantika, jako spíš obchod.

Což je jeden z důvodů, proč oba bratři tráví nezanedbatelnou část svého života na útěku před Kalovými krvežíznivými příbuznými, kteří si ho nechali "vyrobit na míru" a k čemusi ho potřebují.
Cestují od města k městu, a při prvním náznaku přítomnosti grendelů se vytratí. Až se nakonec zabydlí v New Yorku, najdou si práci a už to vypadá, že dnům na útěku možná bude konec.
Jenže to se brzy přesvědčí, jak škaredě se zmýlili...

V temnotě je typický představitel urban fantasy, ale co jsem dosud četla, tak s Hlídkami od Lukjaněnka jednoznačně nejlepší.
Prvně jsem knihu začala číst s tím, že si přečtu jen pár stránek, možná kapitolu dvě, a pak se k tomu vrátím později. Byla jsem jen zvědavá. Chyba.
U čtení jsem už zůstala a na jeden zátah ji přečetla.

Kniha je to velice čtivá, psaná v ich-formě a prošpikovaná vtipnými, ironickými poznámkami hlavního hrdiny, Kala.
Je to kniha, u níž se smějete, hihňáte, trnete napětím, občas vás pro změnu zamrazí a nakonec se necháte zcela pohltit atmosférou. Je to dokonalá kombinace všeho, co mám ráda.
Nemalou roli v tom hrají i skvělé postavy. Ve většině knih si v lepším případě postavy oblíbíte, ale po dočtení ve vás zůstane jen matné povědomí o jejich charakterech.
U V temnotě ne.
Ještě teď mi přijdou postavy obou bratrů a dalších postav tak živé, jako kdybych knihu měla stále rozevřenou na klíně.

Kal, narozdíl od většiny postav fantasy, není ničím zvlášť výjimečná postava, krom tedy svého původu. Není vlastníkem žádných úžasných superschopností, když teda nepočítáme citlivý čich, který i tak není zrovna to, co bych si pod pojmem „cool superchopnost“ představila.
Je to lenoch, čerstvě odrostlý puberťák, hormony s ním občas třískají na všechny strany a pusa je rychlejší než mozek, který i tak dosti sporadicky používá. To ve většině případů znamená problém.

Naštěstí je tu jeho starší bratr, epitom sebeovládání, který ví, jak svého mladšího bratra usměrnit, v případě nutnosti zastrašit nebo jedním ze svých chvatů definitivně zpacifikovat.
Niko je rozumný, zodpovědný, opatrný (=paranoidní), tvrdohlavý a zatraceně chytrý. Vlastně jen jemu může Kale vděčit za to, že je ještě naživu.
Krom toho, že Niko ovládá snad většinu bojových umění, chová také náklonnost k sečným zbraním, vzdělání a je velký vyznavač zdravého životního stylu, na rozdíl od svého bratra, který se žíví převážně hotdogy. Zdůrazňuji, hardcore vyznavač – to znamená mrkvový džus, šťáva z pšenice... Nu což, nikdo nejsme dokonalý. XD

Oba ústřední postavy jsou tak sympatické a z už tak dobře napsané knihy dělají učiněnou drogu.
Asi proto mám stále hroznou touhu knihu rozevřít a znova se do jejího světa ponořit. A to opravdu nezvládne každá druhá kniha, ne? :-)

Kdybych nebyla lemra líná...

2010-06-13T22:33:00.004+02:00

... další příspěvek z cyklu "Jsem já to ale blbec a jsem totálně v háji..." XDD

Jsem ve stadiu, když už si nepřeju bohatého manžela, ani hezkého manžela, ani výhru ve sportce, místo toho bych si ale velice přála, abych měla aspoň trochu vůle k učení.

Měla jsem tři týdny na učení na zkoušku.
Dva jsem v podstatě proflákala...
Takže ve třetím se to snažím dohnat, ale ty stohy učebnic ve mně akorát vzbuzují výčitky svědomí a touhu mlátit hlavou o zeď.

Kde jsou ty časy, kdy jsem bývala pilná holčička? T_T

Asi nadešel čas, kdy bych měla začít šetřit na plastiku a silikony, kterými bych uhnala nějakého milionáře... XDDD

Tam, kde slunce nesvítí...

2010-06-09T12:11:00.006+02:00

Tak jsem to se svou drahou zkouškou z histoly nějak nevychytala.
Prvně jsem si ji posunula na týden 14.6., následně jsem se flákala a tudíž zjistila, že si to nestíhám ani všechno přečíst, natož se naučit. Takže jsem si zkoušku znovu posunula (aneb ať žije SISová turistika) a to tentokrát definitivně na týden 21.6.

Vůbec si nepřipadám jako největší zoufalec. XD Ale teda utěšuje mě fakt, že většina z našeho kruhu je na tom stejně, takže se ten týden 21.6. asi všichni sejdeme. XD
Už jsme vymysleli i plán jménem "Zapíjení a zažrání žalu".

Jinak s mou zkouškou se to má takto:
Věc: Našeho kruhového borce na histolu vyhodili.
Opakuji, nejlepšího z nás, co jediný histolu válel a byl právem profesorův oblíbenec, vyhodili.
Dále...
Lidi z vedlejšího kruhu, kteří se to učili 7 týdnů skoro v kuse, vyhodili. 7 týdnů!
Bilance týdne: prošlo 6 lidí z 56.
Jednoduchá matematika: Co tam pak jako ku*va mám dělat já, se svými ubohými necelými třemi týdny?!
Vyhodnocení: Jsem v prdeli. XDD

Jako vážně by mě zajímalo, jak moc hodlají skrouhnout počty, protože tímhle tempem nás neodpadne třetina, ale necelá třetina spíš zůstane.
Jako zatím mi to přijde docela vtipné, ale nevím, jak moc se budu smát, až po mě hodí indexem a vyrazí mě. XD

Paní, pojďte si sednout!

2010-05-20T20:53:00.005+02:00

Nechci vyvolat dojem, že tu mám v úmyslu sklouznout do deníkových zápisků, ale dnešní den mě vážně dostal.

Dnešek se zřejmě nesl ve znamení špatné konstalace hvězd, protože ty super záseky mého okolí ve mě každou hodinu vyvolávaly řehot o hlasitosti tak stovky decibelů...
Ale o tom jsem tu ani moc mluvit nechtěla. Jako obvykle si tu musím vylít rozčarované srdíčko. XD

***

Měli jsme genetiku a opět se u nás usídlil týpek, o němž jsem mluvila předminule. Znova nás zasypával svými osobitými vtípky a arogantními poznámkami a asi už ze zvyku ke konci hodiny pronesl další perlu. On to snad už dělá naschvál.
V podstatě nám řekl, že jsme tu všichni na odvolání a že si válíme šunky a neznáme tvrdou práci...
Dobře, neva. Nevím, proč jsme se stali těmi šťastnými vyvolenými, které musí oblažovat svojí přítomností, ale už se začínám smiřovat s tím, že zkrátka genetiku strávím vrháním vražedných pohledů a nasraným bušením propiskou o opěradlo.

***

Další radostnou událost mi připravila má banka. Z mně záhadného důvodu mi strhla z účtu tisíc korun jako poplatek za platební karty.
Jakožto majitel studentského konta, kde se takovéhle poplatky neplatí, jsem byla celkem překvapená.
Dneska jsem tedy nakvašená naklusala do jedné z jejích poboček. Tam mi oznámili, že protože mi bylo už dvacet let a nepřinesla jsem potvrzení o studiu, tak mi studentské konto automaticky změnili na klasické.
Samozřejmě s vyššími poplatky a zpoplatněním snad všeho.
Bezva.
Někdo z banky mi měl v listopadu volat a o téhle možné změně mě informovat.
Nikdo mi nezavolal.
Je to asi i má chyba, ale prostě mě něco takového nenapadlo.
Takže jsem o tisícovku chudší, naštvaná na sebe i na banku, a vzhledem k tomu, že mám do kapsy teď vcelku hluboko, tak mi nezbývá než doufat, že napsaná stížnost zabere, i když tomu osobně moc nevěřím, a že učení se postará o mé finance spolehlivěji než zablokované konto.

***

Aby tu ale nevisel čistě depresivní a rozhořčený příspěvek, musím se s vámi podělit o vtipnou příhodu z metra.

Jedu takhle s dalšíma dvěma kamarádkama metrem na tělocvik. Jedna z mých kámošek si sedla, zatímco já jsem s druhou kámoškou stála u ní. Na protější dvousedačce seděli dva kluci. Mohlo jim být tak okolo sedmi, možná osmi... Já to nikdy u těch malých dětí přesně neodhadnu. XD
Každopádně jsem se na jednoho náhodou podívala, ten se zahleděl zase na mě, načež urychleně ze sedadla slezl a prohlásil: "Paní, pojďte si sednout." Měla jsem pocit, jako bych trhala nevinnému chlupatému tvorečkovi nožičku, tak jsem na to raději odvětila, že to je dobré, že postojím. Ale kluk už se urychleně přesunul na jiné volné sedadlo a přišlo mi, že tak trochu nejistě na mě koukal přes opěradlo. XDDD
To volné místo na mě vyzývavě mrkalo, takže jsem si na něj nakonec sedla. V tu chvíli se zvedl i druhý chlapec a s obdobnou hláškou pustil sednout i mou druhou, dosud stojící, kamarádku.
Jako smály jsme se asi dvě zastávky metra, protože kdybyste viděli ty jejich vážné obličejíky, taky byste se neovládli. XD

Upřímně doufám, že to byl projev raného gentlemenství a ne zděšená reakce na můj zevnějšek. XD

A zkoušky klepou na dveře...

2010-05-19T15:05:00.007+02:00

Dobře, zas tak brzo mi na dveře klepat nebudou, protože ještě první týden v červnu máme regulérně školu.

Moje první velká zkouška mě čeká někdy v druhém červnovém týdnu, datum mi bude ještě upřesněno. A to z histologie, což je spolu s anatomií neojobávanější předmět prváku a jeden z členů zabijáckého dua.

Včera v metru jsem listovala diářem a málem mě skolil infarkt. Prvně jsem měla za to, že mi někde vypadla dvoustránka, protože jsem nemohla uvěřit, že bych tu zkoušku dělala za necelé tři týdny. Chvilku jsem vstřebávala tu krutou realitu a nevěřicně obracela stránky tam a zpátky, načež jsem došla k závěru, že jsem to silně nevychatala a jsem v řiti.
Teoreticky bych se na tu zkoušku měla učit tak čtyři týdny, prý... Takže mám skluz jak prase.

Navíc jsem z anatomie hákovala celý centrál, takže pokud bych nějakým zátrakem dala histolu, na což to teď moc nevidím, tak mám jen 3 týdny na zkoušku z anatomie.
Vzhledem k tomu, že se s ní moc nekamarádím, tak je to kapku nereálné.
Ať se na to dívám jak chci, o prázdninách se budu muset učit. X_X Upřímně doufám, že se budu učit jen jeden předmět... T_T

Mimochodem, víte, co jsem včera místo učení dělala?
Dokonale si vycídila celý pokoj, zkrášlila koupelnu, vyprala si, nalepila na stěnu plakáty, napatlala si masku na obličej a četla fanfiction... Pro mé vzdělání velmi plodný den.

Střípky (spíš velké střepy XD) nedávných událostí...

2010-05-13T18:51:00.010+02:00

Čekejte zase sáhodlouhý výlev mého něžného srdíčka. XDDD Omlouvám se, ale v mém slovníku je stručnost neexistující pojem.

Na vlastní nebezpečí...

Sbohem, obědová skupinko!

Když jsem se tu zmiňovala o své škole, psala jsem, že máme fajn kolektiv... To se podle mě stále nezměnilo, ale i tak se bohužel událo několik věcí, které mi ten radostný požitek trošku zkrouhly.

Prvně předesílám, že to, že spolu všichni dobře vycházíme, neznamená, že jsem se všemi nejlepší kamarád. To je trošku utopie. Samozřejmě mám některé lidi radši než jiné, ale pořád platí, že když kohokoliv o něco požádám, tak to udělá nebo se mi aspoň pokusí vyhovět či nějak pomoc. Stejně tak se můžu se všemi bez nucení bavit a vtipkovat.

Co mě ale trošku překvapilo, byl fakt, že v ostatních kruzích to takhle neprobíhá a třeba náš systém společného mailu je spíš rarita.
Krom toho, že nás na zmíněném mailu mohou vyučující zkontaktovat jako skupinu, tak sem i jednotliví spolužáci posílají různé tipy na dobré stránky k učení, nebo doporučení, na co se podívat, co by mohlo být v testu apod. Zkrátka si nikdo nehrabe na vlastním písečku.
Už z gymplu jsem byla zvyklá, že nikdo nesóluje, proto mě překvapilo, že tenhle přístup je neobvyklejší víc, než by bylo milé. T_T

Ale abych se dostala k jádru věci. Dost mě rozesmutnilo, když jsem se dozvěděla, že jedna má spolužačka, kterou mám moc ráda, taková strašně fajn a pohodová holčina, musí příští rok jít do meziročníku kvůli předmětu, který jsme měli pouhé tři týdny. To znamená 3 cvičení, 3 přednášky. Idiocie.
Ani na potřetí nenapsala test, takže nedostala zápočet. I přesto, že měla dostatek kreditů a tenhle předmět není prerekvizita, tak ji to úplně zamíchalo dalším ročníkem.
Celé je to podle mě směšné, protože inkriminovanou Biologii buňky stejně v té či oné formě máme v histole nebo genetice, takže to jejich hrocení nechápu...

Druhá nemilá událost se přihodila před necelým měsícem. Jeden z mých kamarádů z mediny se rozhodl školy náhle nechat, že místo toho zkusí medinu v Brně.
Důvody tu rozpitvávat nebudu, každopádně mě to úplně rozhodilo, protože tím se rozpadla naše tzv. „obědová“ skupinka.
Už předtím byla dost nakřáplá, protože se jedna z našich kámošek připravuje na zuby, ale tak snad aspoň zůstane v Praze, a u další to vypadalo, že půjde stejně jako kamarád taky do Brna, jenže ta už s tou myšlenkou koketovala od začátku školního roku. Díky bohu si to rozmyslela a má to jen jako záložní školu.
To už bychom z naší skupinky zůstali jen tři zoufalci, celkem tragédie.

Jj, chápu, že v životě se stanou horší věci a bla bla, ale to mě momentálně moc netankuje. XD To budu řešit až potom. XD

Aroganci vylískat... nejlépe kladivem!

Další věc, ta mě totálně nasrala dneska.

Prvně zdůrazňuju, že já ke svým vyučujícím chovám povětšinou respekt. Nemám potřebu si na nich dokazovat, jak jsem drsná, když jim budu odmlouvat. Pokud mi můj učitel nedokáže, že je úplně, ale úplně neschopný, poslouchám.
Na gymplu a i tady na medině jsem dosud měla na vyučující povětšinou štěstí. Ne že bych nikdy nějaké výhrady neměla, ale nic tak zásadního, abych kvůli tomu musela někoho nesnášet.

No, tak to se dneska změnilo. Mám žhavého kandidáta na post Největšího idiota.

Dneska jsme měli genetiku. Přiřítil se nějaký 50ti letý týpek, možná přednosta ústavu, netuším, prvně nám vynadal, že nikdo na přednášky z genetiky nechodí a pak se vesele ujal hodiny místo našeho vyučujícího. Že tam dotyčný vyučující byl přítomný, to týpkovi moc nevadilo...
Už po několika větách jsem ho neměla ráda, přiznávám. Jsem nesnášenlivá, shledána vinnou. Ale nemůžu si pomoct, já tyhle rádoby vtipné žoviální pány nemůžu vystát. Náš ředitel na gymplu byl stejný, nemusím dodávat, že toho jsem nesnášela taky. XD

Přeskočím, všechny ty drobné incidenty a poznámky, který už si stejně nepamatuju, ale pomalu a jistě mě rozžhavily vzteky do běla.
Přejdu k větě, kvůli které jsem málem vylítla stropem a týpek oknem. Asi půl hodinu před koncem vyučování si někdo otevřel anatomii. Týpek si toho všiml a na celou třídu prohlásil: „Nechápu, proč s tou anatomií tak machrujete, stejně to z vás udělá jen 30%.“

Dámy a pánové, už dlouho mě někdo tak nenasral. x_X
Když má taková odpor ke studentům, tak ať neučí a něco si koumá v ústavu, na jeho arogantní hlášky není nikdo zvědavý.

První zkouška letního semestru úspěšně za mnou!

Teď něco příjemnějšího, tedy jen pro mě. XD Mám za sebou první zkoušku, a to z latiny. hurá! XD Kéž by ostatní zkoušky šly stejně hladce... *zasněně*

Echm... Naruto? XD

Jinak po mém skoro ročním anime odříkání, kdy jsem spíš ujížděla na asijských hraných seriálech a anime už mě moc nebralo, jsem teď začala sledovat Naruta Shippuuden. XD

Nesmějte se. XD Ale anime má krátké díly a u dlouhých sérií nehrozí, že hned tak dojdou. A nemusím se bát, že bych se do toho zažrala natolik, že bych se od toho nebyla schopna odtrhnout. XD

Ale teda docela mě překvapilo, že autor to v Narutovi začíná vcelku kosit... Zrovna včera mi umřelo postav několik, já jako měkkota všechny obrečela. Moc vhodně jsem to nevychytala, protože zrovna včera jsem měla depčíčí den, takže ta dojemná úmrtí do toho nebyla úplně košer. XDDD

Handicepovaný notebook

Jo, mám podělanou baterku u noťase. T_T A to ho nemám ani rok a je od hp, takže bych očekávala aspoň nějakou kvalitu... Chm, tak asi nic. XDDD
Zkrátka se z mého Mazlíka stal nemobilní noťas, musí být na kabelu, jinak se pomalu ale jistě vypíná... T_T

Jako pěkně mě to štve, protože do začátku června bych teoreticky měla mít záruku, jenže když to půjdu reklamovat, tak si tam noťas nechají, klidně až měsíc, a já mám v té době zkouškové a fakt ten notebook potřebuju. Spoustu učebnic mám elektronických.

Ale dva a půl tisíce za baterku není zrovna pakatel. T_T
Dilema...

Black & White (2009)

2010-04-12T19:58:00.013+02:00

- žánr: policejní, romantika, drama, občas komedie

- počet episod: 24

- délka episody: 1 hodina

- stahování: LJ Jdramas (complete)

Zai Tian Chen (Vic Zhou) je detektiv Severního okrsku, který se může chlubit úctyhodným počtem vyřešených případů. Jenom díky tomu mu policejní velitelka promíjí jeho poněkud excentrické chování.
Pohár její trpělivost ale přeteče ve chvíli, kdy se Zai Tian nevědomky vyspí s její dcerou. Po tomto ne příliš radostném zjištění, Zai Tian nezaváhá ani minutku, prozíravě si sbalí saky paky a nechá se přeložit do Jižního okrsku dřív, než ho rozlícená velitelka sejme ošklivě vypadající bouchačkou.

Mezitím v Jižním okrsku probíhá dlouho připravovaný protidrogový zátah.
Cílem je výrobce nové a populární drogy Dreamer, která má podobné účinky jako marihuana, ale je několikanásobně silnější a nebezpečnější.
Akci dostane na starost Ying Xiong Wu (Mark Chao), eso Jižního okrsku. V utajení, jakožto kupec větší zásilky Dreameru, se setká s výrobcem nové drogy.
Bohužel, akce se celá zvrtne. Někde prosákne informace, že Ying Xiong je ve skutečnosti detektiv, dojde k přestřelce a výrobce Dreameru se svým zbožím, i 500 tisíci dolary Jižního okrsku, zdrhne.

Ying Xiongův velitel celkem pochopitelně šílí vzteky a Ying Xiong se stane objektem jeho nemilosti. Stáhne ho ze všech ostatních případů, přidělí mu jako parťáka nově příchozího ze Severního okrsku, Zai Tiana, překřtí je zlomyslně na „Happy Duo“ a jako jediný úkol jim uloží dopadení výrobce Dreameru a nalezení nebohých 500 tisíc dolarů. Bez nich si už ani jeden u policie neškrtne.
Ying Xiong je z celé situace eufemistický řečeno nenadšený a Zai Tiana upřímně nesnáší. Nutno dodat, že k tomu má i jiný důvod než pouhé nesympatie, protože po oné přestřelce právě Zai Tianův nevhodný zásah umožnil zločinci uniknout.

Tím začíná krkolomná honba za drogovým dealerem a ukradenými penězi, která se rychle zkomplikuje přítomností Triády, odhalením nadnárodního spiknutí, činností super-elitní tajné vojenské jednotky Sarkozy a pomalu se rozvíjejícím milostným čtyřúhelníkem. XD

Black & White je další z řady tzv. „buddy“ seriálů. Znáte to, dva policisté, rozdílní jako den a noc, jeden drsňák se svéráznými metodami a druhý naškrobený kravaťák, který se řídí předpisy.
Oba hlavní protagonisté B&W nemohou být sice rozdílnější, ale tím podobnost končí.

Při pohledu na vždy draze oblečeného a samolibého Zai Tiana přemýšlíte, jak právě on, který se víc stará o svůj vzhled a o to, jak sbalit vše, co má chromozom XX, se mohl stát tak dobrým detektivem. Na mysterióznosti tomu přidává fakt, že Zai Tian je věčně mimo, zpacifikovat zločince by pořádně nezvládl, ani kdyby si kriminálník sám připl želízka, a u pistole leda tak pozná, kde je hlaveň. Častěji zasáhne cíl, když se nesnaží, než když se o to pokouší.
Naproti tomu Ying Xiong je detektiv kompetentní, pálí mu to rychle, jeho muška je stejně přesná jako kop z otočky a nebýt jeho náladovosti a výbušnosti, by byl z něj takřka modelový detektiv. Svět má striktně rozdělený na bílý a černý a možná právě proto má takový problém Zai Tiana skousnout. Jeho parťák, krom toho, že je po většinu času k ničemu, se pohybuje zásadně v odstínech šedi.

Obě hlavní mužské postavy jsou tedy dobře a zajímavě napsané a hlavně stejně přesvědčivě zahrané. Obzvlášť Vic Zhou ve své roli Zai Tiana podává výborný výkon. Pravda, se svojí postavou se může více předvést, protože její charakter nespadá zrovna mezi ty klasické.

Čeho jsem si na tomhle seriálů dále cenila, byly i příjemné ženské hrdinky. Máme tu tichou a vyrovnanou policejní laborantku a Ying Xiongovu přítelkyni z dětství, Xi Ying Lan (Janine Chang), která je, nečekaně, do něj dlouho zamilovaná. Naneštěstí je sice Ying Xiong dobrý detektiv, ale v těchto věcech mu to už tak rychle nepálí.
Aby mohl být výše zmíněný milostný čtyřúhelník kompletní a Taiwanci si mohli pořádně užít komplikované vztahy, do všeho se ještě zaplete temperamentní a krásna dcera hlavy Triády, Lin Chen (Ivy Chen).
Nemusím dodávat, že bližší vztah mezi dcerou mafiána a policisty není zrovna vítaný…

Autoři se na tomhle seriálu vyřádili opravdu hodně, protože co si nevynahradili v romantické rovině, to si vykompenzovali na té konspirační, špionážní a akční.
Brzy divák zjistí, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá a že oběma hlavním policistům půjde o kejhák. Dočkáme se tu i tragické minulosti a památně věty „Jsem tvůj otec, XX“.

Celý tenhle guláš romantiky, melodrama, akce a detektivky okořeněný perfektní hudbou kupodivu dobře funguje. Ač je to seriál místy překombinovaný a obsahuje snad úplně všechno napříč všemi možnými žánry, neměla jsem potřebu otráveně zdvihat obočí nebo mlátit hlavou o stůl, jak to autoři scénáře zase podělali.
Naopak jsem si každou minutu seriálu užívala, zamilovaně zírala na Vica, přiznávám, a přála si, aby seriál měl více dílů.

Pokud tedy nemáte nic proti policejním seriálům, zkrácení volné chvíle nad seriálem Black & White může být dobrá volba. :-)

OPENING

Jak jde čas s mými oblíbenci...

2010-04-09T21:40:00.013+02:00

Řekla jsem si, že by nebylo tak úplně od věci sem postnout taky něco jiného, než jen nekonečné stěžování a strastiplné líčení muk v podobě mé školy.

Protože na recenzi jsem momentálně moc líná, tak jsem se rozhodla, že vás obohatím pohledem na mé milované oblíbence. XDDD
Přece nad nimi nebudu slintat sama, nejsem sobec. XD

V hlavních rolích se představují...

1.) Tomohisa Yamashita aka Yamapi (tak 2 roky zpět, 2008)
Má první láska. XD
Netřeba obšírně představovat, protože kdo aspoň někdy nějaké japonské dorama viděl, o Yamapim se musel nějakým způsobem doslechnout.
Krom herectví se jako většina asijských celebrit věnuje i zpěvu, o jehož kvality, případně nekvality, jsem dosud nebyla obohacena.
Od roku 2003 je člen boybandu NEWS (dalším členem je např.: Ryo Nishikido).

2.) Junki Lee (letní prázdniny, 2008)
Poprvé jsem ho zaregistrovala v historickém filmu King and the Clown. Doopravdy jsem se o něj ale začala zajímat po zhlédnutí seriálu My Girl. Po dalším seriálu, The Time of Dog and Wolf, trpím do teď sinusoidní junkifilií. XDDD

Jediné minus: V obličeji je hezčí než já. T_T

3.) Yong Joon Bae aka Yon-sama (letní prázdniny, 2008)
Po historickém fantasy seriálu The Legend jsem mu úplně propadla a proto dosavad statečně ignoruju veškeré pichlavé poznámky mé kamarádky na jeho osobu, že je to důchodce a vypadá jak Michael Jackson. XDD
V rodné Koreji je to ve filmovém průmyslu velice vlivná a respektovaná osobnost a velkou popularitu si dokonce získal i v sousedním Japonsku díky seriálu Winter Sonata. (Momentálně podle něj vychází anime.)
Naneštěstí to vypadá, že s hraním skončil. T_T

4.) Hyun Joong Kim (duben/květen 2009)
Člen a leader relativně úspěšného boybandu SS501, který si zahrál jednu z hlavních rolí v korejské seriálové adaptaci japonské mangy Hana Yori Dango, v Boys Over Flowers. Ztvárnil roli Ruie a svým rozkošným úsměvem mě poslal k zemi rychleji než rána pěstí. XD
Herecký výkon byl ucházející, i když ne oslňující (ten pláč se mu vážně nepovedl XD). Po této roli další nabídky k herectví odmítl.
Doopravdy si mě ale získal v korejské show We Got Married, ve které si „vzal“ o 6 let starší korejskou zpěvačku Hwanbo. Pár byli vážně hodně vtipný a oba dva si získali mé hluboké sympatie.

5.) Ikuta Toma (letní prázdniny, 2009)
Poprvé mě zaujal v Japonském seriálu Hana Kimi jako Naktusu. Ale doopravdy jsem do toho spadla až po druhém zkouknutí tohohle seriálu.
Po té jsem si pustila seriál Maou a už jsem jen zasněně hleděla na monitor, jak mi tam Toma hezky běhá, v tom přiléhavém nátělníku s dramaticky vlající košilí... *zasněně* (Už jsem se zmínila, že mám slabost pro štíhlé chlapce? XD)

6.) Vic Zhou (letní prázdniny, 2009)
Tak Vic je další moje –fílie. XD
Tohohle výborného herce a člena chlapecké skupiny JVKV (dříve F4) jsem objevila při sledování taiwanského policejního seriálu Black and White (na který mám už dlouho rozepsanou recenzi x_X) a zmohla jsem se jen na toužebné pohledy a vzdychání. XD
Následovala zaběhnutá rutina, zkouknutí skoro všech jeho seriálu. XD Do teď pravidelně kontroluju, jestli nenatáčí nový seriál. XD
Jinak je to vážně sympaťák a má velkou slabost pro auta. XD

7.) Hyun Jung Ko (vánoce 2009)
Pro mě osobně jedna z nejkrásnějších žen, s čímž asi hodně lidí souhlasit nebude, ale to je mi fuk. XD Má sice pršáček a kulatý obličej, ale pro mě je stejně nádherná.
Navíc je to vynikající herečka. Dech mi vyrazila v historickém seriálu Queen Seon Duk, kde hrála hlavní záporačku, obratnou intrikánku na královském dvoře.
Svůj obdiv tradičně přiživuji zkoukáváním seriálů, ve kterých se objevila. XD

Zajímavost: V roce 1989 vyhrála korejskou Miss.

8.) Jiro Wang (zkouškové XD, 2010)
Jiro je členem taiwanské chlapecké skupiny Fahrenheit, kde reprezentuje jedno z ročních období, léto. Je taky herec (nečekaně) a narazila jsem na něj v seriálu ToGetHer.
Tam jsem nad ním neskutečně fangirlila a slintala až jsem sama začala pochybovat o své příčetnosti. Seriál a pak jejich písnička Superb mě zachránily u zkouškového, protože mi poskytly žádaný relax (a vybití). XD
Jinak chudák je často nemocný, ztrácí hlas a trpí xerophthalmií („suché oko“). T_T

9.) John Barrowman (březen, 2010)
Z mých oblíbenců je nejstarší (ročník 1967) a je jediný ne-Asiat.
Jeden víkend jsem se nudila, tak jsem si řekla, že si pustím nějaký sci-fi seriál. Pod ruku se mi dostal známý britský seriál Torchwood.
John Barrowman tam hraje jednu z hlavních postav, lehce promiskuitního, bisexuálního, nesmrtelného vůdce super tajné organizace, které bojuje s mimozemšťany. XDD (Zní to ujetě, ale seriál je to dobrý, fakt. XD)

Zajímavost: Po dlouhé době jediný chlap, nad kterým jsme s T´Sal obě dvě svorně slintaly. (To už něco o jeho kvalitách vypovídá. XDDD)

Jediná nevýhoda: Je to gay a má stálého partnera. XD Máme smůlu, dámy. XD

10.) Ryosuke Yamada (duben 2010)
Moje menší pedofilní obsese.
Ryosukemu je sice momentálně 17 (ročník 1993), ale vypadá tak na 13.
Zkoukávám teď Hidarime Tantei EYE , což je sice seriál plný logických kiksů, ale kouká se na to dobře, co vám budu povídat. XDDD
Co mě ale hodně překvapilo, je fakt, že Ryosuke je přesvědčivý herec, což bych u někoho tak mladého (a hezkého XD) nečekala.
V Johny je historicky druhým talentem, který působí současně ve dvou skupinách, a to Hey! Say! 7 a NYC Boys. (Prvním byl Ryo Nishikido.)

11.) Kenji Sakaguchi (nedávný objev)
Teď jsem dostala chuť na seriály z doktorského prostředí a první seriál, který mi padl pod ruku, byl Team Medical Dragon / Iryu.
Pustila jsem si ho částečně i proto, že jsem četla mangu, takže jsem byla na výsledek zvědavá. Seriál je to dobrý, s výbornými herci a hodně tomu napomáhá, že hlavní roli hraje ten nejvíc sexy mužný Japonec, jakého jsem kdy viděla... a který mimochodem stejně dobře hraje. *slintá*

Letní pitvy a důsledky školy

2010-03-21T20:02:00.005+01:00

Pětkrát hurá, tři neděle se radujme, Gladness má popitevní pohovor úspěšně za sebou.

Zde poněkud obsáhleji.

Vážně si nedovedete představit, jakou mám radost, že konečně budu možná dělat něco jiného než jen chodit do školy, čuchat formol, šťourat se v mrtvole, učit se, příležitostně depčit nebo spát.

V letním semestru pitvy trvaly celé tři týdny, hezky ob den od půl třetí do půl šesté. Oficiálně. Náš kruh ale chodil s naší lektorkou na pitevnu už od jedné, abychom si to tělo pořádně prohlídli a zjistili, co vlastně máme umět.

Docela mě překvapilo, že tělo přečkalo do letních pitev ve víceméně pevném stavu.

Když teda opomenu, že jsme všichni s láskou vzpomínali na množství učiva, které jsme se měli naučit o zimních pitvách, tak letní pitvy byly asi zajímavější.
Mojí náklonnost si získala břišní dutina, hrabat se ve střívkách a velkých nervíkách je fajn pocit. Naopak, upřímnou nenávist jsem chovala k hlavě, respektive obličeji, protože tam všechny ty tenoučké cévy a nervy tvoří jeden velký, těžko rozluštitelný bordel. Měla jsem tam vážný problém vůbec rozlišit, co je véna, artérie nebo nerv, natož ho pak ještě určit správně.

Pro tentokrát jsem byla před závěrečným popitevním pohovorem méně nervózní než minule. Částečně proto, že jsem maličko otupěla, dílem i proto, že jsem se začala včas učit.
I když první dva týdny jsem se stejně učila hlemýždím tempem, takže v konečném důsledku jsem poslední týden jen čučela do učebnice a stejně se úplně všechno nestihla naučit tak, jak bych ráda.
Dokonce jsem noc před popitevákem výjimečně hmátla, stejně jako většina kruhu, po RedBullu, abych se vydržela dýl učit. V pátek jsem do sebe musela RedBull hodit znova, protože jsem se bála, že po 4,5 hodinách spánku bych mohla v nevhodnou dobu usnout.

Nakonec jsem si odnesla zápočet a Béčko, ale v jednu ošklivou chvilku jsem si myslela, že si odnesu akorát tak nálepku debil.
Když se mě totiž zkoušející ptal na princip dýchání a jaké k tomu používám svaly, tak jsem se do toho tak zamotala, že už jsem ani nevěděla, co je inspirace a exspirace a měla za to, že mi zamává a sbohem šáteček na dalším termínu.
Díky bohu jsem to nakonec dala nějak dohromady a zbývající část zkoušení už proběhla v pohodě.
Ale stejně ho podezřívám, že mi to Béčko dal proto, že jsem ho v úvodu zkoušení pobavila.

Nakonec to z naší skupiny nedalo 5 lidí, což není málo, ale mohlo to být horší.
Zápočet a ukončení pitev jsme se odebrali oslavit do vinného sklípku, kde se nás k všeobecnému překvapení sešla většina a pozvání ani neodmítli naši demonstrátoři, ani naše všemi zbožňovaná lektorka a náš mladý asistent.
Celkově to byla vydařená akce, i když jsem se tam trochu připila a měla pak vážný problém vůbec uchopit svoji skleničku. XDDD
Domů jsem ale už odjížděla plně střízlivá a neskončila potupně někde ve škarpě.

Teď trochu odběhnu od tématu pitvy a vrátím se ke škole všeobecně.
Škola se na mě totiž dosavaď podepsala v několika ohledech, které bohužel stojí za zmínku.

1.) Ztloustla jsem.
Vždycky jsem jedla víc než všechny mé kamarádky, ale to, co předvádím teď, hraničí skoro s obžerstvím. Jím skoro víc jak průměrný chlap a když náhodou nedojím svoji porci, což se moc často nestává, tak všichni v mém okolí nasadí výraz typu „Apokalypsa se blíží.“.

2.) Nemám moc volného času.
Pokud si s někým hodlám dát sraz, dávám si ho zásadně buď bezprostředně po škole, nebo, pokud vím, že se to protáhne, tak v pátek nebo sobotu.
Ne že bych se doma každou minutu učila, ale často chci mít svůj klid a trochu si odpočinout, což si zpestřím nějakým tím seriálem.
Navíc jsem nesvá, když vím, že druhý den píšu test (což je skoro každý druhý den) a já jsem někde venku místo toho, abych se učila.

3.) Ruply mi nervy.
Já jsem nikdy nebyla zrovna epitomem kliďáka a často říkám, že něco nedám, protože to mnohdy neumím tak, jak bych si přála, ale přesto se nepovažuju za stresem se třesoucí hysterku.
Upřímně, když to porovnám s některými našimi dámami v kruhu, tak patřím mezi ty stoičtější typy.

Přesto mi týden před popitevákem ruply nervy. Ne že bych usedavě brečela někde v koutku, ale úplně jsem cítila, jak se mi začaly třást ruce, chtělo se mi smát a brečet zároveň a vůbec to byl pěkně hnusný pocit. Který, jak doufám, v nejbližší době už nezažiju.

Moji útěchou je, že skoro každá holka u nás v kruhu někdy kvůli škole brečela, depčila nebo jí taky ruply nervy, takže to není jen můj problém.

4.) Nemám chuť číst
Jo, čtete správně. Já, bývalý vášnivý čtenář, už nemám chuť číst. Není na to čas, není na to chuť.

Sice se mi tu v knihovničce váli asi tři kousky, které bych si moc ráda přečetla, ale když si uvědomím, že bych to ještě ten den nestihla přečíst a další dny by mě to akorát tak rozptylovalo, odkládám čtení na neurčito.
Mým tempem tak asi na letní prázdniny.

5.) Připadám si nonstop blbá
Mé sebevědomí nikdy ve škole nedosahovalo závratných výšin, když už, tak spíš nížín.
Na jazyky jsem nebyla nikdy nijak zvlášť nadaná a matematika byla pro mě místy utrpením.
Vždycky jsem se s tím ale nějak poprala a vždycky jsem nacházela útěchu ve vědomi, že aspoň něco mi jde.
Třeba biologie nebo chemie.

Teď jsem na škole, kde jsou lidí hodně chytří, mají dobrou paměť nebo jsou zvyklí se vážně hodně učit. V některých případech všechno dohromady.
A já si tam připadám jako ten nejšedivější průměr. Někdy dokonce podprůměr.
Po více jak půl roce školy jsem si už zvykla, ale pořád mám chvilky, kdy mě to trochu ubíjí.

Přes tohle všechno bych tu školu za nic na světě neměnila, asi jsem masochista... Je mi ale jasné, že těsně před zkouškovým budu mluvit asi úplně jinka. XDDD

Omlouvám se jinak za příval svých stížností, ale musela jsem se někde vyventilovat, protože mě to už delší dobu trochu (hodně) žere. XD Takže děkuji za tpělivost. XD

Teď trocha obrazového materiálu. XDD

V hlavních rolích se představuje... můj stůl v zápalu učení.

Zimní semestr za mnou

2010-02-12T21:39:00.001+01:00

Hip hip hurá, od středy mám zkouškové úspěšně za sebou a jsem už dokonce zapsaná i do letního semestru.

Ráda bych se tu chlubila, jak jsem tu spoustu zkoušek zvládla, ale v zimním semestru jsme dělali jen dvě. XDDD
Na druhou stranu, nedostáváme zápočty zadarmo, píšeme testy, zkouší nás, takže to není sranda, ale ono to na jiných školách asi není jiné.

O zkouškách sáhodlouze zde. XD

První zkouška byla z informatiky.
K tomu si musíte uvědomit dvě věci – za a) 2/3 studentů tvoří dívky, které si po většinou s počítači zrovna netykají a za b) na informatice vážně naše škola nestojí.
Takže jak myslíte, že ta zkouška asi probíhala, no? XD
Spíše formalita a zkoušení z officů. XDDDD

První část byla praktická zkouška, to jsem si vytáhla PowerPoint, jako luxusní téma. XD Měla jsem jen zpracovat nějaký text, v Excelu k tomu vytvořit graf a tabulku, šoupnout to do prezentace, k té udělat časování a pak ji poslat přes Outlock zkoušejícímu.
Z teoretické jsem si vytáhla sítě, o nichž jsem měla spíše mlhavé podvědomí než znalosti, ale byla jsem připravená to okecat. I kdybych kvákala úplné nesmysly, stejně by mi to kvůli praktické dali.
Zkoušel mě náš vyučující z praktik, kterého jsem ráda neměla. Celý semestr mi byl děsně nesympatický. Ale všechny ty nelichotivé poznámky na jeho účet beru zpět a omlouvám se za ně, protože u zkoušky byl zlatý, nestresoval (na rozdíl od jiných), příjemně se usmíval, lidem pomáhal... Nikdy bych to do něj neřekla. (Obdobná situace se přihodila i s naší vyučující z biofyziky, „Roboženou“, která vás každá praktika stírala pohledem a nakonec byla u zkoušky taky fajn.)

Mé zkoušení z informatiky bylo vůbec vtipné, mrknul se mi na prezentaci, chtěl poupravit časování snímků a když jsem mu řekla, že má teda tu prezentaci na mailu, tak se na mě tak překvapeně podíval a povídá: „No tak to mi rovnou dejte index.“ XD
Asi je chudák zvyklý, že medičky jsou na počítače úplně, ale úplně levé. Ono upřímně, já moc počítačům nerozumím, ale oproti některým svým spolužačkám, ať už z mediny nebo gymplu, jsem přímo ITák. XDDDD
K teorii jsme se tedy vůbec nedostali. Což bylo vážně elegantní řešení, já se nemusela ztrapňovat nad teoriemi, jak podle mého fungují počítačové sítě, a zkoušející mohl žít v blažené iluzi, že některé medičky počítačům rozumí. XD Spokojení jsme tak byli oba dva. XD

Druhá zkouška, biofyzika, už tak vtipná nebyla. V podstatě to byla celá středoškolská fyzika s malou nástavbou. Sice bez mechaniky, za to ale s principy fungování lékařských přístrojů jako jsou laser, počítačová tomografie (CT), magnetická rezonance, rengen a pak různé detektory záření.

Když jsem si na začátku semestru listovala skripty, měla jsem pocit, že se to nikdy nemůžu naučit. Když jsem těmi skripty listovala před 2ma týdny, pocit stále přetrvával.
Bohužel, tentokrát jsem je zavřít a hodit za hlavu nemohla, ale silné nutkání mnou cloumalo.

Zkoušku jsem měla mít 5.2., tedy za necelé dva týdny po informatice. Pochopitelně jsem to moc nestíhala, protože učit jsem se začala až o zkouškovém, dřív jsem to kvůli zápočtovému testu z anatomie nestihla a o praktikách z biofyziky jsme dělali něco trochu jiného.
Když mi tedy kámoška napsala, že byl vypsán nový termín, a to na 10.2., tak jsem nezaváhala ani minutku, a taky jsem se přepsala. Ještě jsem stihla zavolat další kámošce, která mi bez zaváhání nadiktovala své údaje do SISu a za chvíli jsme na novém termínu byly všechny tři.

Bohužel, jakmile mám zdánlivě spoustu času, přestanu se učit. Takže jsem několik dnů žhavila notebook asijkými seriály, cpala se sladkostmi a sem tam jsem si přečetla kus kapitoly ze skript a ještě měla za to, kdovíjak se nedřu. XD
Když mi zbývalo do zkoušky 9 dnů, začala jsem větřit problém. XD
Další dny tedy probíhaly podle stejné šablony, do 11ti jsem spala, pak koukala na seriály, a okolo páté se začala učit. Prvně jsem pročítala kapitoly a pak se je učila. Když mi mozek přestal pobírat informace, zase jsem si něco pustila a pak se učila dál (někdy ale taky ne XD).
A u toho jsem naprosto nezřízeně žrala. Většina lidí o zkouškovém hubne, já měla naneštěstí tu možnost zjistit, že tohle můj případ skutečně nebude.

Když nad tím přemýšlím, kupodivu jsem se příliš nestresovala. Ale vzteklá jsem byla hodně, to ano.
Na vině jsou naše skripta. Pochybuju, že se někdy setkám s blběji napsanými skripty. Zbytečně moc vzorců, jednoduchá věc vysvětlována složitě a vysvětlování zásadně od prostředka. Mnohdy jsem z celostránkového textu nepochopila, co tím chtěl básník říct. Ne jen, že jsem nepochopila princip, nepochopila jsem ani, k čemu ona věc slouží.
Prvně jsem si myslela, že jsem prostě jen dutá, ale když to nevěděl v mém okolí nikdo, oprávněně jsem pojala podezření, že chyba bude jinde.
Pobrat z našich skript, co to vůbec je takové měření gama záření in vitro a in vivo, je umění. Zkrátka, co jsem nenašla na wiki nebo nevygooglila, to jsem nevěděla. XDDD

Netřeba říkat, že jsem denně autory skript častovala neslušnými výrazy, proklela je do 10. kolena a třískala skripty o stůl, jen můj notebook nadskakoval.

Když jsem šla na zkoušku, měla jsem pocit, že to spíš dám, teda pokud si nevytáhnu úplně blbou otázku. Hlavně jsem to dát musela, protože táta pořád šílel, že se málo učím.
Představa, co bych si musela vyslechnout, kdybych se domů vrátila s nepořízenou, byla snad děsivější, než ta zkouška. XDDD

Na zkoušku jsem šla na 8mou, ale k vytáhnutí otázky jsme se spolužačkami odhodlaly až okolo 10té. XD Já si vytáhla dobrý triplet – laser, absorpce RTG záření a Dopplerův jev.
Sedla jsem si na potítko a napsala, co jsem o tom věděla.
Za 5 minut jsem to měla hotové a zbývalo mi ještě 15 minut. Na klidu mi nepřidalo, že holky zuřivě psaly na papír, jen se z nich kouřilo.
Byla jsem poslána ke zkoušejícímu, který je proslavený pro své lpění na logice, náladovostí a slabostí pro pěkné medičky.
První k němu šla jedna má spolužačka, tu vyhodil, pak má kámoška, ta vyšla s Céčkem a pak jsem šla na řadu já.
Prvně jsem odvykládala laser. Ten jsem uměla a věděla jsem o něm i hodně ohledně praktického použití, protože sama s ním nějaké zkušenosti mám.
Zkoušející vypadal spokojené a zeptal se, jestli není má maminka náhodou lékařka. *sebevědomí vylétlo do stratosféry*
Pak se ale začal piplat v rentgenu, který jsem myslela, že umím. Záhy jsem zjistila, že ho tak dobře zase neumím.
Nemohla jsem totiž vymyslet, čím se zvyšuje intenzita RTG záření. Ono je to jednoduché, zvýšíte teplotu žhavené katody, ale v tu chvíli jsem měla vážně výpadek a k tomu se ještě začala vážně bát, že mě vyhodí. *sebevědomí splasklo a už nějakou dobu se krčilo v podzemí*
Nakonec jsem to vymyslela, ale musel mě naťuknout. Pak už to jelo, k čemu jsou clony, jak vzniká rentgenový snímek, jaký obraz vzniká lupou, co je to Dopplerův jev, kontrastní látky, dozimetrické jednotky, bla bla...
Kontrastní látky jsem pomotala a snímek jsem taky trošku nevychytala, ale zbytek jsem uměla. Odnesla jsem si dvojku/béčko, což považuju za svůj obrovský úspěch.
Z téhle zkoušky se už totiž regulérně vyhazuje.

Takže radost obrovská. Samozřejmě jsem hned zavolala tátovi a neopomněla mu mé nedostatečné učení omlátit o hlavu. XD

Teď zpětně mi biofyzika nepřijde tak moc těžká, opravdový stres jsem měla spíš ze zápočtového testu z anatomie. Ten byl pro mě osobně mnohem náročnější a měla jsem z něho nesrovnatelně větší strach. Takže jsem docela zvědavá na svoji zkoušku z anatomie, k té se asi ani nedoplazím. XD

Každopádně už se v ročníku snižují počty. Pár lidí vylítlo na anatomii, možná i na biofyzice, a někteří to vzdali, buď proto, že to s nervy nezvládli, nebo je to prostě nebavilo.
To asi ale nebude nic proti letnímu semestru, to bude hodně drsné. Brr. A hned druhý týden letního semestru začínáme pitvami, jak příhodné. XDDD

ToGetHer (2009)

2010-02-07T13:28:00.008+01:00

- žánr: romantické, komediální, (někdy trochu i drama)

- počet episod: 12

- délka episody: 1 hodina a něco

- stahování: LJ Jdramas (complete)

Sice jsem si říkala, že psaní recenzí, nebo aspoň pokusů o ně, odložím do doby, než budu mít po zkouškách, ale... Radši se přeci jen budu potit nad nějakým tím pokusem o recenzi, než abych se šla učit princip rentgenu.

***

Mars/Jun Nan Zhuang (Jiro Wang) ještě poměrně nedávno býval velice populární zpěvák a herec, který měl slušně našlápnuto k tomu, aby se stal největší hvězdou taiwanského showbysnisu. Fanynky při pohledu na něj správně nadšeně ječely, omdlévaly a upadaly do extáze a o jeho osobu se v zákulisí strhl nelítostný boj.
Naneštěstí, po sérii negativní publicity s ním řada producentů a nahrávacích společnosti rozvázala smlouvu a než se Mars naděje, společnost mu zmrazí veškerou aktivitu.
Z nejžhavějšího idolu se takřka přes noc stane zkrachovalec číslo jedna.

Tony (Bao Wei Ming), majitel společnosti, do které Mars patří, se rozhodne svého ztroskatance dočasně uklidit na univerzitu, dokud se situace nezklidní. Mezitím mu ještě stihne zkonfiskovat luxusní barák a šoupnout ho nové hvězdě. Musíme šetřit, ne?
Marsovi tedy nezbývá než se potupně odstěhovat a nakvartýrovat ke svému manažerovi a nejlepšímu (čti: jedinému) příteli, Yi Zhi Ke (Jin Qin), dokud si nenajde nové, a bohužel, i levné bydlení.
Mars nebýval zrovna šetřivý typ, navíc velká část peněz šla na splacení rodinných dluhů, případně jako podpora širokému příbuzenstvu, kteří z něj ždímali co se dalo.

Momo Chen (Rainie Yang) je naproti tomu introvertní studentka, která žije ve svém vlastním malém světě, jehož středobodem je fiktivní manga postava, princ Kashaba. Posedlost jím dotáhla k dokonalosti, je ho schopna spatra citovat a k tomu ještě přidat číslo stránky, většina jejího domácího oblečení má někde jeho potisk a její pokoj je rovnou malá svatyně Kashabi.
Jediným přítelem Momo je Jia Sen Wei (George Hu), který je sice velice hodný, starostlivý, enormně sportovně nadaný, pohledný a z bohaté rodiny, ale... je taky trochu... opožděný. Respektive, jeho intelekt je na úrovni asi desetiletého dítěte.
Momo tedy zrovna nespadá do kategorie klasicky společenská.

Navíc žije jen se svojí starší sestrou, která je svým způsobem ještě více mimo realitu než její mladší sestra. Chu Chu (Linda Liao) je totiž taková ta typická pipinka, která ráda klevetí, nakupuje, je dost naivní a o šetření nemá ani páru.
Takže i přesto že je Momo ze společenského hlediska naprosto nemožná, v jiných ohledech je dospělejší a rozumnější než většina jejích vrstevníků.

Aby se nám mohl příběh ale doopravdy rozjet, je to samozřejmě právě univerzita a dokonce i třída Momo, do níž Mars s velkou pompou nastoupí.
Momo Marse nesnáší, nemůže vystát jeho hvězdné manýry a egoismus, což se jí moc nedivím, protože na Marse se akorát dobře dívá. Jakmile se začne jakkoli verbálně projevovat, hodnocení jde šmahem dolů.

Bohužel, Momo si v minulém životě asi nasbírala dost špatné karmy, protože podnájemníkem v jejich domě se záhy nestane nikdo jiný, než Mars.
A trnitá cesta k romanci může začít... :-)

K ToGetHer jsem přistupovala docela skepticky. Hlavně proto, že potom, co jsem měla tu smůlu zhlédnout pár dílů Miss No Good, kde Rainie hrála hlavní roli, která mi ji na dlouhou dobu docela.. no, řekněme, že upadla v nemilost. XD
Možná proto mě její výkon v ToGetHer vážně překvapil. Nehraje zde žádnou svoji typicky uječenou, zmatenou a nešikovnou hrdinku, která hází jednu grimasu za druhou. Naopak, její postava se za celý seriál usměje jen párkrát, a po většinu doby má kamenný výraz. Přesto mě dokázala chytnout za srdce víc, než většina těch uječených jsem–průměrně-blbá-holka-měj-mě-ráda hrdinek.
Výborně zahrané jsou tu i mužské postavy. Jiro Wang jako Mars je prostě dokonalý, jeho egoismus je přesně tak správně nesnesitelný, abyste ho chtěli nakopnout a potom umačkat v objetí. Netřeba zdůrazňovat že to vše je ještě umocněné jeho mimořádně přitažlivým zevnějškem, který se postaral o to, abych nad ním fangirlila do teď.
Úplně největší pochvalu si ale, když se pokusím být vážně objektivní, zaslouží Goerge Hu coby Jia Sen Wei, 10tiletý chlapec v těle vysokoškoláka.
Po celý seriál mi ho bylo střídavě strašně líto a zároveň mi v některých chvílích naháněl husí kůži.
Zatímco Marsův narcismus nebo jeho potyčky s Momo byly hlavním zdrojem humoru, právě vztah Jia Sen Weina s Momo zde reprezentoval tu dramatickou, mírně angstovou složku. Jako z některých scén mi vážně do smíchu nebylo.

I přes těch několik neveselých scén je ToGetHer především komedií a takovou barevnou pohádkou s pár cukrkandlovými scénami, kterých tu naštěstí není moc, takže mi to nelezlo na nervy.

Ale abych tu jen nechválila, budu i vytýkat. Scénáristé se v posledním díle trochu rozvášnili a přichystali mi aspoň dvě scény, obě dvě se týkaly reakce fanoušků, které mi přišly dost směšné. Ani mé měkkoušské srdce nedokázalo ukecat mozek, aby se u toho znechuceně nepozastavil a já neprotočila oči v sloup. Ale protože mi seriál jinak dopřál výbornou zábavu a po opravdu dlouhé době mě zase nějaký romantický seriál zaujal, milostivě jim to odpustím.

Hudební složka tu není příliš výrazná, ale písničky, které tu zpívá Mars, se mi vážně dost líbily. Hlavně když se u té jedné natřásal v tom pěkném koženém oblečku. *úchylný pohled* XD

Zkrátka, pokud máte i své slabší chvilky, nedostatek romantiky a chcete se doopravdy pobavit (a zafingirlit si), je pro vás seriál ToGetHer jako dělaný.

Mise splněna

2010-01-22T16:59:00.008+01:00

Omlouvám se za svou dlouhou neaktivnost, ale medina je přesně taková dřina, jak se o ní povídá.
A to i přesto, že patřím mezi ty, kteří se neučí zas TAK moc. XD Respektive, zajímá mě pouze to, jestli jsem "prošla" či "neprošla"... O áčka se už ani nesnažím, to bych v těch knihách mohla rovnou spát.

No, jenže právě kvůli mé lenosti a teorii "ono se to nějak zvládne" mě málem vyhodili ze školy. Vlastně nechybělo moc, přesně dva body v zápočtovém testu z anatomie, a dneska bych psala velice depresivní a sebenenávistný příspěvek o tom, jak jsem vše dokonale podělala.

Pokračování zde.

Štěstí pošetilcům přeje a já ten zápočťák dala.
Na druhou stranu, vážně jsem se na něj učila, i když pořád to mělo daleko k učení na plný plyn, takže jsem toho názoru, že si to trošku i zasloužím. XD
Rozhodně jsem se ale poučila, ty nervy a nejistota mi za to nestojí, a pokud dám všechny zkoušky, od letního semestru se učím déle než jen pár hodin a to v den před písemkou...
Ok, ono se to možná na první pohled zdá jako dostatečně dlouhá doba strávená nad učivem, ale naučte se 50 stránek holých faktů a převážně latinských či odborných názvů za necelý den, aniž byste v tom měli totální guláš. XD Bohužel nejsem tak geniální, abych to zvládla. XD

Člověk si říká, proč mi skoro celý semestr trvalo na takovou základní a logickou věc přijít... Neptejte se mě. Já se zásadně musím dostat do stresu a totálního stavu podělání, kdy mi hoří koudel u pozadí, aby to mému zpomalenému mozečku docvaklo a já začala skutečně něco dělat. Smutné, leč pravdivé.

Každopádně teď si užívám vědomí, že se skoro měsíc nebudu muset na anatomii ani podívat. Smůla jen, že se tímhle báječným pocitem nebudu moci opájet moc dlouho.
Místo anatomie čas totiž věnuji vysoce záživné biofyzice, takže jsem si moc nepomohla... Je to tak trochu jak z bláta do bažiny.

Co se týče školy obecně, tak když se povznesu nad to všechno učení, které je bohužel dosti nezanedbatelnou složkou života medika, tak je ta škola fajn a nemám si moc na co stěžovat.
Teda jo, mohla bych se rozčilovat nad totální zbytečností předmětu informatika nebo nad bazírováním na úplných pitomostech na histologii, což prosím není jen můj názor jakožto líného studenta, ale názor celé fakulty vyjma histologů, pochopitelně, ale nebudu otravná.
Ono upřímně, třeba zrovna ta histola mě zachránila od mého obvyklého "já jsem ale úplně blbá/neschopná/etc.", protože je to asi jediný předmět, kde jsem nadprůměr a byla jsem dokonce chválena. XD
Ale nedělám si iluze, v letním semestru už to tak valné nebude. Předtím jsem měla spíš štěstí.

No a spolužáci... Některé mám ráda víc, některé míň, ale stejně jsou všichni fajn a na některé se každý den vyloženě těším a ráda s nimi strávím čas i mimo školu. Škoda jen, že toho volného času moc není a nebo ho trávíme ve studovně. Ale aspoň se někdy taky u toho učení pobavím, když nic jiného.

Krom tedy spousty zajímavých a méně zajímavých informací jsem si ze školy odnesla i podivný ostravský přízvuk, z čehož mají doma náramnou legraci.
Ono se není moc čemu divit, vzhledem k tomu, že mí nejbližší kamarádi z mediny jsou dvě Ostravačky, Ostravák a Slovenka. XD
Já to říkám pořád, že jsem nějak zaměřená na (v)Východ. XDDDD

Další výhodou je, že mám většinou tak málo času přemýšlet nad blbostma, že se poslední půl rok s tátou prakticky vůbec nehádáme. Což je úspěch jako blázen, protože ještě před rokem jsem byla rozhodnuta odejít z domu a jít na školu do Brna, jen abych měla pokoj.
No, jenže táta se nějak změnil, já se asi taky nějak změnila a celý tenhle semestr si nějak náramně rozumíme, vtipkujeme spolu, jsme občas dojemně starostliví a dokonce jsem tátu vzala i na sushi.
Kdyby mi tohle někdo navrhoval ještě před rokem, asi bych se mu asi vysmála do obličeje a požádala ho, ať si své blbé nápady strčí tam, kde slunce nesvítí.

Takže i když mám vážně velkou radost z pokroku v našem dceřino-otcovském vztahu, pro změnu to jde od desíti k pěti s babičkou.
Babička už pár let zápasí s rakovinou tlustého střeva a konečně to vypadlo, že boj vyhrála a s dědou si budou užívat jakž takž poklidný důchod... Teda aspoň tak poklidný, jak to jde, když se bohužel nemůžete vyrovnat se smrtí jedné dcery a vaše druhá dcera vám zadluží byt... Plus x dalších pikantností ze strany mého bratrance, jako že si ten debil pořídí auto na leasing, a ten leasing mu platí děda... Ne, nebudu se rozčilovat. *nádech, výdech*
Bohužel, rakovinu nahradila progresivní demence a já byla v šoku, když jsem babičku nedávno viděla a ona byla už jen odrazem osobnosti jakou bývala. Přiznávám se, že to se mnou docela otřáslo.
Nejvíc mě ale štve, že to zase všechno odsere chudák děda. Starat se o člověka s demencí je dost těžké už samo o sobě, a určitě i vyčerpávající po psychické stránce, a teď si k tomu ještě přičtěte ty výborné kousky způsobené tetou a bratrancem.

Chm, chtěla jsem napsat jen stručný příspěvek o škole a zase se to zvrhlo. XD
Teď mi teprve začíná zkoušové, ještě teda v pondělí musím napsat zápočtový test z biologie buňky, což moc nevím, kdy se naučím, ale neva, a pak už jen spousta volna stráveného nad biofyzikou... Už se nemůžu dočkat. XD

Konečně bych ale mohla napsat něco o těch spoustě asijských seriálů, které jsem zhlédla. Poslední dobou totiž nemám moc chuť číst, což je u mě jakožto jinak vášnivého čtenáře docela na pováženou.
Ale přeci jen, když už mám to volno, radši vyrazím s někým ven nebo si pustím nějaký seriál, protože u toho se nemusím moc soustředit. To má za následek to kvantum zhlédnutých seriálů, kterými vás v dohledné době zahltím, muhaha. XD

Jo, poslední věc. Jsem nezaměstnaná. T_T Zavřeli nám fitko, takže sbohem dva tisíce měsíčně bokem, fňuk.
Sice mě to mrzí i kvůli tamějším lidem, ale na druhou stranu, asi bych tu brigádu moc nezvládala. Zvlášť když chci mít i nějaký ten volný čas, co se dá dělat...
No, tak tím se loučím a jdu si otevřít skripta s biologií buňky. :-)

From Eroica with Love

2009-11-29T19:43:00.010+01:00

žánr: akční, komedie, slabé shounen ai

počet volume: 35+

mangaka: Yasuko Aoike

licenzlé: ano (CMX - 14 vol)

stáhnout: LJ Free manga (1.-20. vol)

Hlavním hrdinou téhle srandy je mladý homosexuální hrabě Dorian Red Gloria, který místo toho, aby svou orientaci před světem skrýval, přeci jen máme 80. léta, tak jí hrdě staví na odiv. Na veřejnosti se objevuje v hadřících, které střídavě budí pohoršení, úžas a hlasitě křičí slovo gay, nemluvě o tom, že za většinu jeho ohozů by vás módní policie s radostí ukřižovala.
Milému hraběti však nelze upřít jistou kreativitu a osobitost, zaprvé, většinu toho by si na sebe normální člověk nikdy v životě nenavlíkl, zadruhé, kdokoli jiný by v tom vypadal podstatně hůře.

Hlavní náplní Dorianova života kupodivu není ani tak provokace nejbližšího okolí, jako spíš sbírání uměleckých předmětů, nebo prostě čehokoli, co zrovna Dorianovi padne do oka. Což nutně nevylučuje ani příslušníky stejného živočišného druhu.
Ve skutečnosti je obrat „sbírání“ mírně eufemisticky nadnesený, neboť hrabě aka Eroica krade jak straka a ani nejlepší ochranná opatření proti němu nic nezmůžou. Celá umělecká veřejnost jen trne hrůzou, aby, nedej bože, se jejich nejvzácnější kousek zalíbil Eroicovi, to by ho rovnou mohli obvázat mašlí a s pompou ho slavnému zloději poslat. Ušetřili by si tím hodně práce a nervů.

Přestože je Eroica geniální zloděj umění, přeci jen by to všechno kradení sám nezvládl, proto je obklopen skupinkou povětšinou mladých, talentovaných lidí milujících umění stejně jako on a kteří svého šéfa oddaně zbožňují a v krádežích mu ochotně asistují.
Aby celá tahle malá organizace klapala jak má, je třeba konečně taky někoho pragmaticky uvažujícího, protože Dorian má ve zvyku rozhazovat peníze plnými hrstmi a kdyby to záleželo jen na něm, brzy by se z něj stal velice chudý aristokrat.
V nějaký výjimečně duchapřítomný moment najmul účetního Jamese, malou uvřískanou hysterickou šeredku, která nade vše miluje peníze a škudlí tak, že by se od něho i Harpagon mohl učit.
Aby ale hezky zapadl do kolektivu Eroicy, i on nedá na svého šéfa dopustit, žárlí na všechny v jeho blízkosti a pro jeho pozornost by se přetrhl.

Už v prvním díle nám na scénu nastupuje Eroicova mužská obdoba femme fatale, agent NATO, major a potomek jakési větve Habsburků, Klaus Heinz von dem Eberbach. Drahý major ale Eroicovi city jisto jistě neopětuje, Angličan mu přinejlepším leze na nervy a jen jeho pouhá zmínka má na Klause podobný účinek jako červený šátek na rozzuřeného býka.
Klaus je totiž typický voják, kterému se mezi podřízenými říká „Železný Klaus“, protože jeho řev, tvrdost a nároky jsou pověstné... Klause nezajímá nic jiného než úspěšně odvedený úkol, což mu ani Eroica nedopřeje, protože se mu buď pokouší dostat do kalhot nebo Klausovi před nosem vyfoukne cokoli, co Klaus zrovna potřebuje odvézt bezpečně na velitelství.
Jediná věc, která je v majorovi schopna probudit nějaké ty něžnější city, je jeho tank Leopard.
(Člověk si říká, jestli to nepramení z nějakého komplexu... )
Stejně jako Eroica, i Klaus se obložen týmem podřízených, Abecedou, kteří ale na rozdíl od Eroicovy sebranky svého šéfa nezbožňují, spíš ho respektují a mají z něj solidní vítr, protože Klausovou nejoblíbenější výhružkou je jednosměrná jízdenka na Aljašku. Netřeba dodávat, že vždy míněna smrtelně vážně.

Postupem času, ať se to Klausovi líbí nebo ne (jako že nelíbí), spolupracuje s Eroicou, čím dál častěji, ať už nechtěně dobrovolně nebo nedobrovolně z příkazu vedení NATO.
Vždycky se totiž najde něco, co je potřeba ukrást dřív než KGB a v tom je Eroica konec konců mistr.

Manga From Eroica with love je starší kousek, který vychází už od roku 1976 a stále není dokončený. Stáří mu ale neubírá nic na kráse, neboť mangaka má takřka geniální humor, který nenechá vaši bránici v klidu a dovolí vám zapomenout na skutečnost, že čtete mangu starší, než jste vy.

Jediné, pod čím se věk doopravdy podepsal, je kresba. Na tu si budete muset trochu zvyknout, protože od té současně se diametrálně liší.
Osobně mám za to, že by to neměl být zas tak velký problém, protože i když já sama jsem na kresbu chytlavá, kresba v Eroice se mi líbí, i přes to, že není tak líbivá jako ta současná.

Manga má spíš epizodní charakter, i když už někdy od 8. dílu začnou příběhy nabírat na obsáhlosti a jsou stále delší a delší až někdy prostupují i do více dílů.
Příběhy jsou hlavně humorné, oddychové, zasazené do měst po celém světě a doplněné nějakou tou akcí, honičkou nebo napětím, ale Jamese Bonda nebo dokonale promyšlené zápletky nečekejte, jde tu hlavně o zábavu, ta je tu na prvním místě.
Mangaka si taky hodně vyhrála s tajnými službami a ani jedna z nich nezůstala ušetřena, nejméně to odneslo NATO, jehož představitelem je Klaus, a i KGB je tu vykreslena jako docela zdatný protivník, i když často dostane na frak, ale CIA a hlavně Interpol se zřejmě ocitla v nemilosti autorky a taky jim to dala pořádně znát. Být z interpolu, tak se při čtení téhle mangy dobrovolně odstřelím, vážně. XD

Přestože je tu solidní náběh na nějakou tu yaoi akci, zklamu vás, ale ničeho takového se tu nedočkáte, Eroica a Klaus zůstanou rivalové.
Což je možná pro dámy smutná zpráva, na druhou stranu pro pány jistě dobrá a nic tak nebrání ani jim, aby si tohle skvělé dílko přečetli.

Takže šup šup, všichni povinně číst. XDD

Dva týdny plné stresu

2009-11-22T17:26:00.010+01:00

Kde jsou ty časy, kdy jsem přispívala na blog minimálně jednou týdně a s kdejakou blbostí? T_T

Nostalgicky vzpomínám i na svou střední školu. Když si vybavím, jak jsem tehdy mnohokrát skuhrala, kolik se toho musím učit... Ha ha hááááá. *hysterický smích*

Zbytek tady.

Mám za sebou totiž právě dost vyčerpávající dva týdny, které podezřívám, že si na mě vybraly daň v podobě současné chřipky... Nejhorší na tom je, že je to poprvé, co vážně nemám radost z toho, že jsem nemocná a nemůžu jít do školy.
Nevím, jak jsou na tom ostatní vysoké, jestli obdobně nebo benevolentněji, ale u některých praktik se u nás vyžaduje 100% účast nebo nahrazení ve vlastním volnu u jiné skupiny... což se mi teda moc nechce, takže v úterý už budu fofrovat do školy. T_T

K nedávným dvou týdnům... Pitvali jsme.
Zábava vážně veliká. Probíhá to asi takto:
Chodíte normálně do školy, takže v našem případě tak na tu osmou nebo devátou, od půl třetí do půl šestý ob den pitváte a domů dorazíte okolo sedmé.
Ve dnech, kdy nepitváte, chodíte domů taky pozdě, protože máte buď tělák, nebo první pomoc... *tik v oku*
Když dorazíte domů, neděláte nic jiného, než že se učíte, protože se během těch dvou týdnů musíte naučit svaly horní a dolní končetiny, zad, hrudníku a břícha - přes sto svalů, - pochopitelně se začátky, úpony, inervací a funkcemi -, dále plexy (větvení některý nervů), nejdůležitější cévy a topografii...

Během pitev čicháte formol, po většinou jen svaly očišťujete od tuku a máte pocit, že vám ta mrtvola tleje pod rukama a je stále čvachtavější.
Když vám řeknou, že ji po zimních pitvách někde uloží a že v jejím pitvání budete pokračovat v létě, přemýšlíte, vzhledem ke stavu mrtvoly, jestli bude na čem pitvat...

Dva týdny stresu jsou zakončeny popitevním pohovorem, tedy zápočtem, kde si vás hezky vyzkouší.

Bez legrace, u zápočtu jsem přišla o 10 let života a málem mi ruply nervy.
Zlatá maturita.
U maturity jsem měla pocit, že aspoň něco umím, navíc mě zkoušeli učitelé, které jsem přeci jen znala několik let a věděla jsem, že se mi budou snažit pomoct... navíc to byla čistě teoretická zkouška.

Zatímco u popitevního pohovoru jsem měla pocit, že neumím nic. Jedna věc je učit se z hezkých obrázků v učebnici a druhá to ukazovat a vyhrabávat na mrtvole, na které už to tak hezky zřetelné není.
Navíc zkoušejícím jste úplně ukradeni a pro vyhazov nejdou daleko.
Naše půlka ještě k tomu měla tu smůlu, že vychytala ortopeda, který bazíroval na kloubech a ligamentech... Netřeba zdůrazňovat, že v tom množstvím učiva už se ty klouby a ligementa jaksi moc nestíhaly zopakovat...

Takže v pátek před čtvrtou jsme se jak ovce na porážku tísnili před pitevnou a většině moc do smíchu nebylo.
Dámy byly bledé, na pokraji nervového zhroucení, zatímco pánové se s tím vypořádávali o hodně líp, vesměs byli klidní a někteří dokonce i suverénní... což jsem jim vážně upřímně záviděla. Já jsem spíš měla pocit, že každým okamžikem uvidím svůj oběd na podlaze.
Pravdou je, že nevím čím to, ale klukům to učení na medině jde víc. Třeba jen všichni kluci od nás z kruhu jsou vážně dobří.

Samotné zkoušení je ale hodně o štěstí, náš zkoušející z dvanácti lidí vyhodil čtyři a všichni vylítli na septech, o kterých se ani nevědělo, že tam budou. Jediný Petr je ustál, ale i on, za všech okolností klidný a optimistický, prý dost povážlivě u zkoušení zblednul.

Krom toho že jsem se před pitevnou málem pozvracela, se mi i potily ruce a klepaly nohy, musel být na mě náramně příjemný pohled.
Málem to se mnou švihlo, když jsem vešla na pitevnu a zkoušející mi oznámil, že půjdeme na klouby. Naštěstí jsem vyfasovala loketní kloub, což je z těch kloubů asi nejmenší zlo, ale stejně mi to moc na klidu nepřidalo.
Když se zkoušející vrátil, tak jsem mu odvykládala základní ligamenta, ale pak se začal ptát na podrobnosti o jednom ligamentu a na styčné plošky kostí a to jsem byla už mírně řečeno v řiti.
Snažila jsem se tam něco vypotit, vážně si málem zavařila mozkové závity, a něco i vymyslela, ale i když je anatomie relativně logická, pojmy si z prstu prostě nevycucáte.
V tu chvíli jsem vážně myslela, že mě vyhodí.

Kupodivu se tak ale nestalo a místo toho jsme šli na nohu. Pinzetou štouchnul do svalu na bérci a že mám určit, co je to za sval. Určit se to dalo relativně dobře, protože byl za laterálním kotníkem, a tam vedou jen dva svaly. Oba dva jsou fibularis, ale jeden longus (dlouhý) a druhý brevis (krátký). Rozlišují se hlavně podle toho, kde končí, longus na 1. metatarzu a brevis na 5. metatarzu.
Jenže vtip byl v tom, že chodidlo nebylo dopitvané, takže prostě nebylo možné určit, kde to končí. Jenže to zkoušejícího moc nezajímalo.
V duchu jsem si tipla longus, protože začínal těsně nad druhým svalem, tak jsem si řekla, že bude i delší, ale přiznávám se, že nevím, jestli bych měla odvahu to říct nahlas, kdyby mi naše demonstrátorka nenapověděla, že je to longus. Já si to sice myslela, ale vážně jsem se bála to říct náhodou špatně.

Když se zkoušející vrátil, tak suše zkonstatoval, že jsem si hezky tipla a proč si teda myslím, že je to zrovna longus. Tak jsem mu odcitovala svoji teorii a kupodivu do toho už nerýpal a místo toho mi ukázal na nějaký nerv.
Nerv vedl do velkého hýžďového svalu, a když byste se mě za normálních okolností zeptali, co ho inervuje, tak bych vám správně řekla, že nervus gluteus inferior. Proto, já debil, v nervozitě plácla nervus gluteus superior.
Zkoušející mi na to nic neřekl, jen se mě zeptal na sval. V tu chvíli mi má blbost došla a opravila jsem se, ale nemá cenu zdůrazňovat, že moc dobře to asi nepůsobilo, že...

V tu chvíli jsem si už byla skoro jistá, že mi ten zápočet nedá. Kupodivu se na mě zkoušející jen zadíval a tak přemýšlivě prohlásil, že by se mě měl ještě na něco zeptat, aby mi mohl dát dobrou známku. Asi jsem nahodila hodně zoufalý výraz a vypadala dost vystresovaně, protože vzápětí odvětil, že už se mě teda na nic ptát nebude a že mi ten zápočet dá, ale mám to s odřenýma ušima.
Co jsem ale moc nepochopila, byla jeho poslední poznámka, že mi to dal za něco, co mi teď nepoví, ale možná mi to řekne příště.. O_O

Každopádně, jak mi podškrábnul zápočet do indexu, s úsměvem od ucha k uchu jsem sprintovala z pitevny, co kdyby si to náhodou přeci jen rozmyslel.

Abych byla ale upřímná, i když mám zápočet relativně úspěšně za sebou, mám z toho takové smíšené pocity.
V první řadě je to ten rozdíl mezi střední a vysokou. Teď nemyslím v množství učení, které se stejně porovnávat nedá.
Narážím na fakt, že na vysoké jste vyučujícím ukradení. Na gymplu nás bylo v ročníku 90, tady je nás i s anglickou paralelkou skoro 600, takže je to i logické, jen jsem si plně uvědomila, že tady mě vyhodí a ani nemrknou brvou. Na gymplu jsem pořád měla pocit, že mě prostě vyhodit nemůžou, a i kdyby se něco závažného přihodilo, šli by mi na ruku. Na vysoké ne.

Další věc je to učení. Byla jsem zvyklá, že mívám dobré známky. Samozřejmě, učit jsem se na gymplu musela, ale stačila tak hoďka před písemkou.
Přišla jsem na medinu, učím se a mám špatné známky. Říkám si, jestli je to tím, že jsem prostě blbá a neschopná nebo se možná jen učím málo. Je fakt, že doopravdy učit jsem se asi začala až během pitev, tak uvidím, jak se to bude dál vyvíjet.

V jedné věci jsem si ale asi jistá - jinou školu bych studovat nechtěla. Ta škola mě přeci jen baví, jen se mi protiví to učení v neustálém stresu.
Další nemalé plus jsou moji spolužáci. Mám je stále radši.
Taky teprve teď na vysoké jsem začala praktikovat studium ve skupině, které je o hodně zábavnější než se šrotit o samotě doma (a aspoň si tak člověk nepřipadá jako neustále se učící antisociál XD).
Vytvořili jsme si takovou ustálenou čtveřici a společně se naučili na pitvy. Navíc nějak se to jako vždy sejde, že jsem obklopena chytřejšími lidmi, takže mě to aspoň vyburcuje k intezivnějšímu učení. XD

No, chtěla jsem tu psát ještě asi o tisícech věcech, ale chřipka mě zmáhá, takže toho budete do příště ušetřeni. :-)

Pozdrav ze záhrobí

2009-10-25T00:16:00.003+02:00

Určitě jste si všimli, že má aktivita na blogu je poslední dobou... malá. XD
Tentokrát to ale není ani tak mojí lenivostí, jako spíš nedostatkem času.

Už čtvrtým týdnem jsem totiž vysokoškolákem a je to záhul. XD
Jednak je medina na učení vážně tak náročná, jak se všude tvrdí, a jednak vedu momentálně asi dosud nejspolečenštější život. Takže se buď učím, nebo trčím v čajce, kavárně či studovně, případně s někým obdivuji krásy Prahy nebo nakupuju (akce postupná obměna šatníku XD).
Blog jsem tedy přesunula na vedlejší kolej a je mi líto, na překlad Let Dai to nějakou dobu taky nevidím. Částečně proto, že jsem ze svého překladu chytla mírnou depresi, ale hlavně na to teď nemám moc čas... Ale jednou se k tomu vrátím, určitě.

Ale abych svoji školu jenom nepomlouvala, zatím se mi tam moc líbí, vážně. :-)
Konečně se učím něco, co mě povětšinou baví a zajímá, i když učivo tak z poloviny nepobírám, ale naštěstí to není jen můj problém. XD
Ve škole jsme rozděleny do kruhů po zhruba 24 lidech, takže tvoříme jakési třídy. U nás se tomu říká kruhy.
Nevím, jak jsou na tom ostatní kruhy, ale v tom našem se sešli fajn lidi. Drtivou většinu jsem si opravdu oblíbila a částečně i kvůli nim chodím do školy tak ráda.

Přiznávám se, že ze začátku to nebylo s kolektivem zas tak růžové, protože na rozdíl od většiny z našeho kruhu jsem nejela na seznamovák. Což se záhy ukázalo jako velká chyba.
Všichni se totiž už znali před nástupem na školu. Ona je jedna věc, když se seznamujete s lidmi, kteří se navzájem neznají a pak s lidmi, kteří se už navzájem znají. Myslím, že není těžké si domyslet, že druhý případ je podstatně těžší.
Takže hned první den jsem se proklínala a mírně si zadepčila („Nikdo mě nebude mít rád! T_T), ale naštěstí se brzy ukázalo, že má nepřítomnost na seznamováku nebude zas tak nepřekonatelný problém a během pár dnů už jsem v našem kolektivu byla jako ryba ve vodě.
Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že Pražáci jsme v našem kruhu pouze čtyři, možná pět, tou pátou si nejsem jistá.

Jeden z negativů téhle školy je časné vstávání. Chodíme do školy většinou na osmou, výjimečně na devátou a někdy dokonce i na čtvrt na osm, což už je fakt zlomyslnost. T_T
Když vidím, jak se moji přátelé na jiných VŠ můžou prospat, nemluvě o nějakém tom volném dni, tak jim jen tiše závidím. XDD

Ráno většinou začínáme nějakým cvičením, které u jazyků a informatiky trvá hodinu a půl. Rekord ale drží anatomie s histologií, ty si vyžádaly dvě a čtvrt hodiny, a věřte mi, poslední půl hodina je čiré utrpení. Vždycky prosebně hypnotizuju displej na mobilu a přeju si, aby se ta digitální číslička měnila rychleji.

Po cvičení zpravidla sprintujeme buď do mensy, nebo na přednášky, jejichž záživnost je dosti kolísavá. Přednášející se nám střídají, většině z nich je nad 70 a jsou to kapacity v oboru a autoři některých našich učebnic. Což zní sice krásně, ale v praxi to už tak pěkné není, neboť vykládají stylem, který většina studentů nemá šanci pochopit. XD
Na anatomii jsme měli nějaký čas jednoho postaršího třicátníka, na kterého byl nejen i docela příjemný pohled, ale dokonce i záživně přednášel a snažil se s námi komunikovat. Jenže jsme ho vyfasovali pouze 3x a po jeho náhradě (z kostí končetin jsme totiž přešli na svaly končetin, teda myslím XD) se záživnost přednášek znova ocitla v temných hlubinách.

Končíme většinou po poledni nebo ve dvě, ale ve čtvrtek míváme bezva 3hodinový prostoj mezi latinou a tělákem, takže se domů přikodrcám až v šest. Něco podobného prožíváme i s první pomocí, ale tu naštěstí máme jen ob týden.

Co se mi na VŠ ale hodně líbí, je to přebíhání mezi budovami. XD I když někdy je to přebíhání vážně doslova... Asi se nás snaží udržet v dobré kondici, to aby se nám před budoucími pacienty dobře utíkalo... XD

Jinak už mám za sebou i imatrikulaci, první vynechání přednášky (den před tím jsme měli medik párty a do postele jsem se dostala ve tři ráno) a první spaní na přednášce (biofyzika - monotónní hlas vykládající vzorce je na mě účinnější než Rohypnol XD).

Tak to bude asi vše, teď už jen napsat něco o tom Japonsku a nějakých těch zajímavých mangách, knížkách a seriálech.
Chm, takže příští příspěvek čekejte asi tak za rok. XDDDD

Jsem zpět! XD

2009-07-20T21:06:00.006+02:00

Po měsíční odmlce se vracím v plné síle a překypující elánem! (<- Lže, k tomuhle příspěvku se dokopává už týden... A že to byl tuhý boj. Výčitky svědomí nakonec přeci jen zvítězily.)

Více zde...

- Trapné ticho. - *přemýšlí, o čem psát*

Dobře, tak prvně bych třeba mohla začít tím, že mi asi hrabe... nebo se mi mění osobnost, co já vím.
Poslední měsíc jsem trávila buď u příbuzných mimo Prahu nebo s přáteli v Praze. Uznávám, na tom není nic podezřelého, ani převratného, jenže vtip je v tom, že navzdory tomu, že se považuji za relativně společenského člověka, přesto čas od času nutně potřebuji vlastní klid.
Čas od času dělá tak odhadem dva dny v týdnu.
Věřte nebo ne, je to otázka přežití... hlavně toho duševního. Respektive duševní rovnováhy.
Občas mám vážně pocit, že jsem dost nešťastný, a velice labilní, mix samotáře a sociála.
A právě tomuhle klidu jsem se z vlastní vůle vyhýbala celý měsíc… Skoro bych začala věřit ve světový mír.

Ne, neříkejte to! Vím, co mi asi chcete říct - někdo objektivní by možná moji touhu po klidu mohl označit za nepřizpůsobivost, a asi zcela právem, ale já stále doufám a mám za to, že to tak úplně jednoduché nebude… Fajn, možná bude. X_X
Každopádně to je taky jeden z důvodů, proč mě pomyšlení na společné dlouhodobé soužití s někým (manželství) vyloženě děsí. *otřese se*

Raději to tu nebudu dál rozpitvávat a k jistě všeobecné úlevě změníme téma.
Přiznávám se, že jsem teď byla ve vážném pokušení svoji zdejší neaktivnost připsat výše zmíněné vytíženosti, ale... Prostě to neudělám, protože to není pravda a lhát se nemá, většinou.
Upřímně, bylo by tu dokonce spoustu témat, o nichž bych se mohla rozepsat - můj osobní, i když přeci jen trochu nezáživný, život, recenze na skvělé asijské seriály, které jsem v poslední době zhlédla, případně na knihy, jež jsem nedávno četla...
Bohužel, lenost je mrcha a já se nedokázala drahnou chvíli ke kloudnějšímu příspěvku dokopat, takže nakonec zase dělám to, co mi jde nejlépe a v čem se nejvíc vyžívám - píšu o sobě a stěžuju si.
Proč to nemůžu dělat profesionálně? XD Že by mi za to třeba i platili? XD
Aby se neřeklo, nezanedbatelnou roli zde hraje i takový menší blok, komplex. Měla bych si zakázat navštěvovat cizí blogy, protože při čtení těch vtipně napsaných článků mé ego krvácí a jde trucovat do kouta... Načež pak propukne v hysterický nářek, proč neumí taky něco tak čtivého vyplodit a začne depkařit nanovo. XD
Život je někdy krutý. XD

No, vlastně tak krutý zase není, konec konců se mi podařilo dostat se na medicínu, což byl můj dlouholetý sen.
Světe div se, krom 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, mě vzali i na medicínu na Masarykově univerzitě v Brně.
Ale třeba na 2. lékařskou UK už mě nevzali, škoda. Ale to mě moc nepřekvapilo, brali jen 180 lidí, kdo ví jestli... a já to vážně tak dobře neuměla, abych si mohla takhle fandit. Nejsem zkouřený optimista.
Každopádně jak tak na to koukám, doopravdy oslavovat začnu až ve chvíli, kdy prolezu prvním ročníkem...
O 1. ročníku na VŠ se vždy mluví ve spojitosti se sítem, ale u mé drahé 1. LF UK to platí dvojnásob, "úmrtnost" je tam vysoká, velice vysoká.
Navíc chudák já jsem teď dokonce pod obrovským tlakem, protože táta obvolal asi celé příbuzenstvo a všechny známé, aby se mohl dceruškou pochlubit… Děda bohužel taky nezůstal pozadu. Upřímně bych se divila, kdyby byl na téhle planetě ještě někdo, kdo by to nevěděl. X_X
Dovedete si pak tedy představit, jak by bylo trapné, kdyby mě vylili... Ehm. XD
Ale já jsem to vykoumala, v únoru si radši podám přihlášky znova, ha ha. *je na sebe hrdá*

Teď mě tak napadá, jestli tu mé vylévání srdíčka čtete déle než pár měsíců, tak jste možná narazili na zmínku o mém přání se odstěhovat z domu... k čemuž se teď zcela záhadně nemám.
Věc se má asi takto - vzali mě do Prahy, takže zůstávám v rodném městě a dále nemám peníze, abych si to odstěhování mohla dovolit... Brigáda zas tak výnosná není, a když vezmu v potaz, jak přiblblý rozvrh vysokoškoláci mají, což jsem předtím trochu opomenula, tak to s mými směnami moc růžově nevypadá.Vidím to tak maximálně na práci o víkendech. X_X
Krom toho si vůbec nedokážu představit, jak bude první rok na VŠ probíhat, takže jsem i ráda, že se nebudu muset stresovat věcmi jako je nájemné apod.
Kdo ví, za čas se asi odstěhuju, ale to přeci jen ještě pravděpodobně pár let potrvá… Zkrátka jednou to přijde. Kdy, to ale nevím ani já sama.

EDIT 23:27
Ha, teď jsem si vzpomněla, už měsíc mám ofinu... ne patku, ale regulérní ofinu. XD
Ofinu jsem měla asi naposledy v první třídě, takže jsem si musela trochu (více) zvykat, ale teď už se mi to vážně líbí... XD
Akorát teda táta dělal blbé vtipy, že jsem takhle určitě ostříhaná kvůli tomu, že se to nosí v Japonsku. Pche. XD
Nemůžu za to, že tam náhodou jsou ofiny populární a já chtěla změnu. XD

Layout

2009-06-17T22:03:00.003+02:00

To koukáte co? Oproti minulému, velice prostému vzhledu docela rozdíl, že? XD

Bohužel to není moje práce, ale práce Chill. Obávám se, že já bych něco tak krásného nestvořila ani kdyby na tom závisel můj život... Ještě že mám tak nadané a šikovné kamarádky. *spokojeně* XD

Btw, kdyby vám náhodou vrtalo hlavou, proč mám jako hlavičku nějakého modrého troubu, tak je to obrázek z obálky prvního dílu manhwy Let Dai, jednoho z mých nejoblíbenějších korejských komiksů. :-)

Aktuální stav: mimo

2009-06-16T14:50:00.003+02:00

Před půl hoďkou jsem se dozvěděla, že mě přijali na 1. lékařskou fakultu.

Stále se nemůžu ubránit pocitu, že jde o omyl.... *vzpamatovává se* Doufám, že na něj nepřijdou do zápisu. XD

Absolvent 2009

2009-06-01T22:06:00.009+02:00

Tak ode dneška jsem oficiálně absolventkou našeho gymnázia. Mám to už černé na bílém. *otvírá šampáňo*

V pět se u nás ve škole v aule konalo slavnostní předávání maturitního vysvědčení a celá ta ceremonie, pokud to tak můžu nazvat, se vážně povedla. Nebyla přehnaně pompézní, konec konců nejde o předávání Nobelovky, ale ani to nebylo uhozené nebo odbyté ve stylu „Na, vem si to a sbohem! Jéé, počkat, to není tvoje vysvědčení, tohle je to tvoje, sorry“.
Zkrátka důstojné rozloučení se školou, v níž jsem po dobu osmi let trávila většinu svého života... dobře, skoro většinu.

Hlavně jsem se tu ale chtěla zmínit o maturitě. Respektive o dojmech z ní.
Ano, ano, já vím... Pořád to tu omílám do kolečka a tak dále a dále. Na druhou stranu, nemůžete mi to vyčítat, těhotná jsem nikdy nebyla, takže v mém mladém životě je maturita zatím jediným zásadním mezníkem. XD

Pokračování tady.

Pokud bych to tedy nakonec měla shrnout, tak ta maturita doopravdy zas tak hrozná není, už jenom proto, že se profesoři vážně snaží pomáhat, i ti, u nichž byste to nečekali (třeba má ex-češtinářka).
Určitě horší než zkouška samotná je to čekání na ni a myšlenky typu „Co kdyby...“.

Ale přiznávám se, že krizové momenty jsem měla, a to rovnou dva.

První mě přepadl den před maturou, kdy mi začalo solidně hrabat (tedy víc než normálně) a pomalu, ale bohužel taky jistě, jsem šílela. Tu noc jsem poprvé po pěti letech spala s plyšákem (na uklidnění).

A druhý, když jsem ve třídě čekala na losování otázky z češtiny.
Čeština byl pro mě suverénně nejhorší předmět, protože jsem se orientovala tak maximálně v literatuře v období romantismu, klasicismu a podobně, potom dlouho nic a nakonec až osvícení ve sci-fi a fantasy 20. a 21. století, to bylo vše.
Mezi tím se nacházelo zhruba tak 18 otázek, o nichž jsem nevěděla fakt vůbec nic, jen že tam jsou a neumím je.
Kdybych si nějakou z nich vytáhla, asi bych se na komisi jen tupě usmívala a doufala, že díky dvojce ze slohovky prolezu.
Budu-li tedy tvrdit, že jsem málem roztála úlevou, když jsem si z češtiny vytáhla otázku číslo devět, Romantismus v Čechách, je to opravdu nedostatečné vystihnutí situace.

U angličtiny jsem měla smůlu ve štěstí, protože jsem si vylosovala sice docela fajn otázku – Detective stories, horror, science fiction a jako konverzační téma Crime and punishment, ale dostala jsem totální okno, takže jsem tam cosi blekotala, stále opakovala "writer", "wrote/writes", „punish“ a nervózně šilhala po svých vypůjčených hodinkách, abych tak orientačně věděla, jak dlouho se tu ještě budu muset ztrapňovat.

Pocuchané sebevědomí jsem si spravila u dalšího předmětu, u biologie. Tam jsem si vytáhla Romnožování buněk.
15 minut jsem tak mohla nadšeně líčit dělení buněk, stavbu chromozomu a průběh buněčného cyklu. S profesorkou jsme navíc tvořily sehraný tým - ona pokládala samé dobré otázky, většinou na to, co viděla, že mám na papíře nebo prostě o čem věděla, že jsme to probírali na semináři, a já jí zase stylem zapáleného šíleného vědce odpovídala. *Gladness má totiž buňky ráda XD*
Biologie byla zkrátka fajná zkouška.

Bohužel, u chemie mě mé štěstí zcela opustilo a vystřídala ho přímo ukázková smůla.
Strašně jsem si přála nějakou otázku z organiky a doufala, že anorganika se mi vyhne obloukem.
Jenže to mě ani ve snu nenapadla možnost, že bych si mohla třeba vylosovat jedinou otázku, na kterou jsem se nestihla podívat - Makromolekulární syntetické látky – plasty.
A ono buch.
Celé potítko jsem trávila nevěřícným zíráním na papír, zoufalými pohledy ke kámoškám a v hlavě mi do kolečka vířilo „Jak se to mohlo stát?! Kde je zákon pravděpodobnosti? T_T Proč já?!?!?“
Nakonec jsem komisi 15 minut vyprávěla o polymeraci, která se normálně dá smrsknout tak asi na minuty dvě (když mluvíte jako na smrtelné posteli a máte vadu řeči).
Zkoušela jsem to aspoň zachránit přírodními makromolekulárními látkami, ale bohužel mě o nich profesorka nenechala mluvit déle než asi minutu a půl, takže jsem si zase musela vystačit s PVC.

Nejvíc mě asi pobavilo, když jsem dostala pracovní papír a tam se včetně PVC, PP, PS, PE skvělo ještě nějaké PA a FS či co. Do teď nevím, co to mělo být. Každopádně v tu chvíli se o mě pokoušel menší infarkt. XDDD
Nakonec jsem to nějak doimprovizovala do konce, aniž bych ze sebe udělala úplného debila, ale ta trojka mě mrzí, co vám budu povídat.

Vzhledem k tomu, že naše skupina maturovala v ročníku, a tedy i u nás ve třídě, jako úplně poslední, tak hned po vyhlášení našich výsledků následovalo slavnostní ukončení maturitních zkoušek.

A pak se razilo na pomaturitní večírek. XD

Nepřišli na něj sice všichni naši profesoři, ale ti, které jsme měli nejraději, se objevili, takže jsem strávila příjemný večer usazená mezi spolužáky, moji milovanou biologikářkou (být chlap, tak si ji vážně vezmu), tělocvikářkou a naší bývalou výtvarkářkou, která s námi pravidelně jezdí na školní výlety.

Ač jsme se bavila vážně výborně, úplně nejvíc mě asi pobavil náš třídní a to hned dvakrát.

Prvně, když se ani po hodině a půl neobjevil na našem večírku, z čehož jsme byli všichni mírně řečeno nervózní. Aktivní Anča mu tedy zavolala a s chudákem to s ní málem praštilo o zem, když se třídní přiznal, že asi tedy sedí ve špatné hospodě za rohem. XDDD Kluci pro něj radši zašli.

Druhá slavná chvíle nadešla asi hodinu po jeho příchodu.
Třídní, když se napije, tak se dostane do takové filosofické nálady, během níž se snaží posluchači (nějaký chudák v jeho okolí) předat veškeré své nabyté celoživotní moudro. Ten večer jsem tu přednášku schytala já.
Hned mi mělo být podezřelé, proč se všichni tak náhle vypařili. x_X

Asi 15 minut jsem mu soustředěně naslouchala, pokoušela se pochopit, co se mi to mezi těmi všemi metaforami vlastně snaží sdělit a ještě k tomu jsme musela odhadnout, v jakých to částech to mám chápavě přikyvovat.
Dalo to zabrat. XD

Z večírku jsem nakonec odcházela něco málo po půlnoci, protože jsem to domů měla s dopravou komplikované a takhle jsem aspoň mohla využít odvoz od kámošky a jejího bratra.

Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si ten večírek doopravdy užila, ale párkrát jsem měla na krajíčku.
Vlastně jsme se tu chtěla vyzpovídat, jak moc se mi bude po lidech ze třídy a profesorech ze školy stýskat, ale teď nějak nevím, jak to inteligentně napsat, aniž bych z toho udělala frašku.

Poslední rok byl opravdu asi zatím nejhezčí v mém životě, ale stejně bych to nechtěla vrátit. Bylo to krásné, ale asi jsem prostě moc zvědavá, co mě čeká v budoucnu. :-)
Doufejme, že něco příjemného.

(Jsem skromná, zatím si vystačím s přijetím na VŠ... XD)

"Příjemné" zpestření směny

2009-05-18T21:20:00.004+02:00

Chování některých lidí mě fakt dojímá...

Asi před hodinou nám na recepci přišel číšník z vedlejší restaurace, že nějakým dvou blondýnkám od nás odtahují auto.
Fajn, přenechala jsem tedy recepci kamarádce a jala se ony dvě slečny hledat. Zkusila jsem kick box, žádná odezva, zkusila jsem nahoře spinning, zase nic, zkusila jsem dámské šatny, pusto a prázdno, vyzkoušela jsem i posilovnu, ale ta se ukázala být čistě pánskou doménou...
Dvě blondýny jsem zkrátka nenašla.

Z dvou blondýn, jak se později ukázalo, totiž nakonec vyšly dvě brunety a majitelka onoho vozu mě samozřejmě nezapomněla pořádně a docela sprostě seřvat za to, že jsem ji nenašla a nevyřídila jí vzkaz od číšníka.
Docela zaraženě jsem na ní zírala, protože na tohle opravdu zvyklá nejsem, a klidně jsem jí odpověděla, že jsem ji hledala, ale nikdo se mi neozval.
Vzápětí mi bylo řečeno, že zřejmě byla tedy na toaletách a že jsem úplně nemožná, když jsem ji tam nehledala... (O_O ?!)
Pak s nadávkami nasupeně odkráčela.

No pardon, ale já se snažila.
Číšník mi je v první řadě popsal blbě a navíc, nemá být hloupá a parkovat na zákazu stání! x_X

Písemná maturita

2009-04-14T22:42:00.004+02:00

Držte mi zítra palce, prosím. Nebo aspoň na mě myslete. :-)
Zítra totiž píšu písemnou maturitu z češtiny. Už se nemůžu dočkat nějakých těch politických a ekonomických témat, v tom já se fakt vyznám... *ironie ji z hlasu přímo odkapává*

Upřímně, teď se ale momentálně víc stresuju svým slavnostním oblečením, než vidinou obávané písemky.
Až do teď jsem žila v naprostém klidu - vezmu si ty černé šaty, co jsem měla na promoci nevlastního bráchy před dvěma lety, klid. Budu sice vypadat, jako když se chystám na pohřeb, ale co, nejsem zase tak od věci, ha ha...
A boty mám dokonce taky? Super!

Já věděla, že to nemůže být tak snadné.
Bohužel jsem si teď ty šaty zkusila... a... *rudne* sotva se do nich narvu!!! (Ale do džín z té doby to zvládnu... T_T)
Výborně, takže zítra budu vypadat jak klobása a ještě k tomu se nervovat, že to ten zip nevydrží a uprostřed psaní mi rupne... Skvělé, prostě skvělé... *mlátí hlavou o stůl*

EDIT 15.4.2009 14:53 aka Osudný den XD

Tak to mám za sebou, konečně.

K mému milému překvapení jsem se ráno do šatiček nasoukala bez problémů, takže asi mám super spalování, nebo já nevím. XD
Zip mi nepraskl, oko se mi na silonkách taky neudělalo... Aspoň z téhle stránky tedy proběhlo vše bez problémů.

Horší to bylo s tou písemnou částí.
Témata sama o sobě nebyla strašná, ale...

1.) líčení - Kam se těším.../Kam se rád(a) vracím... (= oblíbené místo)
2.) úvaha - Vojenské jednotky ČR v zahraničí
3.) vyprávění - Můj den s velkým D
4.) článek do tiskovin - Rostoucí závislost EU na energetických zdojích

Překvapí někoho, že číslo 4 nikdo nepsal? XD
Zato skoro všichni jsme psali vyprávění, včetně mě. Psala jsem o svém prvním dnu ve fitku.
Bohužel jsem to měla asi přes 4 stránky konceptu, z obou stran, a stále nedošla k pointě, o nějaké gradaci děje jsem si mohla nechat leda zdát. Tudíž mi nezbývalo než to razantně zkrátit a vyšel z toho výtvor, za který se budu stydět až do své smrti.
Vážně lituju, že se nemůžu do školy vrátit a tu hrůzu spálit.

Vím, že ve psaní nijak zvlášť nevynikám, ale to, co jsem zplodila... *mdloby* No, když nic jiné, tak snad aspoň projdu, minimálně jsem se držela žánru, i když s otřesnými výsledky.
*jde se zahrabat*

Tablo naší třídy XD

2009-04-09T09:36:00.004+02:00

Trocha černého humoru

2009-03-24T10:39:00.007+01:00

Na tohle jsem narazila ve včerejších novinkách a nemůžu si pomoct, ale autor má buď černočerný smysl pro humor, anebo dost nešťastně volil slova...

Před a po

2009-03-15T20:56:00.005+01:00

Jsou chvíle, kdy naší školu z duše nenávidím.

Nenávidím ji pokaždé, když musím vstávat v 6.30.
Nesnáším ji každé ráno, kdy se ještě polorozespalá musím drápat do toho nekonečného kopce. Nejsem horolezec, sakra.
Absence toaletního papíru na dámských záchodech mě zdárně dovádí k šílenství.
Úsporná opatření, kvůli nimž se očividně ve škole během zimy netopí, se mě s roční pravidelností pokouší zabít. Dokážu si představit milion lepších způsobů smrti než je umrznutí ve škole, fakt.

Mohla bych si stěžovat mnohem déle, ale... Abych naší škole jenom nekřivdila, někdy se objeví okamžiky, kdy naší školu přímo miluju. Vážně. Jako doopravdy.
Počínaje příštím týdnem totiž mám, jakožto maturant, upravený rozvrh. Lépe řečeno, krásně proškrtaný rozvrh.
Předměty, z nichž nematuruju a nepropadala jsem z nich v pololetí nebo 3. čtvrtletí, si můžu z rozvrhu vesele vyškrtnout.
Sbohem tedy zeměpise, němčino, matematiko a filosofie! *mává bílým kapesníčkem a pokouší se tvářit zničeně (<- nejde jí to)* Upřímně, považuju to za nanejvýš moudré rozhodnutí. Naprosto nechápu, proč bych se měla pouhé dva měsíce před maturitou a v době, kdy už mám podané přihlášky, a vím tedy, kam půjdu, stresovat předměty, které už s největší pravděpodobností nikdy neupotřebím. Navíc ve většině z nich už jsme stejně za školními osnovami... Naneštěstí jsme ale asi jediná škola, která něco podobného realizuje, což je podle mého názoru škoda.

PŘED

PO (to oranžové/růžové je můj finální rozvrh)

***

Další dobrá zpráva, která se ale už nevztahuje ke škole, tedy aspoň ne přímo, je, že jsem si konečně koupila šaty na maturiťák, muhaha.

Chtěla jsem splývavé, dlouhé šaty. Nejlépe v tyrkysové, modré nebo fialové barvě či nějakém podobném odstínu.
Proto jsem si koupila šaty princeznovské a ještě k tomu v jedovatě limetkové barvě.
Že mě to vůbec překvapuje...

Krom toho jsem ani nečekala, že si je pořídím hned v prvním obchodě, do kterého s kámoškou zaplujeme.
Když mi tvrdila, že na Bertramce mají hezký obchod s plesovými šaty, velké naděje jsem do toho nevkládala. Tuhle část Prahy mám tak nanejvýš spojenou s nedýchatelným vzduchem, přemírou Romů a kamarádčiným suchým: „Od teď si drž peněženku.“.

Proto mě tedy výše zmíněný obchod překvapil. Vnitřek byl moc hezký, nový, prodavačky příjemné a nápomocné a takovou spoustu krásných šatů jsem pohromadě nikdy neviděla... a tím myslím opravdu krásných šatů. Jestli se mi nelíbily dvoje, tak je to moc.

Taky bych nikdy nevěřila, že budu z nakupování šatů tak nadšená.
Abyste to pochopili. Já šaty nenosím. Ani sukně. Nenávidím je. Mám pokaždé pocit, že mi z toho leze zadek a to i v případě, že mi lem sukně sahá ke kolenům. Navíc bych si k tomu musela vzít boty s podpatky, což se v mém případě rovná sebevraždě. Potupné sebevraždě. Uvázla bych někde podpatkem a rozbila si hlavu o obrubník nebo tak něco...
Ne, díky. Zůstanu u svých milovaných džín a botasek.

Přesto mě, k mému vlastnímu úžasu a upřímnému ohromení mé kámošky, která tam seděla jako ztělesnění slova "v šoku", to zkoušení šatů bavilo. Nikdy jsem na sobě neměla šaty s tak širokou sukní a byl to hrozně zvláštní, ale příjemný pocit.
A asi jsem masochista, ale stahování do korzetu považuji za nanejvýš příjemné... to myslím smrtelně vážně. Dívka si tak hned připadá krásná a štíhlá. XDD Měla jsem co dělat, abych u toho šněrování nepředla blahem. XDDD

Už radši s tím rozplýváním přestanu, kdyby někoho zajímal střih šatů, tak se můžete mrknout sem. Jen ta barva je teda jiná.

***

Jo, ve čtvrtek mě chytil revizor. Dostala jsem pokutu, bezva.
Ale jsem v tom nevinně, teda zpola.
Už měsíc jezdím suverénně s prošlou tramvajenkou a vesele ji ukazuju řidičům v příměstských línkách... A nikdo mi nic neřekl!!
Není pak divu, že chudák já pak žiju vesele v domnění, že mám čtvrtletní kupon. Ve skutečnosti jsem měla 30ti denní klouzavý kupon s platností do 5. února, ehm...
Když si uvědomím, že mi to nevědomky měsíc procházelo... *nevěřícně kroutí hlavou*

Jarní prázdniny u konce... fňuk fňuk

2009-03-01T22:23:00.006+01:00

Už to tak bude, týden sladkého povalování a užívání si nic nedělaní je prakticky u konce.... T_T

Víte, ale, co je na tom všem to nejsmutnější? Že jsem z toho svého imaginárního seznamu "Co vše musím udělat, když mám konečně to volno" nestihla splnit ani jednu jedinou položku... ani jednu! Jsem královna lenosti, fakt.
A nemohla jsem si na to vybrat nejnevhodnější dobu, zrovna teď, když za dveřmi klepe maturita. Dobře, zatím jen zlehounka klepe nebo spíš jen funí na ty dveře, každopádně už je zatraceně blízko a já furt nic NEUMÍM!
A to ani nemluvím o přijímačkách na vysokou. Viděla jsem ty modelové otázky na Karlovku - málem mě odváželi s mrtvicí.

No, vlastně abych si úplně nekřivdila, jednu položku ze svého seznamu jsem přeci jen splnila - jela jsem za Elien a Chill do Brna a úspěšně se i vrátila. *je na sebe pyšná*
Ok, je mi jasné, že kdybych se místo toho spíš konečně naučila ty prvoky, prvoústé a část druhoústých, udělala bych rozhodně líp, ale Brno mě aspoň bohatilo na... duchu? Trocha zábavy mi pomáhá si udržet duševní rovnováhu v tomhle šíleném školním roce, takže jsem udělala vlastně jen a jen dobře... Fakt. Opravdu. Moje duševní zdraví přímo plesá. *snaží se sama sebe neúspěšně přesvědčit*

Zbytek zde... XD

Mimochodem, objevila jsem taje Student Agency. Původně jsem zamýšlela jet do Brna vlakem, mám totiž takový, ech, problém, který spočívá v častém odskočení si na toaletu, proto mě představa dvouhodinové cesty v autobuse mírně řečeno děsila. Ale pak jsem byla informována, že autobusy od SA mají i WC, tak jsem to tedy riskla.
Ach bože, od teď jsem navěky SA věrná a bude je vychvalovat kudy půjdu!
Ani hnidopich na částečný úvazek, jako jsem já, si nemůže na nic stěžovat, počínaje pohodlným rezervováním a placením jízdenky přes net, přes příjemné prostředí v autobuse (pohodlné sedačky, film, WC, wi-fi, všude čisto) až po příjemné steward/ky.

Zkrátka, když jsem v sobotu odpoledne dorazila do Brna, přímo jsem překypovala dobrou náladou, a ani fakt, že mě Elien nestíhá vyzvednout, na tom nic neměnil. No, možná by měnil, kdyby Chill nebyla tak dobrá duše a nečekala na mě na nástupišti.

No, každopádně, jsem se v Brně zdržela do středy a maximálně si to užila.
V sobotu, den mého příjezdu, jsme s Chill a Elien zašly do nedaleké kavárny nevím-jak-se-bohužel-jmenovala-ale rozhodně-bych-tam-ráda-někdy-znovu-zaskočila, kde podávají naprosto úžasné milkshaky. *nostalgický výraz*
Někdy před osmou jsme se s Chill rozloučily a vyrazily k Elien domů, kde jsem měla do středy pobývat.
Zbytek večera jsme strávily prohlížením fotografií, což mě nikdy nepřestane bavit, neodolatelně mě totiž fascinuje, jak se lidi v průběhu let mění, nemůžu si prostě pomoct, no.
Na závěr jsme to završily sledováním korejského Boys over Flowers, adaptace mangy Hana Yori Dango.
Jen tak mezi námi děvčaty, málem jsem dostala infarkt, když se na monitoru objevil "Rui" a usmál se. Než hodil ten úžasný úsměv, nijak zvlášť mi neimponoval, ale potom sympatickém záblesku oslnivě bílých zubů mě musela Elien krotit, ne je verbálně, ale i fyzicky, abych nadšeně, a s hlasitostí asi o 120ti decibelech, nezavýskala na celý barák.
(O tom úžasném stvoření se tu ještě určitě zmíním, protože byl právě pasován na moji nejnovější obsesi.)

Druhý den se nesl v poměrně akčním duchu, Chill a Elien si mě přehazovaly jako balík, protože chvíli Chill neměla čas, pak Elien musela na nějaký turnaj atd atd.
Nakonec jsme všechny skončily u Chill v pokoji, pouštěly si DVDčko z jejího plesu a Elien se mi nakonec pokoušela osvěžit zapomenuté kroky waltzu a valčíku.
Těžký to úkol. XD

Ale asi nejvtipnější zážitky mám z pondělí.
První bylo vstávání, vstávat jsme musely totiž brzo, protože Elien, jakožto vysokou školou povinná, měla nějaké přednášky, první už od 8.20 - novodobé dějiny asijských zemí či tak něco.
Dosud jsem žila v domnění, že jsem to nejnemožnější ranní ptáče na téhle planetě, ale Elien mi to pochybné prvenství pravděpodobně přebrala. XD
Když jsme se konečně kolem osmé vypakovaly z bytu a nastoupily do trolejbusu, co se tak asi nestane.
Revizor. A co myslíte, měla Glad jízdenku? Správně, neměla.
V ten okamžik jsem si prožívala opravdu nechutný adrenalin a modlila se, aby jsme už konečně stavěli na další zastávce. Pochopitelně jsme zastavili na všech semaforech, které tam byli, div, že si na nich nepostáli nadvakrát, a já se začínala už kapku potit, protože ten zatracený revizor byl stále blíž a blíž.
A pak, *stále tomu nemůže uvěřit* se jim něco pokazilo s kolejemi a řidič otevřel pro akutně pospíchající dveře.
Tak rychle jsem se ke dveřím hromadně dopravy ještě nikdy neprodírala, věřte mi.

Přednášku jsme dokonce i stihly a dobře jsme se u ní bavily, protože přednášející nám pouštěl DVD Šogun a my zkrátka nemohly udolat hrozně "vtipným" poznámkám.
Dokument/film měl i tragické momenty, kdy třeba bišík, nejstarší syn Iejase Tokugawy, spáchal seppuku a chudákovi Ieasovi na krku zůstal nedomrlý, blbý a škaredý nástupce. To bylo opravdu smutné. Být Iejasem, opravdu bych brečela.

Další přednášku měla Elien až okolo jedné, takže jsme zapluly do literární kavárny v knihkupectví, pak důkladně prolezly nějaké obchody s oblečením a na závěr zase setrvaly v dalším knihkupectví.

Blížila se jedna hodina odpolední, tak jsme vyrazily do školy, půl hodiny hledaly správnou učebnu, aby nám potom bylo oznámeno: "On vám pan XXX neřekl, že dneska to odpadá?". *tik v oku*
Tak jsme se vydaly domů, impulsivně si zakoupily lístky na Město Ember, které jsme si naplánované hned po japonštině.
Film byl slušný průměr, koukalo se na to dobře, ale díru do světa slkutečně neudělá.

Okolo deváté jsme přišly domů, a o hodinu později, nevím jak, jsme skončily u popíjení vína s Elieniným tátou.
Nějak jsem počítala s hodinou, ale protáhlo se to na víc jak hodiny tři, kdy jsem na konci už měla vážné problémy s koordinací a Elien se občas netypicky zachichotala... Abyste to pochopili, Elien se nikdy nechichotá, směje se, tváří se pobaveně, ale chichotat jsem ji nikdy neslyšela. Měla jsme z toho tak trochu menší kulturní šok. XD
Jediný, kdo tedy vypadal naším posezením naprosto netknutý, byl Elienin táta. XD

Kupodivu žádné dočasné a trvalé následky nám to s Elien nepřineslo, takže jsme v úterý šly s Elien nakupovat. Akutně už potřebuji plesové šaty na maturiťák.
Ehm, dopadlo to asi tak, že po hodině a něco zkoušení šatů všech možných délek, barev a střihů jsme nekoupily nic.
Elien z toho byla naprosto v šoku. Tipuju, že se jí moc často nestává, že by někomu pomáhala vybírat nějaké oblečení a ten druhý si nic neodnesl. Promiň, Elien.... *kajícně*
Potom jsme vyrazily na úterní sraz BO, z něhož jsme byla kapku nervózní, ale nakonec se to ukázalo jako příjemně strávený úterní večer.

No, pak už tu byla středa a mě čekal odjezd domů...
Ach, krásně se mi bude za pár let vzpomínat na ty večery při sledování Boys over Flowers v Elienině posteli, kde jsem si dělala z jejího ramena polštářek a jak jsme obě střídavě s tlumeným nadšením hýkaly nad svými oblíbenci, bude se mi taky stýskat po jídle, které pro mě někdo vařil, po tom křížením skrz naskrz knihkupectvím a posezení v kavárnách... ach. Byla jsem tam zkrátka Elien a Chill naprosto nehorázně rozmazlována, tak komu by se to nelíbilo? XDD

(made by Elien XD)

Jak Gladness smíchy málem umřela...

2009-02-27T22:57:00.008+01:00

Nekecám.
Když mi to Elien pouštěla, hýkala jsem u toho smíchy tak nahlas, že se má drahá přítelkyně začala vážně obávat o mé duševní zdraví...
Pak dokonce i o to fyzické, protože jsem se nekontrolovaně rozkývala na všechny strany, slzela u toho a málem si urazila hlavu o konferenční stolek přede mnou... x_X

Jenže, tohle se fakt nedá... *mlátí hlavou o klávesnici*

1.) VIDEO č.:1 - z korejského seriálu Strongest Chil Woo (ep 4)

Chápu, že režisér nedovolí hercům, aby se účastnili natáčení riskantních scén, jenže potom by bylo nanejvýš vhodné to nějak chytře a šikovně obejít...
Naneštěstí, tohle se jim moc nepovedlo - posadit herce na plyšové koně s šíleně poulícíma očima a ještě u toho nechat herce tak akčně (směšně) natřásat.... No, jako parodie je to dokonalé.
Jen se obávám, že tak to tvůrci nezamýšleli.

Od 3:40.

ODKAZ

2.) VIDEO č.:2 - z korejského seriálu Strongest Chil Woo (ep 2)

Nemám sílu tohle ani komentovat....

Inkriminovaná scéna začíná v 03:50.

ODKAZ

Nocař

2009-02-15T21:00:00.010+01:00

Tak zase prožívám jednu svoji menší (čti: drastickou) finanční krizi a co se nestane... Hned během tohoto týdne vyjde pokračování scifárny, na kterou si brousím zuby už tak asi rok, a pak další pokračování, tentokrát jednoho převelice zajímavého upírského fantasy.

Peněženka tedy zoufale zanaříkala, mé rozumnější já zděšeně zavylo, zatímco má jednodušší, bezstarostná a knížky milující část to málo, co mi zbylo, vesele a bez nejmenších výčitek, utratila. Takže se smíšenými pocity oznamuji, jsem na nule, ale jsem šťastná! *něžně kolíbá dvě nové (již přečtené) knížečky*

No a protože zvlášť ta druhá kniha mě tak nadchla, smolím tu teď tenhle příspěvek, v němž se hodlám o pocity z prvního a druhého dílu téhle trilogie podělit. (Nebo lépe řečeno, zase někde jednou vyventilovat své nadšení.)
Začnu tedy tím prvním dílem.

autorka: Magdalena Kozaková

nakladatelství v ČR: Triton

Hlavní hrdina, Jiří Arlecki, se jednoho dne probudí a uvědomí si, že ho zoufale nudný život, který vede, pranic netěší. Rozhodne se tedy pro změnu. A když už změnu, tak ve velké stylu - přihlásí se do AVB (agentury vládní bezpečnosti).
Žádné rodinné závazky ho netíží, rodiče jsou již dávno mrtví, a přítelkyně ho opustila, tak proč to nezkusit? A kdo by si nepřál být takovým polským Jamesem Bondem?

Podaří se mu obstát v psychicky náročných zkouškách AVB a záhy je poslán na školení do jakési odlehlé pobočky uprostřed lesa, o níž jakživ neslyšel.

Od té chvíle nejde nic podle jeho představ.

Chápal by, že se má podrobit těžkým kondičním zkouškám nebo že bude studovat stohy spisů... ale ne že bude trávit celý den googlováním jakýchkoli zmínek o upírech. A sledováním upírských filmů. A čtením upírských knížek. A diskusemi se svými kolegy o upírech, o jejichž existenci a proradnosti ho vehementně přesvědčují. Povinně.
Zpočátku to bere jako vtip, zkoušku trpělivosti, ale jak začínají dny ubíhat, měnit se v týdny, a on stále googlí jakoukoli zmínku o krvežíznivých monstrech, jeho zápal začíná rychle uvadat.
V tu chvíli je jeho monotónní rozvrh oživen cvičeními - během a střelbou. Arlecki tuhle změnu nadšeně uvítá a s novým elánem se ponoří do práce.

Netrvá dlouho a jako záloha je povolán do akce. Jeho jednotka má střežit bezpečí upírského lorda Ultora, který se právě vrací do Varšavy.
Arlecki úporně přemýšlí, co to má vše znamenat a proč se všichni zbláznili.

O pár hodin později už je v plné výstroji a se samopalem na místě určení. Sám. Zbytek jednotky je kdesi venku. A Arlecki stále marně tápe, co se to děje. Co má být tohle za pošahaný test.
Pak někdo vkročí do skladu. Na jeho výstražnou výzvu neodpovídá, nezastaví se. Arlecki znervózní a několikrát vystřelí. Muže zásahy ani nezpomalí a ten k němu beze spěchu dojde.
V tu chvíli Arlecki pochopí, koho má před sebou. Upíra.

Tu noc zemře a jako nocař Vesper se probudí pro noc.

Nocař je jedna z nejzajímavějších fantasy, jakou jsem v poslední době četla. A rozhodně nejlepší upírské fantasy, které jsem měla možnost číst.

Zpočátku, musím se přiznat, mi kniha přišla podivně napsaná. Důvod nemůžu úplně přesně definovat, ale zkrátka mi dělalo potíže se začíst. Možná proto, že by se mi sem víc hodila má milovaná ich-forma než použitá er-forma, nevím. Jenže pak uběhlo osudových 40 stránek a mě byste od ní neodtrhli ani s hlavní pistole u hlavy.

Kozaková, autorka, nám tu totiž ukazuje nadmíru zajímavé pojetí společenství upírů. Spolu s hlavním hrdinou, Vesperem, se seznamuje s pěti klany upírů, z nichž každý má svoji specifickou funkci, a v čele každého z nich stojí Lord, který jako jediný může iniciovat nové upíry.
Existuje však ještě jeden, Skrytým „neposvěcený“, šestý klan, klan Renegátů, těch, kteří se odmítají živit syntetizovanou krví a dále pro svoje potřeby zabíjejí lidi.
Proti nim bojuje jednotka z klanu Bojovníků vedených Lordem Ultorem, nocaři.
O činnosti upírů vláda překvapivě ví a tajně s nimi dokonce spolupracuje, sama si totiž nepřeje, aby civilní obyvatelstvo o existenci upírů vědělo. Předsudky a strach jsou příliš hluboko zakořeněné a pravda by vyústila akorát v paniku.

Musím uznat, že svět a pravidla upířího společenství jsou skvěle popsaná a krom toho pojmutá i poměrně netradičně. To se vztahuje i na způsob, jakým jsou upíři popisování.
Na romantické a tajemné bytosti můžete rovnou zapomenout. Upíři Kozakové jsou nám představeni jako smrtelně nebezpeční predátoři, kteří se jen silou vůle a železnou disciplínou ovládají, aby se nenechali unést instinkty a neprokousávali lidem hrdla na potkání.

Děj je hodně přímočarý, protože celá kniha se točí v podstatě pouze okolo Vespera. Proto se tu setkáváme jen s malým množstvím podrobněji popsaných postav. Největší pozornost je soustředěna na Vesperova učitele a přítele, Nidora. Jejich přátelství je poměrně zvláštní, srdečností zrovna neoplývá, přesto je vzájemná náklonnost patrná.
Nemalou roli zde sehrávají i Lord Ultor a Lord Arenea, paní renegátů a přeběhlík z klanu Bojovníků, jejichž intriky hýbou celou knihou a na konci nás překvapí velice zajímavým a nečekaným (WTF?!?!) závěrem.

Nocaře zkrátka nemůžu nedoporučit. Je to sice akční knížka bez vedlejších epizodek, přesto je ale napsána skvěle, bez hluchých míst a určitě nejedním překvapením.
Navíc druhý díl většinu vašich závěrů z první knihy roztrhá na cimpr campr, takže hurá do louskání dílu prvního. XD

Tržní sentiment a hypoteční krize vesele

2009-02-07T11:30:00.003+01:00

Tak tohle video nám pouštěla profesorka na angličtině.
Dva britští komikové se tam baví o finanční krizi, jeden z pozice moderátora, druhý z pozice bankéře. Naneštěstí je to krutě pravdivé, ale stejně je to jedna z nejvtipnějších věcí, co jsem za poslední dobu viděla. XD
I když finanční krize sama o sobě moc vtipná není, no...

P.S. Nenechte se vyděsit začátkem, má to české titulky.

Těžkosti s rezervací letenky

2009-01-15T20:25:00.015+01:00

Nikdy bych nevěřila, jak rezervace a následné placení letenky může být vtipné.

Minulý čtvrtek mi na icq psala Katsu, že jestli si chci koupit tu letenku do Tokya, tak podle Skin, naší „cestovní zpravodajky“, bych si ji měla koupit co nejdříve, protože teď jsou právě nejlevnější. Následně jsem dostala přesné instrukce, kde a co koupit, takže jsem to nemohla zvorat ani já.
Skutečně, o půl hodiny později už jsem pilně hledala nějaký vhodný termín zpáteční letenky ve směru Praha-Tokyo, Narita (Katsu).

Bohužel, z Prahy neexistuje přímý spoj, jenom s mezipřistáním, ale aspoň jsem si mohla vybrat kde, podle společnosti, když nic jiného.
Nejlevnější letenku měla korejská společnost. Okamžitě mě chytly nervy z představy, jak já, totálně orientační antitalent, přestupuju na mega letišti v Seoulu, ale kámoška ze třídy mě ujistila, že letiště v Seoulu je krásně přehledné a personál umí dobře anglicky, tak se nemám zbytečně nervovat. Prý bych si měla dělat starosti spíš s tím, jestli tam nezůstanu a neodmítnu nastoupit do svého letadla, vzhledem k našim... ehm... sympatiím ke Korejcům. XD Když mi to podala takhle, nemohla jsem na tom najít nic závadného a najednou mě dokonce ta vyhlídka přestupu v Seoulu začala lákat! (Korejci, spoustu Korejců... Velká pravděpodobnost nějakého sexy Korejce v dohledu. Za těch pár hodin, co tam budu čekat, musím prostě zákonitě na nějakého narazit! => Stav absolutné blaženosti.)
Nadšená jsem si tedy proklikávala cestu k japonsko-korejskému snu, když v tu se mi v předposledním kroku zjevila nějaká šílená taxa a cena letenky narostla o 5 tisíc. Zamrkala jsem. Klikla jsem o krok zpátky, letenka 26 tisíc, klik dál, letenka 31 tisíc. Zamrkala jsem pro jistotu podruhé.
Pokud jsem se nemýlila, tak podle zákona by aerolinky měly zveřejňovat skutečnou cenu, včetně daní a všech poplatků, proto jsem nedokázala pochopit, kde jsem těch 5 tisíc nabrala. Postěžovala jsem si Katsu, která to nepobírala zhruba obdobně.

Fajn, tak jsem zkusila německou společnost s přestupem v...*znechuceně* Frankfurtu, největším letišti v Evropě, bezva.
Díky bohu Němci neměli stejně zvrácený smysl pro humor, ani tak pokřivenou čest, jako Korejci a rezervace letenky proběhla už bez problému a bez objevování dalších záhadných tax. Sice jsem na závěr trošku zahysterčila, ale trocha morální podpory od Katsu (G: Bože, já jsem nervózní.... Co když jsem si to našla špatně a kupuju si špatnou letenku... Aaaaaa!! K: Ale houby prosím tě.) mi dodala potřebně sebevědomí, abych klikla na tlačítko „Zarezervuj“.

Objevila se mi zpráva, že vše úspěšně proběhlo, že mám čekat na mail s podrobnostmi o platbě a platbu provést do 11.1.2009.
U poslední informace, jsem se zmohla jen na hlasité, nevěřícné WTF?!
Byl čtvrtek odpoledne a jedenáctého bylo v neděli. Teď si vezměte, jak rychle převody v bance probíhají a jaká byla šance, že by to stihlo přijít do zítřka. Skvělé, prostě skvělé.

Za pár minut mi skutečně přišel mail, s potvrzením o rezervaci, tunou reklam a přáním šťastného letu.
Ani zmínka o čísle účtu, kam bych měla peníze převést. Začínala jsem pojímat podezření, že mi buď hrabe, nebo jsem slepá, nebo jsou ve Student agency, který prodej letenek zprostředkovával, totálně vypatlaní.
Rozhodla jsem se počkat ještě hodinu, třeba mi pošlou druhý mail. (<-optimista) Žádný mail mi nepřišel. S pěnou u pusy jsem vztekle vytáčela telefonní číslo Student agency a nechala se přepojit na operátora. Slušně jsem je požádala, aby mi přeposlali mail znova a tentokrát třeba i s číslem účtu, že by to byla od nich moc hezké. Byla jsem ujištěna, že mi do půl hodiny přijde. O hodinu a půl později mi stále žádny mail nedorazil.

Teď už ne jen s pěnou u pusy, ale i vztekle vrčící, jsem vytáčela Student agency podruhé. Vzala mi to zase jiná operátorka, příjemná jak osina v prdeli, div ze mě neudělala debila za to, že oni mi nejsou schopni poslat číslo svého účtu. Nevím, jak se mi podařilo zachovat klid a příjemný tón, každopádně se za to do teď obdivuji. Když nic jiného, tak za 5 minut mi už konečně mail přišel, sice dvakrát, protože první byl špatně, ale aspoň že dorazil...

Teď jen někde splašit peníze a stihnout je zítra vložit do banky. Díky bohu, táta nedávno vybíral nějaké peníze, takže jsme doma potřebnou částku měli.
I když to mělo menší nevýhodu, jděte si do školy s 28mi tisíci v baťohu. Opravdu uklidňující pocit. *suše*

Po škole jsem si to rychle namířila do České spořitelny, upřímně žhavá se peněz zbavit... Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale opravdu jsem se těšila, až sejmu ten zdraví škodlivý náklad (Za ty skoroinfarkty mi ty peníze fakt nestály... XD).
Samozřejmě, pátek odpoledne je pro vyřizování v bance úplně ideální, proto to tak praktikuje půl Prahy, takže přede mnou čekalo už dvacet lidí. Díky bohu ale měli otevřených víc pokladen, tak to odsýpalo poměrně rychle. Ne jako v Reiffeisen bank, den před silvestrem, kde jsme s Elien potřebovaly něco vyřídit a v centrále, opakuju centrále, měli otevřenou jen jednu pokladnu!!! *zpětně ji chytá amok*

Za necelou půl hodinu jsem se tedy skutečně dostala na řadu. Vyfasovala jsem mladého pokladního s příjemným úsměvem, kterého překvapilo, že Student agency prodává i letenky a ptal se, kam letím. Tak jsem mu nadšeně sdělila, že do Tokya, a že Student agency jen zprostředkovává prodej, že ve skutečnosti letím s Lufthansou a přestupuju ve Frankfurtu a mám z toho děsný nervy. Hned mě začal uklidňovat, že to bude v pohodě, že tam lítá každý měsíc za sestrou a že to zvládnu.

No, tak jsme si tak hezky povídali a když jim najednou v bance spadl systém.
Překvapuje to někoho?
Chudákovi se to moc nedařilo nahodit, tak mě požádal, jestli bych tak 15 minut počkala. Upřímně, bylo mi to fuk, hlavně aby ten den byly ty peníze na účtu. Asi se přeci jen nějaká vyšší entita rozhodla, že už jsem trpěla přeci jen dostatečně, tak ten systém nahodili už za 5 minut a mohli jsme vesele pokračovat v transakci. Chlap byl skoro dojatý, že jsem na něho tak hodná a ani jsem ho neseřvala, ha ha.
Takže když jsem mu dávala občanku, tak se tak chvíli na ní koukal a povídá, že mám krásný křestní jméno a že se ke mně hodí. To mě rozesmálo, tak jsem ho uklidňovala, že se na něj vážně kvůli tomu systému nezlobím, což zase pobavilo jeho. No, stejnak jsem se neubránila debilnímu culení, že. Zpětně mám tak pocit, že mi IQ kleslo tak o 100 bodů, ale co se dá dělat. XDD
Pak zase dojal ale on mě, protože když jsem mu chtěla zaplatit poplatek za vklad, tak mávl rukou, že to je dobrý, že to zadal tak, abych nemusela platit.

No, takže jsem z České spořitelny odcházela s dementním úsměvem na rtech a říkala si, jak je hezké být obsloužena někým příjemnějším než jako obvykle babkou s kyselým výrazem.

One thousand and one nights

2009-01-11T20:57:00.020+01:00

žánr: drama, historické, shounen ai

počet volume: 11

manhwaka: Seung-Hee Han (kresba), Jin-Seok Jeon (autor)

licenzlé: Yenpress

dosud vyšlo volume: 6

download: Mangatraders (vol 1-2, vol 3 ch 1-2), Anime-Eden (vol 1-2, vol 3 ch 1)
- uvažuju nad oskenováním do vol 6, viz dole

Pohádku o krásné a moudré Šeherezádě, která svými chytře promyšlenými příběhy přivedla sultána Šahriára z objetí šílenství a zloby, způsobené jeho nevěrnou manželkou, zná jistě každý.
Můžeme se s ní tak setkat v nespočtu adaptací a převyprávění, ať už filmových, románových, pohádkových nebo dokonce komiksových.
Právě u toho posledního typu zpracování bych se ráda pozastavila. Můžeme ji totiž najít ne jen v americké verzi, komiksu Fables: 1001 Nights of Snowfall, kde příběhy sultánovi na místo Šeherezády vypráví Sněhurka, hlavní hrdinka tohoto komiksu, ale také v korejské verzi, v manhwě One thousand and one nights. Zde si, stejně jako tomu je u Fables, korejští autoři upravili pohádku Šeherezády podle svého a spíše se jí jen inspirovali...

Bylo nebylo jedno království, kterému vládl šílený mladý sultán, Shahryar. Každý večer si nechal do své ložnice přivést jednu pannu, s níž strávil noc a druhý den ji nechal nemilosrdně stít hlavu. Královstvím se začaly šířit obavy a strach. Rodiče se báli o své dcery a s úzkostí čekali, čí dceru si povolá sultán příště.

V království žili i dva nevlastní sourozenci, dívka Dunya a chlapec Sehara. Jejich rodiče byli již dlouho po smrti a jim nezbývalo než se o sebe postarat sami.
To však neznamenalo, že by trpěli nouzí nebo osamělostí.
Sehara měl totiž nadání na jazyky a miloval knihy, takže se rychle uchytil jako schopný překladatel a uživil jak sebe, tak i svojí sestru. Dunyi zase nezáleželo na ničem jiném, než strávit zbytek života po boku svého drahého bratra, kterého tak hluboce milovala.
Jejich bezstarostný život ale skončil ve chvíli, kdy si sultán povolal Dunyi. Oba sourozenci věděli, že to znamená rozsudek smrti.
Dunya si ale zachovala klid a požádala bratra, aby si ji vzal a tím ji zachránil. Sehara sice svojí sestru nade vše zbožňoval, ale nemiloval ji způsobem, jakým by si Dunya přála. Proto se rozhodl, že ji zastoupí.
Oblékl si ženské šaty a vydal se do paláce. Doufal, že jeho sestra rychle pochopí, co zamýšlí, a z města mezitím uprchne.

Sehara v přestrojení předvedli před sultána. Netrvalo pochopitelně ale dlouho a sultán jeho pravou totožnost odhalil a uvrhl ho do vězení.
K Seharovu překvapení neobýval kobku sám. Jeho spoluvězněm nebyl nikdo jiný než Jafar, bývalý emír a nejlepší přítel a rádce mladého sultána.
Zvědavý Sehara požádal Jafara, aby mu vyprávěl příběh Shahryara a prozradil mu, co ho tak změnilo.

Shahryar býval lidem milovaný princ, laskavý a charismatický odvážný obránce království před armádami křižáků. Když se po zvlášť vítězné bitvě vrátil domů, otec, sultán, mu představil svoji novou krásnou manželku Fatimu, která na jeho počest zatančila na hostině. Princ se okamžitě do svůdné tanečnice zamiloval a přísahal, že z ní učiní svojí ženu. Netrvalo dlouho a sultán za záhadných okolností zemřel. I když se v paláci šeptalo, že v tom má prsty Shahryar, nikdo nic nemohl dokázat.
A skutečně, zanedlouho se Shahryar s Fatimou oženil.
Po sultánově smrti se království rozdělilo na východní část, jíž vládl Shazama, Shahryarův mladší bratr, a západní část, jíž vládl Shahryar. Kvůli vytrvalým útokům křižáků mladý sultán často opouštěl království, ale vždy se vracel nezraněn a šťastný, protože věděl, že na něho čeká jeho Fatima.
Jenže jak byla Fatima krásná, tak byla i krutá a nevěrná a svého manžela s kdekým podváděla, včetně jeho vlastního bratra. Každý večer manželovi podávala uspávací lektvar a mezitím si užívala volnosti. Jafar zjistil, co Fatima jeho příteli provádí a varoval ho. Rozzuřený Shahryar se vydal za Fatimou a našel ji nahou ve společnosti několika mužů. Všechny je zabil a Fatimu vypověděl z království.
Ženám přestal věřit a začal je nenávidět.
Hned druhý den nechal stít hlavu své nejnovější manželce, jemné a nevinné Laile, Seharově a Dunyaně přítelkyni z dětství...

Když Jafar dokončil své vyprávění začalo svítat a do žaláře vkročil sultán, aby Seharu popravil. Sehara se nebránil, ale požádal ho, aby mu dovolil vyprávět jeden jediný příběh, potom ho může dle libosti popravit...

One thousand and one nights tedy rozhodně z pohádky o Šeherazádě vychází, ale setkáváme se tu s několika podstatnými inovacemi. Když nepočítám Seharu a Dunyu, tak další významnou roli tu hraje i Shahryarovo dětství, které zasadilo semena jeho šílenství, Fatima tak byla pouze spouštěčem, i když samotná Fatima tu vůbec ještě bude hrát významnou roli, stejně tak jako Shahryarův proradný bratr Shazama a křižáci. Tím se od původní předlohy tahle manhwa liší a příjemně ji obohacuje. Stejně tak Seharovi příběhy jsou velice krásné, tragické, plné lásky a zrady a čerpají z mytologie, pověstí či skutečných událostí z Koreje, Japonska, Egypta nebo Indie...
Sehara si stejně jako Šeherezáda svoje příběhy pečlivě vybírá a šikovně odhaduje, pro jakou příležitost se jaký příběh hodí. Ať už mladý sultán propadne jednomu ze svých záchvatů vzteku nebo chmurným náladám, Seharovi se ho vždy podaří uklidnit a rozptýlit.
Mezi Seharou a Shahryar se tak vytváří jedinečný vztah (shounen ai!!), na jejž Dunyan žárlí, a její nenávist k sultánovi se tak prohlubuje.

Postavy tu tedy jsou opravdu zajímavé a výrazné, určitě každý si tu najde nějakého toho svého oblíbence, protože hlavních postav není zrovna málo. Postavy jsou taky příjemné lidské a věrohodné, nepůsobí nějakým moralizující dojmem ani vám nepolezou na nervy. Zvlášť tuhle skutečnost zdůrazňuji kvůli ženským hrdinkám, s kterými mám trvalý problém, každopádně tady si nemůžu v nejmenším stěžovat, ať už jde o ženské postavy v hlavní dějové linii nebo v Seharových příbězích, všechny byly kouzelné a zároveň i skutečné.

Stejně jako příběh a postavy, tak i kresba je překrásná a hotová pastva pro oči, která potěší i sebenáročnějšího čtenáře. I když se musím přiznat, že třeba při zpodobnění Ceasara z příběhu o Kleopatře jsem se musela smát, protože podle historických pramenů byl Ceasar plešatý, kdežto tady to byl pohledný mž s hustou hřívou blonďatých vlasů... XDD

Tak tedy doufám, že jsem vás navnadila a že si tuhle krásnou manhwu přečtete a budete jí stejně nadšeni jako já.

Btw, přemýšlím, že bych oskenovala svých 6 booků. Ale bude záležet na tom, jestli vůbec někdo bude mít zájem. A pro dva lidi to zase skenovat nemá cenu, takže pokud o to doopravdy stojíte a 1. a 2. book se vám doopravdy líbil, tak mi napište buď do komentářů, shoutboardu neba na mail a já se možná k tomu pitomému skenování přinutím. Ale fakt si to rozmyslete, nerada bych to skenovala zbytečně, ano?
Jinak scany by byly zaheslované, rozhodně bych si nepřála, aby se to šířilo po inernetu...

POSTAVY

Sehara ("Šeherazáda")
Jemný, laskavý, inteligentní, vzdělaný mladý muž, který touží své rodné zemi vrátit silného a charismatického vládce.
Věří, že se Shahryar dokáže změnit a postupem času se jeho náklonnost k mladému sultánovi prohlubuje.

Shahryar
Mladý horkokrevný sultán, kterým zmítá šílenství a nedůvěra k ženám způsobena traumatem z dětství (ano, já vím, jak legračně to zní XD) a proradnou, krásnou manželkou Fatimou.
Býval milovaným princem a odvážným a chytrým vojevůdcem.

Dunya
Seharova nevlastní temperamentní sestra, která ho zároveň velice miluje a touží se za něj vdát.
Shahryara nemá ráda, částečně kvůli Laile, ale velký podíl na tom má i jeho náklonnost k jejímu bratrovi.

Jafar
Emír, Shahryarův rádce a nejlepší přítel. Je velice obratný politik a snaží se zklidnit nepokoje a nespokojenost mezi emíry.

Fatima
Prvně manželka Shahryarova otce, potom Shahryarova žena a milenka jeho bratra Shazama. Shahryar byl omámen láskou k ní, proto si nevšiml její proradnosti a vypočítavosti, která se skrývala za sladkými úsměvy. Fatima ho podváděla s kdekým. Když její nevěru Shahryar odhalil, nedokázal ji zabít, místo toho ji vyhostil z království.
Záměry Fatimy jsou obestřené tajemstvím.

Shazama
Shahryarův mladší, uhlazený, vypočítavý bratr, který spolu s Fatimou proti bratrovi konspiruje.

Maseru
Shahryarův ochránce a oddaný služebník, jenž mu věrně kryje záda za cenu vlastního života.

Ali
Dunyi, Sehary a Laily přítel z dětství. Do Leily byl zamilovaný a chtěl si ji vzít. Jenže milovala Sehara a nakonec se rozhodla stát manželkou sultána, protože nedokázala o Sehara soutěžit se svojí nejlepší přítelkyní, Dunyí.
Lailyna smrt ho hluboce zasáhla a Ali vede partyzánský boj proti Shahryarovi.

Jméno větru (Kronika Královraha): Den první

2009-01-06T23:10:00.016+01:00

autor: Patrick Rothfuss

obálka: Donato Giancola

nakladatelství v ČR: Triton, Argo

Odvažuji se tvrdit, že jsem protřelý čtenář fantasy a sci-fi. Mýma rukama prošly desítky knih tohohle žánru, má nenasytnost, pokud jde o knížky, nezná mezí. Přesto jen pár knížek se může honosit tím, že se mi zaryly hluboko pod kůži.

Před nedávnem se této pochybné cti dostalo jedné zbrusu nové knížce. Zprvu mě zaujala pouze svým obalem – ano, tak jednoduše... Na druhou stranu, u nás je tohle spíš výjimečný jev.
Až zpětně po jejím dočtení, stále ještě ve vytržení a v nadšeném deliriu, jsem se dozvěděla, že o ní ve světě píšou jako o nejslibnější epické fantasy poslední doby... Nezbývalo mi, než horlivě přikyvovat.
Obvykle mě tyhle „spolehlivé“ informace moc nevzrušují, zmůžu se leda tak na skepticky povytažené obočí a suché „jo, jasně“, ale pro tentokrát jsem jim musela dát za pravdu, a ráda...
Protože Jméno větru si tohle označení rozhodně zaslouží.

(Varování: Je mi tedy líto, nebudu objektivní, budete se pravděpodobně muset smířit s mou naprosto nekritickou láskou k této roztomilé bichličce a výkřiky nadšení během jejího popisování. Byli jste ale varováni.)

První kniha této trilogie nese trochu matoucí podtitul: Den první. Nejedná se ale ani tak o šestisetstránkový detailní popis jednoho dne ze života hlavního hrdiny, jako spíš o převyprávění části svého života během prvního ze tří dnů.

V knize se tak prolínají dvě časové roviny. Ta kratší, ze současnosti, nás přivádí do malého městečka Newarre, a seznamuje nás s hlavním hrdinou, mladým, ne příliš úspěšným hostinským Kotem a jeho pomocníkem Bastem.

Čtenář není dlouho ponechán v nevědomosti a s útokem velkých, pavoukům podobných démonů, skraelů, a příchodem slavného Kronikáře, vyplouvá na povrch pravá totožnost dvou stálých obyvatel hostince.
Kote není nikdo jiný než proslulý, obávaný a i proklínaný Kvothe Královrah, přezdívaný také Bezkrevný, a jeho společník, Bast, za ním nezůstává dlouho pozadu, když se z něho vyklube Kvothův učedník, přítel a démoní princ na plný úvazek, což je jistě lákavější skutečnost než pouhý nudící se sukničkář a líná výpomoc v hostinci. XD

Slavný Kronikář, který v odhalení Kvothovi identity čtenáři hraje významnou roli, je cílevědomý muž, proto rychle uhodí na Kvothovo slabé místo a přiměje ho povědět mu a nechat si zaznamenat svůj příběh, což je něco, pro co by většina kronikářů i zabíjela. Kvothe mu tedy věnuje tři dny svého času, během nichž musí Kronikář přesně zapsat, co mu řekne a nesmí zveřejnit nic, co by si nepřál.

Tím se dostáváme ke druhé, mnohem obsáhlejší dějové linii odehrávající se v minulosti. Kvothe tu vypráví o svém dětství u Edemských Ruhů, divadelních kočovníků a pěvců, jejich kruté vraždě spáchané Čandríny, mýtickými stvořeními, které vzdělaní lidé považují za pouhé výmysly ke strašení malých dětí, pomstě, jež ho požene kupředu, živoření v ulicích Tarbeanu, jimiž se jako sirotek protlouká, o studiu na vytoužené Univerzitě, lásce k hudbě a osudové dívce, Denně.

Retrospektivní část není na rozdíl od dějové linie přítomnosti psána v er-formě, ale ich-formě. Tohle kombinování nebývá úplně obvyklé, což je podle mého spíše škoda, protože tady to splnilo účel na výbornou. Na postavy, zejména Kvotheho, jsme se mohli podívat hned z několika úhlů.

Vůbec postava Kvotheho je neuvěřitelně živá, věrohodná, při čtení jsem skoro každou chvíli očekávala, že ho uvidím stát hned vedle mě... ale jen opravdu skoro.
Je velice jednoduché si zamilovat jeho temperament, hrdost, tvrdohlavost, cílevědomost a ostrý jazyk. Kvothe je zcela prostý jakýchkoli naivních ideálů, naopak je na svůj útlý věk pořádný cynik, ale to neznamená, že by byl zahořklý nebo ke svému okolí bezcitný, leda tak právem podezřívavý.
Krom toho je Kvothe hodně talentovaný, ať už jde o hudbu nebo samotné studium magie na Univerzitě, což je pro mě oproti těm plejádám silných válečníku prosté mysli vítaná změna. Ovšem, někdo by mohl namítnout, že Kvotheho postava je až přespříliš geniální, podle toho, jak ve všem vyniká. Jenže talentovaní a inteligentní lidé se občas opravdu narodí, a Kvothe je krom toho i dříč se silnou vůlí a má opravdu pádný důvod na sobě tak tvrdě makat, ať už kvůli své pomstě nebo prostě jen pro prostý fakt, že se musí živit úplně sám a peníze na školné mu nikdo jiný jen tak nedá.
O Kvothem bych se tu vůbec mohla rozepisovat dlouho, protože jeho postava je neuvěřitelně chytlavá a skvěle prokreslená. Zvlášť uchvacující mi připadal kontrast mezi Kvothem z minulosti a zlomeným Kvothem z přítomnosti, který si užívá všední nudný život a je jen stínem osobnosti, kterou býval... do chvíle než si vzpomene nebo něco neprobudí jeho staré vzpomínky.

Nutno dodat, že ani ostatní postavy nezaostávají, ať už jde o Basta, jenž se zoufale snaží v Kvothem, Reshim, jak mu říká, probudit jeho bývalé já, nebo Dennu, Kvothevo femme fatale, jež patří k těm nejzvláštnějším ženským hrdinkám, s nimiž jsem se kdy setkala - nestálá, tajemná, neúmyslně krutá, ale i přátelská a milující... Našli bychom tu spoustu a spoustu dalších postav, které si pozornost jistě zaslouží, například Kvotheho přátelé z Univerzity, Wilem a Simmone, Mistři na Univerzitě nebo další Kvotheho spolužáci. Opravdu lituju, že se tu o nich nemůžu rozepsat, protože každá z těch postav má v sobě víc života a osobnosti než většina hlavních hrdinů v jiných fantasy knížkách...

Co autor načal perfektními postavami, to dokončil příběhem. Na první pohled velice jednoduchým, jenže právě v tom je ta krása. Chvílemi máte pocit, že místo fantasy čtete neuvěřitelně záživně napsaný historický román, tak jsou ty fiktivní „reálie“ uvěřitelné a dokonale do sebe zapadají.

Psala jsem to už výše, zopakuji to znovu, touto knihou jsem unesena, po roce se mi konečně dostala zase do rukou kniha, která mě uchvátila a zanechala ve mně pocity, které přetrvaly déle než do okamžiku, kdy jsem knihu zaklapla.
Přiznávám, že Jméno větru není zrovna nejoriginálnější dílo, s nímž jsem se setkala, ale když nic jiného, minimálně se vyhýbá většině otřepaných klišé jako jsou osudová předurčení, magický artefakt, atd.
Autor miluje fantasy a jeho přáním bylo napsat čistokrevnou fantasy... a to se mu opravdu povedlo, přímo obdivuhodně.

(První kniha je rozdělena do dvou svazků, bohužel. Kdyžtak se vyplatí si ji koupit přes Triton, vyjde to levněji.)

Stále mezi živými! XD

2008-12-25T11:31:00.007+01:00

Hrdě hlásím, že jsem ještě naživu.
Tohle je asi můj časový rekord v nečinnosti na blogu, ne, že by se bylo čím chlubit, jen mě to nějak zvráceně fascinuje. XD
Za svou neakčnost se omlouvám, jenže když už mám nějaký volný čas, trávím ho čtením a sledováním seriálů... a v takových okamžicích je ta klávesnice tááák daleko, chápete... a na tý posteli se leží tak hezky... *výčitky svědomí*

Zbytek výlevu tady

Dobře, konec mému ulevování svědomí. Doufám, že si užíváte vánoce tak jako já (<- leží, cpe se cukrovím a sleduje filmy/seriály) a pod stromečkem na vás čekaly krásné dárečky. XD Já osobně mám asi největší radost z foťáku, nečekaně, protože poslední dobou jsem byla v depresi z totální absence jakýchkoli fotek mých přátel... Viděli jste Loveless? Tak mám asi podobnou (mnou)diagnostikovanou úchylku jako Ritsuka... Ne-li horší. Jen se obávám, že nejsem tak oprsklá, abych ten foťák tahala úplně všude a zvěčnila cokoli a kohokoliv. XDDD Jinak se mi přihodila taková vtipná věc... Teda ona moc k smíchu není, ale já se tím celkem solidně bavím, protože jinak bych se musela jít oběsit na nejbližší větev... Rozkoukala jsem si jeden celkem fajn seriál, který se mi sice zdál ze začátku jako blbost, ale na druhý pokus jsem si ho vážně oblíbila, Moonlight, o detektivovi-upírovi z Los Angels... Vlastně mi ho doporučila Sevia a dokonce o něm psala na svém Livejournalu, jenže já idiot si to nedočetla do konce a začala na to koukat bez jedné dost podstatné informace - série je nedokončená, stanice ji zrušila... Fajn, to mi vrásky nedělalo, sice mě to mrzelo, skončilo to v dost napínavým okamžiku, ale dalo se to, jakž takž... Jenže pak jsem začala sledovat New Amsterdam o 400letém prokletém/obdarovaném (vyberte si) detektivovi (pro změnu, ale tentokrát to nebyl upír)... Ta série se mi vážně začala zamlouvat, jako že hodně, jenže tu zrušili taky!!! *mlátí hlavou o zeď* U jednoho seriál je to náhoda, ale u dvou je to zatraceně proklatá smůla!!! T_T

No nic, teď k něčemu příjemnějšímu, od pátku do pondělka jsem tu měla T´Sal... Přeci jen je její pobyt u mě doma a o vánočních prázdninách tak trochu tradicí, takže jsem ji do toho ukecala i napotřetí, přestože ji chudinku čeká hned v lednu zkouškové...

To jsem si bezvadně naběhla, protože si to moje zlatíčko přivezlo asi třítunovou tašku a vražednou náladu. Ne, že bych se moc divila, když musela po Praze táhnout tu zatraceně těžkou mrchu se skripty a pravděpodobně i půlkou knihovny, podle váhy, ale trochu mi to překazilo mé nadšené uvítací objetí. Vlastně jsem v tu chvíli byla i za ty nezanedbatelné rozměry ony proklaté tašky vděčná, protože tak jsem aspoň získala několik drahocenných centimetrů dělících můj křehký krček od bublající, nebezpečné T´Sal... XDDD
Domů jsme ale nakonec, k mému upřímnému překvapení, dorazily ve zdraví, jen totálně vyčerpané, neboť tahat tu těžkou potvoru do kopce není zrovna pro nesportovně založené křehké dívky to pravé...

Když jsme načerpaly ztracené síly, teda aspoň částečně, nezanedbatelné množství si doplňuju ještě teď, obdarovaly jsme se vánočnímu dárky. Doufala jsem, že T´Sal se u mého dárku aspoň trochu pobaví, jde o takový soukromý vtip, což se snad povedlo... Mimochodem, já osobně jsem čekala od T´Sal cokoli, ale že mi dá růžová chlupatá pouta ze sexshopu, to mě nenapadlo...
No, využití pro ně zatím není, ale aspoň na mě hezky koukají z knihovny. Úplně se na mě culí... Jestli mi táta přijde do pokoje a uvidí to, asi ho trefí šlak, echm... Ten název "Eroflame" tomu fakt dodává na... osobitosti. XDD

Zbytek pátku se pak nesl ve značně neakčním duchu, kdy jsme polehávaly v posteli (= regenerovaly pohmožděné svaly a užívaly si nenadálé lehkosti), kecaly a následně někteří (já) usly při sledování Červeného trpaslíka... a to dokonce v T´Salině posteli... Hm, déja vu dva roky zpět. XD Tentokrát aspoň ne na její dece, takže mi neumrzla... a druhý den mi nebrněly uši z neustávajícího proudu výčitek...XP

Většinu následujícího dne jsme zase, zcela překvapivě, prospaly, a něco po čtvrté se neochotně vyhrabaly z pelechu, aby jsme se trochu zkultirnily a jako civilizované bytosti vyrazily za Chill na předem domluvený sraz v dejvické čajovně. Chill tam jaksi ale zavedla i většinu členů Sekai, s kterými měla sraz před námi, takže nás nečekaně čekala taková menší společenská událost. Upřímně, moc jsem z toho nadšená nebyla, hlavně kvůli T´Sal, protože já tam znal aspoň Chill, kdežto T´Sal krom mě nikoho.

K aždopádně skutečné drama se odehrálo už asi hodinu před srazem...
Došla mi hotovost, takže jsem automaticky otevřela šuplík, kam si obvykle dávám peníze ze své výplaty. No, jenže vtip byl v tom, že peníze tam nebyly... a dokonce ani ta obálka, v níž měly být... a ještě nedávno byly, pokud mě paměť neklamala. Zprvu mě to moc nevzrušovalo, prostě jsem se prohrabávala papíry v optimistickém domnění, že jsem obálku omylem utopila pod stohem účtů a záručních listů, jenže když jsem ani na třetí pokus nic nenašla, začala jsem mírně panikařit a propadat depresi. Prohlédla jsem to všechno znovu, i baťoh a další místa, kam prostě peníze nikdy nedávám, jenže co kdyby, ale snaha to byla marná... Mých pracně na brigádě vydělaných 1300 bylo fuč... Jediný vysvětlení, který mě napadlo, bylo, že jsem tu obálku omylem vyhodila při mé nedávné debordelizaci, což mě dokonale na duchu zdeptalo... Jako já vím, že něco málo přes tisícovku není zrovna majlant, jenže pro mě jako přivydělávajícího si studenta to nebylo zrovna málo, nemluvě o tom, že to byly peníze na zbývající nenakoupené dárky a které jsem si vydělala sama... V podstatě mě to stálo 3 odpoledne... a já to hloupě vyhodím...!!

Náladu jsem měla pochopitelně pod psa, ale cestou na autobus mě T´Sal rozveselila, takže na sraz jsme přijely obě už dobře naladěné a já nešířila vlny negativní energie a sebevražedných vibrací široko daleko. XDD
Sraz se nečekaně vydařil, po většinu času ho tvořila sestava já, T´Sal, Chill, Vesman a Prasátko a musím se přiznat, že mě příjemně překvapilo, jak fajnově to probíhalo. Pravda, ze začátku nám přeci jen dělalo problém nějak dohromady komunikovat a kluci se bavili spíš mezi sebou a my holky na tom nebyly jinak, ale o pár čajů dál se konverzace už hezky rozproudila...

Čajovnu jsme okupovaly poměrně dlouho, takže domů jsme se s T´Sal vrátily až něco málo před půlnocí... a já zkusila ty pitomý peníze znovu najít. Po asi sté jsem znovu všechno prohrabala a zase marně... Předtím jsem se aspoň mohla utěšovat faktem, že je možná najdu až přijdu domů a na to hledání budu mít víc času, ale i tahle poslední naděje byla v tahu.
Takže když jsme šly asi o hodinu později spát, v duchu jsem se pořád užírala, jak jsem pitomá a jak jsem ty peníze mohla ztratit...

Jenže, světe div se, podvědomí je učiněný zázrak a můj obvykle líný mozeček evidentně pracoval přes noc velice usilovně, neboť se mi zdál takový zmatený sen, jak hledám peníze a nakonec je nacházím za šuplíky... Takže první věc, co jsem šla udělat, když jsem se probudila, byla prohledání prostoru za šuplíky.
A dámy a pánové, ty peníze tam byly... Prostě tam tak pitomě zapadly.

V tu chvíli jsem málem T´Sal udusila v objetí a vyfasovala hezkých pár let za neúmyslné zabití... Takže naše nedělní plánované, a T´Sal obávané, nákupy se mohly konat. XDD Vzhledem k debaklu odehrávající se před dvěma lety, jsem T´Sal uplácela sladkými slůvky, lákala na ovoce a oříšky v čokoládě a slibovala dvojité kapučíno... XDD To vše jen proto, aby mi nezdrhla dřív, než jsme vůbec vykročila z baráku.

Ale musím se pochválit, zrealizovala jsem úplnou evoluci v nakupování, vše jsme sehnaly ten den, dokonce v tom samém obchodním centru a dokonce se stavily i s Chill na jídle a tak příjemně strávily několik hodin...
Doufám, že po tomto zážitku už T´Sal nebude trpět nočními můrami a záchvaty krvežíznivosti pokaždé, kdy zaslechne slovo "nákupy" v kontextu s Gladness, ha ha... XD

Doma jsme můj malý osobní úspěch oslavily koukáním na zakoupená DVDčka... Prvně japonským Casshernem, což by byl moc fajn film, kdyby scénárista nepsal scénář v místy podnapilém stavu a každou repliku nenechal postavu asi desetkrát zopakovat. Na druhou stranu, hudba třeba byla vynikající, využití počítače v pozadí taky a herci též nebyli neschopní... Potom následoval tuším Ro(c)k podvraťáků, od něhož jsem očekávala skoro cokoli, krom toho, že bych se u toho tak královsky bavila a málem chcípla smíchy... Na závěr jsme se zaply Vexille 2077, ale tu jsme nedokoukaly, protože bylo už okolo třetí ráno a já už se neorientovala koho kdo zabil... XDDD

Než jsme se tedy nadály, bylo tu pondělí a já jsem měla T´Sal zamávat bílým kapesníčkem (zcela imaginárním... XD). Aspoň jsem ji solidárně vyprovodila na nádraží (vidíte tu dobrotu?! XDD), což byl zážitek opravdu silný... Ani ne tak dojetím, jako zase tou prokletou taškou...!! Navíc začalo i pršet, takže jsme se pobavily cestou na bus opravdu báječně... x_X *suše*
Nakonec jsme to ale zvládly a se slzami v očích (trošku dramatizuju) jsme se rozloučily...

Dodatečně se ti, drahá T´Sal, omlouvám za mou fotící mánii, ale jistě tě potěší zpráva, že všechny ty fotky stojí nakonec za houby... Krom tedy detailních záběrů tvého trička nebo vlasů, když jsi mi zrovna uhýbala, ty se opravdu povedly... XDDDDD

Kdybych byla superhrdina... (Díky T´Sal XD)

2008-11-27T15:38:00.006+01:00

Jak bych si říkal/a: Nijak, nikdy jsem nebyla zrovna velká fanynka přezdívek. x_X

Přezdívka od lidu: Budu operovat v utajení, takže prostý lid nebude mít o mé existenci ani to nejmenší tušení, natož mi pak nějak trapně přezdívat.
Ale je to možná škoda, protože takové to "ta úchvatná" bych asi i přežila... XDDD

Superschopnosti: Genialita, super-podmanivý úsměv a hypnotický pohled ovlivňující mysl... XD

Jak si k nim přišel/a; jak si je objevil/a?: S genialitou jsem se narodila, podmanivý úsměv natrénovala před zrcadlem a ovlivňování mysli mě naučil rodinný přítel, vůdce tajné sekty, která řídí celý svět... Nebo aspoň většinu, tu civilizovanější. XD

Měl/a bych společníky / poskoky?: Samozřejmě. Takovou měnší armádu bišíků, kterým bych důvěrně říkala harém... XDDD Uklízeli by mi, vařili, bránili by mě s nasazením vlastního života a vůbec by mě nepokrytě zbožňovali a rozmazlovali... XD

A měli by i oni nějaké superschopnosti?: Ne, ovládnout něco podobného jako ovlivňování mysli není bez zkušeného a mocného učitele možné. A všichni tito mistři jsou členy stejného spolku v jakém je i náš rodinný přítel, a který já po něm budu vést, takže se k nim bohužel můj harém jaksi nedostane... Přeci jen si své žáky pečlivě vybírají. XD

Úhlavní nepřítel: Daně, byrokracie, otravné malé děti, pomstichtiví důchodci, politici přesvědčeni o vlastní dokonalosti a náboženští fanatici....

Moje doupě by vypadalo...: Prostorný, vzdušný byt v nejvyšším patře luxusního mrakodrapu.

Konkrétně by bylo umístěno (kde): Jakákoli bohatší země. XD

Kostým: Jasně, snažím se o utajení a budu na sebe upozorňovat kostýmem... x_X To si rovnou můžu na čelo připlácnout ceduli s nápisem "Podezřelá z nekalé činnosti."... x_X

Oblast působení (Město, kraj, stát, kontinent…): To bude záležet na mém momentálním bydlišti.

Byl/a bych ten/ta hodný/ná nebo zlý/á?: To záleží na úhlu pohledu. XD Dokud ale budu mít pohodlí a svůj věrný početný harém, budu možná sem tam i hodná. Koneckonců mí nepřátelé jsou i nepřátelé zbytku populace. XDDD

Zvláštní poznávací znamení: Ostrovtip, přitažlivý úsměv a tučné konto.

Jak tě tvůj lid v případě ohrožení zavolá?: Lid si v případě ohrožení bude muset pomoci sám, nic menšího než hrozbu 3. světové řešit nehodlám.

Skrýval/a bych svoji identitu?: Pravděpodobně ano, jinak by to mé šedé eminencování ztratilo na kouzlu...

Pokud jo, tak v reálném životě bych byl/a…: Neligitimní dcera Billa Gatese...

Tag three people!!!!! : Většina favoritů mi byla vyžrána, takže : KatkaSedl, Re a Hintzu... XD

Řětězák...po kolikáté už? XD

2008-11-10T20:45:00.003+01:00

Kvůli své sebevražedné zvědavosti jsem se uvrtala do jednoho naprosto zákeřného řetězáku. XD Vtip spočívá v tom, že otázky, na něž odpovídám, znám jen já a vám jsou utajeny, muhaha. XD *sadisticky si to užívá*
Pošlu vám je, ale pouze v případě, že mi slíbíte, že si ho uděláte také, jinak máte smůlu. XD

1. Martina.

2. Můj bratranec... :-) Prakticky jsme spolu vyrostli.

3. S jakýmkoli bohatým a úspěšným člověkem. XD

4. Jednoznačně já. XD

5. S kámoškama ze třídy - Luckou, Zuzkou, Jitkou a Ančou... a potom s Káťou, Martinou, T´Sal a Katsumi...
Zrovna s tímhle tedy fakt problém nemám. A nebo mám prostě na lidi štěstí. A nebo jsou ti lidi tak hodní, že se ohlíží na mé zranitelné city a raději mě nikdy nepřerušují. XDDD

6. T´Sal... XDDDD

7. No, tak to tedy nevím... o_O Slovo populární je lehce zavádějící. Jsem totiž ovlivněna americkými filmy, takže tohle slovo má pro mě trochu negativně zabarvený význam...

8. Verča z brigády.

9. Se všemi zmíněnými v odpovědi číslo 5 plus Chill a Akiko...

10. Lucka, právě to má v popisu brigády, takže je to osoba s nejvyšším oprávněním, lol. XDD

11. No to potěš. Hm, Jitka?

12. Lucka.

13. Jakoukoliv osobnost. Respektive kohokoli s utříděnými názory, vlastním rozumem a silnou vůlí. :-)

14. Hu? O_O *Gladness je zmatena*

15. Tak zas TAKHLE úchylná nejsem, ano?! X_X

16. Martina.

17. V tom nejmilejším slova smyslu - Jitka.

18. Asi jsem obklopena zcela všedními lidmi, nebo mám prostě omezenou představivost, ale fakt netuším! T_T

19. No sláva... Tuhle otázku zvládnu i já!
Lucka, Zuzka, Jitka, Martina, Katsumi a T´Sal.

20. Jitka. Tak optimistický přístup k životu se jen tak nevidí. XD I když mi to někdy leze na nervy... XD

21. V podstatě všem, s nimiž jsem přišla do styku.

22. Mí přátelé... Mám vtipné přátele. XD

23. Odmítám o někom takto smýšlet, dokud nebudu muset... x_X

24. Upřímně doufám, že to nikdy nikoho z mého okolí nenapadne...
No tak, tak radikální trest bych si přeci nezasloužila, ne?! *ublíženě*

25. Zklamaně musím konstatovat, že mé okolí disponuje rozsáhlou škálou schopností, ale v téhle kategorii jsme všichni naprostí zoufalci. XD

26. Kohokoli si zamanu, samozřejmě! XDDD Ne, to byl vtip... XD Možná nějakého nebožáka s jednou mozkovou buňkou. XD
A zeleným zákalem.

27. Hm, asi Jitka a možná Chill. My ostatní jsme tak trochu cynici. XD

28. Další věc, po které vážně netoužím. x_X Vám to někomu přijde lákavé? *výraz hlubokého nepochopení*

29. S Jun-Kim Lee a Yon-Joon Baem! XD A doktorem Danielem Jacksonem z Hvězdné brány! *zamilovaně*

30. Dejte mi tak hodinku, dvě, tři... Zavařil se mi mozek. X_X

Spavá nemoc a české obálky fantasy a sci-fi knih

2008-11-04T22:25:00.011+01:00

Hm, koukám, že jsem poslední dobou na blogu děsně aktivní... x_X Ale obávám se, že škola vysává mé veškeré skromné fyzické i psychické rezervy. XDDD

Takže poslední dobou nedělám nic jiného, než že dřepím ve škole (do tří hodin! do tří hodin!!) a spím... Někdy to proložím brigádou, abych splatila své dluhy a mohla si dovolit život ne-úplně-na-mizině studenta, ale to je tak všechno. XDD
Začínám ještě k tomu vážně podezřívat místní komáry, že mi sem přitáhli spavou nemoc, protože tohle fakt už není normální... ani ta škola to nevysvětluje. XD

***

Dneska mě zase popadl jeden z mých knižních absťáku. Proto jsem se rozhodla s kámoškou po škole vypravit do knihkupectví, abych se obohatila o nějaké to čtivo. Ukořistila jsem tam katastrofické upírské fantasy Vlk od E. E. Knihgta a cestou k pokladně si v duchu blaženě pomlaskávala nad existencí nějaké konečně zajímavé české obálky. Vzápětí sice mé nadšené opojení zchladilo kamarádčino znechucené prohlášení: "Fuj, ta obálka je příšerná.", ale to mě nerozházelo. Ne, že bych pochybovala o jejím vkusu, ale...
Má drahá přítelkyně totiž vyznává pouze klasiku a širší veřejností uznávanou hodnotnou beletrii, tudíž by si s fantasy a sci-fi leda tak v případě nouze obložila záchodové prkýnko. Z toho jasně vyplývá, že se s velkým množstvím knih tohoto typu, a hlavně jejich obálkami, tím se tedy dostáváme k tomu podstatnému bodu, nesetkala. Šťastlivec tak žije v blažené nevědomosti a může si dovolit být náročnější - ty nejhorší hrůzy se totiž bohužel projeví právě na obálkách knih mého oblíbeného žánru. T_T

Věřte mi, obálka Vlků je tedy učiněné mistrovské dílo mezi těmi všemi zběsilostmi, co naší kreslíři vyprodukují.
Je sice moc hezké, že se česká vydavatelství snaží knihy vydávat i s obálkou od českého umělce, ale někdy by od té jinak obdivuhodné snahy mohli upustit. Snaha se sice cení, pravda, ale vzhledem k výsledkům bych ji možná i oželela.

Asi jsem naivní, nebo povrchní, ale žiju v domnění, že na knížce vás jako první zaujme právě obálka. Pak teprve začnete studovat anotaci či si pročítat pasáže a uvažovat nad případnou koupí.
Kdo ale dobrovolně šáhne po kýčovité barevné mazanici? (Viz obrázkový materiál.)
Tak proč, proč, stále čeští vydavatelé vypouštějí na trh knihy s tak příšernými obálkami? A nevadí jim to? Být autorem jedné z těch knih, tak vydavatelství žaluju, fakt.

S tím přichází další problém, řekla bych. Jak vysvětlit někomu, že ač je sci-fi a fantasy oddychová četba, rozhodně to ale neznamená, že musí být vždy hloupá nebo infantilní.
Jo, jenže vysvětlujte to opozici a mávejte u toho důležitě knížkou s takovýmhle obalem (<-). T_T Přeji hodně štěstí, opravdu!

Je mi líto, ale momentálně si nedokážu vybavit jediného českého výtvarníka, které bych si vážila. Nejčastěji je asi v tomto kontextu opěvován Jan Patrik Krásný, ale upřímně si nejsem jistá, zda si to tak úplně zaslouží. Jeho práce s barvami a detaily je fakt úžasná, to ano, ale vždy to pokazí obličeji postav, které vypadají jako vystřihnuté z časopisu a neumělou fotomontáží zakomponovány do zbytku obrázku. Nemluvě o tom, že občas se mi i ta anatomie zdá trochu mimo. A to bych neřekla, že jsem zase až TAK rýpavá...

Takže na závěr mi nezbývá než si nad touhle smutnou skutečností povzdychnout a do budoucna doufat v lepší výsledky.

The Embalmer

2008-10-03T13:17:00.015+02:00

žánr: psychologické

počet volume: 4 (?)

mangaka: Mitsukazu Mihara

download: Mangadownload

manga licenzlá: Tokyopop

poznámka: podle mangy byl natočen 11dílný seriál

Narodit se o pár tisíciletí dřív a v jiné zemi, byl by asi Shinjyurou Mamiya ve svém povolání spokojenější. Nebo by se přinejmenším nemusel potýkat s takovou podezřívavostí a nedůvěrou jako v Japonsku, kde jeho zaměstnání není zrovna vítáno s otevřenou náručí.

Shinjyurou zastavuje pro mrtvé čas a aspoň na pár okamžiků jim vrací podobu, jakou měli zaživa.
Neumí do mrtvých vdechnout život, ani do jejich těla znovu navrátit teplo, ale dokáže rozehřát srdce pozůstalých.
Je totiž balzamovač.

Na The Embalmer jsem narazila pouhou náhodou. Obálka vypadala zajímavě, obsah taky nezněl špatně, i když nijak zvlášť převratně a trošku morbidně, ale řekla jsem si, proč to nestáhnout, smazat to můžu koneckonců kdykoli.
Nakonec jsem se k přečtení této mangy dostala až včera večer a přiznávám, tohle dílko mě mírně řečeno překvapilo.

Ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohlo být tak poutavé a zajímavé. Po všech těch mangách a manhwách s nadpřirozenými schopnostmi je tohle vítaná a osvěžující změna. A věřte, že jí opravdu absence výše zmíněných rysů neubírá na kráse, naopak.

The Embalmer nemá celistvý příběh, jenž by jednotlivé díly propojoval. Místo toho se skládá z několika krátkých, smutných příběhů, jejichž jediným pojítkem je hlavní postava, Shinjyurou, který se snaží skrz své povolání ulehčit smutek pozůstalým a mrtvým dopřát důstojný odchod, takový, jaký by si jistě přáli. Svým osobitým způsobem a překvapující empatií mrtvým vyplní poslední přání a dopřeje jim věčný klid.
Každá epizoda je tak zakončena hořkosladkou pointou, jež mi hodně připomínala konce příběhů z Petshop of Horrors.

Dalším nezanedbatelným kladem je hlavní postava. Shinjyurou není žádný pitomec ani psí čumák. Nešíří kolem sebe žádnou negativní auru, ani nevysílá hypercool vlny nebo přemíru optimismu. Shinjyurou je realista, jehož povolání ho naučilo, jak je důležité si vážit života a lpět na těch, které člověk miluje, protože až po jejich odchodu si teprve člověk skutečně uvědomí, jak moc důležité osoby to pro něj byly.
Krom toho mangaka dokonce věnovala několik kapitol jeho minulosti a tak umožnila čtenáři se do něho vcítit a dokonale ho pochopit.
Pochválit musím i hlavní ženskou hrdinku, Azuki, která mu zdařile sekunduje. Není zrovna výkvětem emancipace, ale to neznamená, že se neumí na Shinjyuroua pořádně naštvat. Své city k němu se nesnaží skrývat, i když na všechny strany je zrovna nevytrubuje. Díky bohu se nepokouší pořád dokolečka přesvědčovat čtenáře, jak jí na Shinjyurouovi vůbec nezáleží, což je jev, který upřímně nesnáším a akorát mě znechutí.
On je vůbec vztah Shinjyuroua a Aruki hrozně hezký, je znát, jak oboum na tom druhém záleží, ale každý to dává najevo svým vlastním způsobem.

Dalším nezanedbatelným plusem je kresba, která je jednoduše krásná. Mangaka si s ní docela vyhrála, takže třeba takový Shinjyurou je naprosto zabijácký bishík. Až budete tu mangu číst, tak si dejte pozor, aby se vám nezkratovala klávesnice, ano? XD

Takže vřele (a překvapivě) doporučuju si The Embalmer stáhnout. Pokud zrovna netrváte na dějově košatých mangách a jste ochotni vyzkoušet něco nového, tak vám v tom nic nebrání.

POSTAVY

Shinjyurou Mamiya

Shinjyurou je balzamovač stejně jako jeho otec. I když zpočátku svým americkým otcem opovrhoval a vyčítal mu, že se víc stará o mrtvé než svou vlastní nemocnou ženu, nakonec význam a důležitost jeho povolání pochopil a rozhodl se ho překonat.
Zanechal medicíny, odjel z Japonska a nastoupil na Pittsburskou univerzitu. Přes jazykový handicap se mu podařilo úspěšně dokončit studia a po několika letech se vrátil zpět do rodné země.
Zpočátku se potýkal se spoustou problémů, protože nikde mu nechtěli dovolit si zřídit "pracovnu". Nakonec to byl Arukin dědeček, farář, kdo mu dovolil pro tento účel použít a přestavět svůj kostel.

Shinjyurou je hrozně zajímavá postava. Na svůj věk je hodně vyspělý a rychle dokáže ostatním porozumět, i když na první pohled jeho vzezření klame a vyvolává dojem lenocha a sukničkáře. (Pokud není vidět v dámské společnosti, tak je něco špatně. XD Vždy ale jde o aféry na jednu noc. Sexem ze sebe "smývá" chlad mrtvol.)
Azuki má upřímně rád, sám se o ní zmiňuje jako o své druhé lásce, ale v životě by jí to neřekl. Ani se jí nedotýká, protože žije v neustálém chorobném přesvědčení, že je "špinavý".

Azuki Natsui

Azuki je do Shinjyuroua beznadějně zamilovaná, takže ze sebe dost často nechává dělat jeho uklízečku. Mrzí ji, když vidí v Shinjyurouově náručí (případně posteli) každý den jinou ženu, ale krom občasných výbuchů už to moc neřeší a smiřuje se s tím, že její city budou asi navždy neopětované.

Azuki je sympatická, roztomilá, místy i temperamentní, naprosto obyčejná dívka s dokonale šíleným starším bratrem, z něhož na všechny strany křičí "sesterský komplex".

překlad Let Dai - 2. část z 2. booku

2008-09-28T14:34:00.003+02:00

Ehm, tak po skoro 4 měsících *lehce nevěřícně zírá na datum* jsem se dohrabala k dalšímu přeložení Let Dai. Bohužel je to hodně chudá aktualizace, pouhých 20 stránek. *nejistě přešlápne* No... ale nebudeme to ze začátku přehánět, jo? XD

Další část se pokusím přeložit do 14ti dnů, ale tenhle rok je pro mě fakt docela záhul - maturuju, chodím na brigádu a mám další povinnosti, takže když už mám nějaký ten volný čas, opravdu mi dá práci se přimět k něčemu užitečnějšímu a aktivnějšímu... x_x

Překlad tady.

Totally Captivated

2008-09-09T19:44:00.020+02:00

žánr: komedie, lehké yaoi, drama (občas)

počet volume: 5+

manhwaka: Ha-Jin Yoo

licenzlé: Netcomics

download: Mangatraders (1.-1. kapitola 6. vol)

Třiadvacetiletý Ewon Jung je skálopevně přesvědčený, že každý pád člověka má na svědomí lidská zvědavost.
Naneštěstí, jednou z obětí oné vlastnosti je i on sám.

Podvádět partnera skutečně není ten nejlepší nápad, zvláště když se jím necháte načapat "in flagranti" a to ještě pro tak hloupý důvod, jako ozkoušení sexu bez lásky.
Sice to může zodpovědět vaši dlouho pokládanou otázku, jestli sex může být skvělý i s milencem, ke kterému nechováte žádné hlubší city, jenže jako v případě Ewona to nemusí mít zrovna tu nejšťastnější dohru.
Váš teď už ex-přítel by se mohl urazit, ignorovat vaše prosby a volání o usmíření a místo toho si nabrnknout mladého přitažlivého mafiánské bosse, jenž s vámi vytře podlahu, protože mu váš bývalý přítel nakukal, že jste psychopat, co ho pronásleduje na každém kroku. A nakonec můžete být donuceni zadarmo pracovat v kanceláří onoho "businessmana" jako sekretářka, uklízečka a otrok v jednom.
Samozřejmě za všudypřítomného zlomyslného pohledu vašeho ex, jenž po většinu času nemá na práci nic lepšího než se plazit po svém novém přitažlivém příteli a okatě vám dávat najevo svůj nezájem.

Jo, někdy je lepší nedávat zvědavosti příliš velký prostor...

Na Totally Captivated jsem narazila zhruba ve stejné době jako na Let Dai. Oba tyto tituly jsou manhwy a jsou dokonce i licenzlé stejným americkým nakladatelstvím, Netcomics.

Tím však veškerá jejich podobnost končí. Zatímco Let Dai má mnohem propracovanější a detailnější kresbu, vážněji pojatý příběh a svým způsobem i reálnější postavy, Totally Captivated mi na první pohled připomíná spíš klasické yaoi mangy, a to ne jen kresbou, která se více přibližuje právě japonskému stylu díky absenci plných rtů a zvýrazněných očí, ale i laděním a povahou příběhu.

Zdůrazňuji však tu vazbu "na první pohled", protože si stačí přečíst pár stránek a musíte nutně dojít k závěru, že před vámi právě leží jedna z nejvtipnějších a nejzábavnějších yaoi.
U téhle manhwy jsem se skvěle bavila a to oním, u yaoi výjimečným, způsobem - bavila jsem se totiž autorčiným situačním smyslem pro humor, ne směšností scén nebo uslazeností dialogů a dokonce jsem si ani nemusela rvát vlasy nad dementností ukeho nebo semeho...

Tím se tedy dostávám k samotnému žánru Totally Captivated, v podstatě jde o komedii, což už vám pravděpodobně došlo, proto ode mě asi nebylo úplně fér ji srovnávat s Let Dai, což je počin, který je všechno, jen ne komediální.
Pochopitelně žánru jsou uzpůsobeny i postavy, takže logicky nemůžete čekat nějaké propracované psychologické rozbory jako v už výše zmíněném Let Dai. Tím však nechci v žádném případě snižovat kvalitu postav tohohle komiksu, naopak se musím přiznat, že tak sympatické postavy jsem v yaoi už dlouho neviděla, jestli vůbec někdy, a, pozor, hlavní hrdina, uke, je naprosto dokonalý.
Vážně jsem si nikdy nemyslela, že tohle o nějakém uke prohlásím, ale nemůžu si pomoct - Ewon nebrečí, vzteká se, dokáže být roztomilý a je tak nějak nevinně promiskuitní, že si člověk zkrátka nemůže pomoct a musí si ho zamilovat. XDD

V čem Totally Captivated trošku pokulhává je příběh, jenž slouží víceméně jen postavám a zcela se jim podřizuje. Nějakou dějovou linii Totally Captivated má, ale doporučuji ji spíš hledat než na ni čekat.
Samozřejmě se tam něco stále děje a výborně se u toho bavíte, ale když se ohlédnete, uvědomíte si, že se tam vlastně nic moc nestalo, pouze se tam řeší vztahy mezi ústředními postavami.
Pokud by šlo o normální mangu/manhwu asi bych to vnímala jako minus, v případě yaoi jsem ale už smířená se skutečností, že yaoi děj zpravidla prostě nemá.

Pokud se však přes to překlenete, což by neměl být po tvrdé yaoi průpravě problém, a tuhle manhwu si stáhnete, zaručuju vám, že se konečně nad yaoi upřímně a positivně pobavíte.

POSTAVY

Ewon Jung

Nebohý hlavní hrdina, osiřelý student a uke, který ze zvědavosti vyspal s cizím mužem, byl načapán svým přítelem a skončil jako otrok bez nároku na výplatu v kanceláři mafiánského bosse, Mookyula Euna, současného přítele Ewonova ex, Jiho Shina.

Ewon je drzý, poměrně horkokrevný a věrnost mu toho příliš neříká. I přesto ale není záměrně krutý nebo necitelný, naopak se k ostatním lidem často chová mile a přátelsky.

Mookyul Eun

Seme.
To už tak nějak vypovídá o všem - chladný, majetnický, sebevědomý, bohatý, úspěšný a zatraceně přitažlivý mafiánský boss se železnou pěstí (doslova). Přes svoje cool vzezření dokáže být někdy pořádná osina v zadku a dětinský spratek, zvlášť v záležitostech týkajících se Ewona.

Mookyul vyrůstal jako sirotek. Když mu bylo 13 let, tak se jeho výchovy a vzdělání ujal úspěšný manažer Gung-Wong Lee, s nímž potom udělal dohodu, že do 30ti let bude pro něj pracovat bez ohledu na vlastní zájmy.
Jejich vztah je vůbec zvláštní, rozhodně se k sobě nějak moc podezřele mají, tedy aspoň po té fyzické stránce, po citové to trochu pokulhává.

Jiho Shin

Ewonův podvedený zlomyslný ex, který ho nepřímo uvrhl do mafiánského světa a současný přítel Mookyula.

Mookyulovi namluvil, že ho Ewon obtěžuje a nedá mu pokoj, proto se Mookyul rozhodl Ewona zaměstnat a z pozice nadřízeného mu tak znepříjemňovat život jak jen to půjde a vůbec na něj pouštět všelijakou hrůzu.

bezejmenní mafiáni - "Ewonův fanclub"

Mookyulovi podřízení, kteří Ewona naprosto zbožnují a nedokáží bez něho už přežít. Je-li Ewon nepřítomný déle než hodinu, hrozí akutní ohrožení utopením se v odpadcích nebo otrávením kofeinem špatně připravenou kávou.

Gung-Wong Lee

Učitel Mookyula a úspěšný manažer, ale je jen ve hvězdách, co všechno ho učil. *podezřívavý pohled*

Scany

... aneb jak je těžké býti ukem...

Americká yaoi

2008-09-01T19:39:00.000+02:00

Teda, já věděla, že Amíci mají někdy dost pošahaný vkus, ale že vydají něco takového... *nechápe* No, ale abych nepředbíhala...

Celý uplynulý víkend jsem bezradně bloumala na internetu a hledala nějakou zajímavou yaoi povídku nebo román, ale nikde nic... Teda povídek a románů bylo hodně, ale šlo víceméně o stupidní výtvory silně pochybné kvality...

Během této časožroutské a úspěchem nekorunované činnosti mi napsala Katsumi a ptala se, co dělám. S masochistickou chutí a novou vlnou energie jsem jí vylíčila své strasti, postěžovala si a dočkala se odpovědi:

K: Ještě furt ? XDDD No na Arigatou manga (livejournal) jich teď někdo uploadl spoustu (yaoi/gay novel), ale už ty obálky ve mě vyvolávají naprosto roflovací reakci :-D
G: (v naivním přesvědčení): To jsem asi už všechno četla. XD
K: Obdivuju tě. XD Já bych se jich ani nedotkla. XD
G: (klikla na stránky a vypadly jí oči z důlků): *toto nečekala*

K: He?
G: Tak nečetla... Já myslela, že mluvíš o těch japonských!! (o BL (yaoi) novelách od japonský autorek) Co je TOTO?!?!?!?
K: Však říkám :-D Americký yaoi je vážně...ROFL :-D
G: Bože...třeba to není tak hrozný jako ty obálky... *stále otřesena*
K: No horší než ty obálky to ani být nemůže. XD
...
K: To i ten nafouklý balónek v kalhotách byl lepší XDDD

*do dnes se z "kulturního" šoku vzpamatovává*

Varování k The Legend

2008-08-18T13:57:00.002+02:00

Teda, není to varování ani tak k tomu seriálu, ale spíš k tomu příspěvku, co jsem na něj vyplodila. Je dlouhý... je hodně dlouhý.... Ale přísahám, že jsem tam nevykecala žádný spoiler a víceméně jen, trošku podrobněji, převyprávěla první episodu... A pár informací z prvních episod, ale nic zásadního a pouze to, s čím jsem se normálně setkala při popisu obsahu na anglických stránkách.

Hold, psát recenze neumím, pouze oslavné kilometrové příspěvky, no... XD Tak snad se tím někdo prokouše, protože ten seriál za to stojí. Berte to jako výzvu! XD

The Legend (2007)

2008-08-18T13:30:00.008+02:00

- alternativní název: The Story of the First King's Four Gods, Tae Wang Sa Shin Gi

- žánr: historické, fantasy

- počet episod: 24

- délka episody: 1 hodina

- download: LJ Jdramas (complete, host links - Megaupload)

Před dvěma tisíci lety byla Korej krutě zmítána válkami. Kmen Tygra v čele s kněžkou ohně, Kaijin, byl v té době nejmocnější a nejkrvežíznivější kmen. Dobýval další a další kmeny a stále rozšiřoval svá území. Jeho jediným protivníkem, jenž se mu odmítal podrobit a jako jediný se mu vzepřel, byl mírumilovnější kmen Medvěda.
Naneštěstí, to znamenalo pokračovat ve vzájemném zabíjení.

Hwanung, syn Nebes, nemohl snést pohled na to neustále vraždění, proto se rozhodl sestoupit do světa lidí a přivést sebou tři Strážce, z nichž každý měl střežit jednu světovou stranu a ochránit slabší kmeny před výbojnějším kmenem Tygra - Baek-Ho (Bílého tygra) pro západ, Cheong-Ryong (Modrého draka) pro východ a Hyeon-Mu (Černého Želvího hada (?Turtle snake)) pro sever.
Většinu kmenů sjednotil a tak vznikla prosperující, mírumilovná země, Jooshin.

Kmen Tygra se však odmítal připojit k Hwanungovi a vzdát se svých území, a proto vytáhl znova do boje. Během nadcházející bitvy byla Kaijin smrtelně zraněna a zemřela by, kdyby se nad ní Hwanung neslitoval a její zranění jí nezhojil. V tu chvíli kněžka ohně poprvé poznala, co to znamená se zamilovat. Přesto ale válčení proti Hwanungovým lidem stále pokračovalo.

Jedné noci k ní sestoupil Hwanung a odejmul jí její moc. Kněžka tak ztratila i ten poslední důvod proti němu dál bojovat. Vrátila se tedy do své vesnice a byla rozhodnutá učinit dalšímu zabíjení přítrž a stanout po boku Hwanunga. Jenže Starší kmene Tygra s její náhlou změnou postoje nesouhlasili, odmítali se vzdát, takže je Kaijin ve vzteku všechny zabila a po té utekla.

Mezitím Hwanung předává válečnici z kmene Medvěda, Seo, do opatrovnictví Srdce fénixe, artefakt, v němž vězí Kaijina moc.

Když Kaijin po dlouhém putování dorazí ke kmeni Medvěda, Hwanung se zrovna vyznává Seo ze svých citů. V tu chvíli Kaijin ovládne vztek a žárlivost, rozhodne se vrátit zpět do svého kmene a pomstít se.

O pár měsíců později Kaijin skutečně na kmen Medvěda zaútočí, bohužel zrovna ve chvíli, kdy Seo porodí Hwanungovi, jenž musel opustit svět smrtelníků, syna. Kaijin o jejich dítěti ví, unese ho a vyhrožuje, že pokud si pro něj sám Hwanung nepřijde a nevrátí jí její moc, bez milosti ho zabije.
Seo se vydá svého syna zachránit, bojuje s Kaijin, ale kněžka má převahu a podaří se jí dítě hodit do rokle. V Seo se vzedme vražedná nenávist, na níž zareaguje Srdce fénixe a probudí Temného fénixe, ničivou podobu Rudého fénixe, který začne rychle pustošit okolí a vše srovnávat se zemí. Zrovna v té chvíli sestoupí z nebes Hwanung, jenž stihne ještě jejich syna zachránit. Povolá všechny tři Strážce, aby Fénixe zastavili, ale ti jsou neúspěšní. Nezbývá mu tedy než ženu, kterou miluje a jež se stala zdrojem moci Temného fénixe, zabít.

Po oné tragické události Kaijin spáchá sebevraždu a Hwanung se rozhodne zapečetit moc čtyř bohů, Bílého tygra, Modrého draka, Černé Hadí želvy a Rudého Fénixe, do artefaktů. Svěří je důvěryhodným lidem s prohlášením, že až na obloze bude jasně zářit hvězda Jooshin, ohlásí zrození velkého krále, „krále Jooshin“, který sjednotí Korej a přinese jí mír. Moc artefaktů, posvátných symbolů, se potom probudí, do té doby je ale musí pečlivě střežit.

Uplynuly stovky a stovky let. Na obloze jednoho večera jasně zaplane hvězda Jooshin. Tu noc se narodí v provincii Goguryeo dvě děti, obě dvě královské krve. Ho Gae, jako syn královy sestry a mocného šlechtice Yona, a druhý, Dam Duk, jako syn prosté ženy a králova mladšího bratra.

Roky plynou a král Goguryeo začíná chřadnou. Je nucen si vybrat svého nástupce. K všeobecnému překvapení se král po poradě s kněžkou Orákula, prostřednicí mezi světem smrtelníků a Nebesy, rozhodne pro svého mladšího bratra a jeho syna, dávaje tak přednost před sestřiným synem, který je okolím pokládám za budoucího krále Jooshin, protože pouze o něm se ví, že se narodil pod hvězdou z proroctví.

Dam Duk a jeho otec jsou tak vrženi do dvora plného intrik, kde nejsou vítání ani respektováni a nemají krom Orákula téměř žádnou podporu. Dam Duk je nucen vystupovat jako málo schopný, nešikovný a uzavřený princ neustále ve stínu svého oblíbeného a nadaného bratrance Ho Gaeho, což je jediný způsob, jak si uchránit vlastní život.
Přestože byl Ho Gae od mala vychováván jako budoucí král, necítí k Dam Dukovi žádnou zášť a rychle se s ním spřátelí. Po budoucí kněžce Orákula, Kihě, se tak stává jedním z mála přátel mladého prince.

Bohužel, Ho Gaeova matka se pokusí otrávit Dam Dukova otce a jemu nezbývá než ji dohnat k sebevraždě, protože veřejné potrestání by mohlo způsobit občanskou válku. Těsně předtím než žena zemře, varuje před ním svého syna a ten od té chvíle Dam Duka vášnivě nenávidí a přísahá mu pomstu.

Tím začíná příběh korunního prince Dam Duka, budoucího 19tého krále Goguryeo.

Přiznávám se, že zpočátku mě The Legend nijak zvlášť neoslovila. První díl, vyprávění výše popsané legendy, jsem sledovala docela nezaujatě a mírně se děsila z představy, že se v podobném duchu ponese i zbytek seriálu. Přes svou skepsi jsem ale musela chtě nechtě ocenit efekty, které byly na seriál víc než dobré, skoro se mohly vyrovnat těm filmovým. Pravda, ze Strážců šikovný počítač jen křičel, ale pořád to bylo vkusné... Žádný otřesný latex, provázky a maňásci. No, asi se není čemu divit, když seriál stál 48 milionů dolarů...

No a potom se děj přesunul do "současnosti". V tom okamžiku jsem mu zcela propadla a když se na scéně objevil dospělý princ Dam Duk, klesla mi čelist.
V tu chvíli jsem si musela video stopnout a jít se vydýchat, protože tak nádherného chlapa jsem v životě neviděla. Krom toho, to úchvatné stvoření, Yong-Joon Bae, dokonce umělo skvěle hrát. A to opravdu netvrdím jen kvůli jeho (dechberoucímu) vzhledu.
Podařilo se mu totiž z prince Dam Duka udělat úžasnou postavu.

Strašně špatně se to vkládá do slov, ale jeho charakter a vystupování ve vás prostě musel něco zanechat. Za všech okolností klidný, téměř nikdy nezvyšující hlas a snažící se vše brát s nadhledem, se sebevědomím, které nikdy nehraničilo s arogancí, elegantní, s charismem na rozdávání a často s takovým zvláštním úsměvem na tváři, jako by se bavil nějakým soukromím vtipem. (A když se usmál opravdu široce, to si pak Gladness musela zaskočit dát studenou sprchu. XD) Prostě Dam Dukova povaha si mě totálně získala a i když nemám idealisty ráda, v případě Dam Duka mi tenhle přístup v nejmenším nevadil, protože jakmile šlo do tuhého, něco, většinou opravdu rozumného, dělal, neplácal o míru. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak zas takový klasický idealista to nebyl, protože některá jeho opatření nebyla zrovna... vyloženě klaďácká a superčestná.

Zbytek postav mě taky mile překvapil, zvlášť jedna z hlavních ženských hrdinek, Sujini. Tu jsem si upřímně oblíbila, byla totiž děsně roztomilá, při nebezpečných situací nebrečela, ale bojovala, a vůbec s Dam Dukem tvořili takový rozkošný pár... Zvlášť scény, v nichž se společně opíjeli vínem, byly kouzelné. XDD

Nebudu tu rozebírat výkony dalších herců, které podle mě byly dobré, a jejich postav, které jsem až na pár výjimek měla ráda, to by bylo nadlouho. Jen bych se asi pozastavila u hlavního záporáka, v něm vidím největší slabinu seriálu. Připadal mi totiž chvílemi směšný, což není zrovna ten pravý pocit, jež by měl ve vás záporák vyvolávat, a vážně by mě zajímalo, kdo mu nakukal, že nejděsivěji člověk působí, když cosi děsně dramatického pronáší, šermuje rukama div si nevypíchne oko a přitom poulí zle očima, divže mu nevypadnou z důlků. x_X Pardon, ale z toho chytám tak akorát záchvaty smíchu. Nemluvě o scénách, kdy jsem si myslela, že už konečně umřel a on k mému nezměrnému údivu vyskočil někde zpoza rohu, to se mi už fakt chtělo úpět. Naštěstí pak jeho úlohu přebrala jiná postava, s mnohem zajímavějšími, méně černobílými, pohnutkami.

I přes tuto chybku podle mě nemá The Legend ve svém žánru konkurenci. Příběh možná nepatří k úplně nejoriginálnějším, ale pojmutí je záživné – intriky královského dvora, jež hrají v seriálu důležitou roli, jsou velice atraktivním lákadlem, - postavy si člověk snadno oblíbí a zamiluje, seriálové kulisy a efekty v nejmenším nepůsobí levně, naopak, a hudba je potěcha pro ucho. (Stáhla jsem si OST! XD)

Takže, zase a zcela nečekaně, doporučuju. A ne že mi budete slintat na Yong-Joonem (Dam Dukem)... Ten už je zabraný! Poohlídněte se po jiné kořisti... XD

POSTAVY (a herci)

Dam Duk, reinkarnace Hwanunga (Yong-Joon Bae)

Korunní princ Goguryeo, který by se velice rád vzdal svých budoucích vladařských povinností a přenechal je podle něho schopnějšímu a vhodnějšímu kandidátovi, Ho Gaeovi. Bohužel, tím by si podepsal vlastní rozsudek smrti...

Dam Duk vše řeší zásadně sám, (z čehož jeho generálové tak trochu šílí), nenávidí, když za něho ostatní nasazují život a okolí si dokáže rychle podmanit svým zvláštním charisma, vznešeným vystupováním (pokud zrovna neleze ne právě elegantně přes hradbu paláce), inteligencí a bezprostředním chováním.

Sujini, reinkarnace Seo (Ji-Ah Lee)

Sujini je sirotek nalezený jako novorozeně ve vypáleném šlechtickém sídle v provincii Baekje. Hyeon Go se jí ujal, vychoval a vzal za učně. Zároveň ji však i hlídá, protože ji vesnice podezírá, že je Strážkyní Temného fénixe. Pokud by se to potvrdilo, Hyeon Go by ji musel zabít.

Sujini je gamblérka s pořádné prořízlou pusou a výborná lučištnice. Často chodí v chlapeckém oblečení, má vřelý vztah k vínu a vůbec v ní člověk hledá dívku jen s obtížemi. Přestože je poněkud oprsklá, rozhodně není necitelná nebo zlá, naopak je dost nesobecká, hlavně pokud jde o záležitosti týkající se Dam Duka.
Je to taky jediný člověk, v jehož společnosti se Dam Duk cítí skutečně uvolněně a bezstarostně.

Kiha Seo, reinkarnace Kaijin (So-Ri Moon)

Kiha se narodila jako princezna provincie Baekje a je starší sestrou Sujini. Těsně předtím, než byla její matka lidmi z klanu Hwacheon zavražděna, pověřila Kihu ochranou Srdce fénixe a mladší sestry.
Kihu a artefakt klan Hwacheon unesl, protože během útoku projevila Kiha schopnost manipulovat s ohněm, která je vlastní Strážci fénixe. Vůdce Hwacheonu jí tedy vymazal všechny vzpomínky, následně ji "vychoval" (v podstatě ji vychovala jeho pravá ruka, Saryang) a když byla o něco starší, nastrčil do chrámu Orákula jako špeha.

Kiha je Dam Dukovým prvním přítelem i láskou.

Ho Gae Yon (Tae-Young Yoon)

Ho Gae byl Dam Dukovým druhým přítelem, ale kvůli okolnostem provázejícím sebevraždu jeho matky se stal Dam Dukovým úhlavním nepřítelem. Netouží po ničem jiném, než se stát králem a setnout Dam Dukovi hlavu. Navíc se zamiluje do Kihy a žárlí na její lásku k Dam Dukovi.

Jako mladší býval bezstarostný a laskavý, po smrti své matky se uzavřel a stal se z něho zahořklý a chladný muž, který nezná slitování.

Hyeon Go (Kwang-Rok Oh)

Hyeon Go je vůdcem vesnice Geomul a na znamení jeho "úřadu" mu byla do péče svěřena hůl, která je postvátným artefaktem - nese v sobě moc Černého želvího hada.
Zároveň je to učitel a vychovatel Sujini a později se stane i učitelem a rádcem Dam Duka.

Hyeon Go je velice laskavý, jemný muž, kterému na srdci upřímně leží blaho ostatních.

Jumoochi (Sung-Woong Park)

Velitel žoldnéřů Talgal, kterým Dam Duk výměnou za jejich služby slíbil navrácení jejich území. Bojuje sekerou a má tři pravidla: zaprvé, neútočí zezadu, zadruhé, nezabíjí ženy, dětí a staré lidi a zatřetí, pokud se mu zaměstnavatel nelíbí, odmítne ho. Dam Duk měl tu smůlu, že se Jumoochimu jako zaměstnavatel nelíbil, ale nakonec to svým šarmem (mečem) pochopitelně vyřešil. XDD

Jumoochi se sice 24 hodin denně tváří drsně a nepřístupně, ale ve skutečnosti je to jeden z nejhodnějších a nejčestnějších lidí, s kterými se člověk může setkat.

Daejangro (Min-Soo Choi)

Vůdce klanu Hwacheon, který žije už několik stovek let a ovládá černou magii. Chce pro sebe získat všechny postvátné symboly, artefakty, a skrz ně se dostat k takřka božské moci.
Pro své plány využívá Kihu, jakožto Strážkyni Fénixe, a intriky, které směřuje proti Dam Dukovi a místo něj se snaží dosadit Ho Gaeho (kterého by pak samozřejmě mohl ovládat).

Cheoro (Philip Lee)

Ani ne v deseti letech se stane lordem pevnosti Gwanmi v provincii Baekjae. Jeho obrovská moc pramení ze symbolu Modrého draka, který jeho otec ukryl před nepřáteli v synově hrudi. Od té doby je jeho kůže pokryta podivnou namodralou substancí a během boje ztrácí zdravý rozum. Z jeho nekončící noční můry ho může vysvobodit jen král Jooshin.

Mnoho lidí ho neprávem považuje za stvůru, kvůli jeho vzhledu, ale Cheoro je ve skutečnosti jen hodně osamělý.

My Girl (2005-2006)

2008-08-09T13:43:00.023+02:00

- žánr: romantické, komediální, (někdy trochu i drama)

- počet episod: 16

- délka episody: 1 hodina

- download: LJ Jdramas (complete, host links - Megaupload)

Poučena z recenze na Time of Dog and Wolf (edit po dopsání recenze: ehm...x_X), kde jsem se lehce rozvášnila, se pokusím být pro tentokrát o něco stručnější, ano? XD

Příběh populárního korejského dorama My Girl se točí okolo dvou zcela odlišných lidí. Yoo-Rin Yu (Da-Hae Lee) je okouzlující, inteligentní, optimistická a energická mladá žena, rozená lhářka a podvodnice, která plynně zvládá mluvit čínsky, japonsky a anglicky. Naneštěstí má taky v patách mafii, která by ji ráda použila jako páku na jejího zadluženého otce na útěku, takže není divu, že její život je všechno, jen ne nudný.

Na druhé straně Gong-Chan Seol (Dong-Wook Lee) je vážný, zodpovědný, bezúhonný mladý muž a jediný dědic rozsáhlého hotelového impéria.

Oba dva se setkají za bizarních okolností – Yoo-Rin si snaží přilepšit prodejem Gong-Chanových pomerančů z jeho citrusové plantáže. Pochopitelně bez jeho vědomí, což se majiteli ale vůbec nelíbí a hodlá ji na krk hodit obvinění z krádeže. Yoo-Rin se z toho nakonec vymluví a po tomto incidentu se jejich cesty na čas rozdělí.

Osud je ale znova svede dohromady ve chvíli, kdy se Gong-Chan dozví o jejím lingvistickém talentu, spojí si ho s dívčiným hereckým umem a udělá Yoo-Rin neobvyklou nabídku.
Za nemalý finanční obnos ji požádá, aby hrála jeho dlouho ztracenou sestřenici, jež vyrůstala v Japonsku.
Gong-Chanův dědeček je totiž v kritickém zdravotním stavu a trápí se, že nesouhlasil se sňatkem své dcery, vyhnal ji z domu a kvůli její náhlé, předčasné smrti se s ní už nestihl usmířit. Poslední zbytky svých sil tak soustředil na pátrání po své nezvěstné vnučce, které by rád vše vynahradil. Jedině tahle poslední naděje ho udržuje ještě při životě.
Jenže čas je neúprosný a jemu valem ubývá sil a právě proto se Gong-Chan odhodlá k onomu zoufalému plánu, rozptýlit dědečka falešnou vnučkou než najde tu pravou.
Yoo-Rin zpočátku sice váhá, ale když vidí, jak je na tom starý muž špatně a trápí se, navíc sama potřebuje peníze, Gong-Chanovu nabídku přijme.

Od toho okamžiku naberou události nečekaný spád. Starý pán se skoro jako zázrakem uzdraví, zcela unesen svoji půvabnou výřečnou vnučkou, a Yoo-Rin zanedlouho přinese do domu Seolových smích a pohodu, jež tam dlouho chyběla.

Netrvá však dlouho a situace se začne komplikovat. Yoo-Rin se beznadějně zamiluje do Gong-Chana, který se právě vrátil ke své ex-přítelkyni, špičkové korejské tenistce a národní sportovní hrdince, Sae-Hyun Kim (Si-Yeon Park). Gong-Chanův nejlepší přítel, lehkomyslný sukničkář Jeong-Woo Seo (Jun-Ki Lee), zase pro změnu propadne Yoo-Rin, přestože zná pravdu o Yoo-Rině a Gong-Chanově šarádě. Ta však zůstává k jeho citům naprosto netečná a vidí v něm pouze přítele a playboye.

Do toho všeho se ještě přimíchá obtížná situace Yoo-Rinina otce a Sae-Hyun začíná na Yoo-Rin žárlit, protože Gong-Chan tráví s dívkou víc a víc času. Navíc vycítí, že mu dívka není tak lhostejná, jak se tváří. Což není zrovna vítaný zvrat, vezme-li v úvahu Gong-Chanovy a Yoo-Rininy lži, jejichž závažnost jim v každém případě, ať už v nich budou pokračovat nebo se k nim přiznají, znemožňuje společnou budoucnost...

My Girl bylo moje druhé setkání s korejským dorama. Prvenství si bohužel odnesl Full House, který jsem sledovala před rokem, a jenž, jen tak mimochodem, My Girl nedosahuje ani po první minutu stopáže, a na dlouhou dobu se taky stal mým jediným zhlédnutým dorama. V té době jsem z něho měla dosti rozporuplné pocity a protože jsem ho neměla s čím srovnávat, došla jsem k mylnému závěru, že romantické komediální asijské seriály nejsou pro mě prostě to pravé.
Takže oprava, jak které romantické komediální asijské seriály...

Jsem si vědoma faktu, že My Girl zní poměrně klišéodně, neoriginálně a možná i směšně. Přesto si ho dovolím bez zaváhání nominovat na nejkrásnější korejské romantické komediální dorama.

Splnilo vše, co jsem od seriálu tohoto žánru čekala a i něco navíc – skvěle jsem se bavila nad použitým jemným, inteligentním humorem, od druhé poloviny jsem napětím doslova nedýchala a vrchovatě jsem si nad některými scénami pobrečela.
Navíc jsem se konečně setkala s hrdinkou, která dokázala skloubit ztřeštěnost, roztomilost a eleganci, Yoo-Rin byla nejúchvatnější ženská postava s jakou jsem se dosud v dorama setkala. Uvěřila jsem ji úplně všechno a do seriálu vznesla něco ze své osobitosti, kterou celý seriál zvláštním způsobem oživila a učinila z něj něco netradičního.

Celkově byly herecké výkony opravdu dobré, zvlášť tedy hlavní herečka Da-Hae Lee, a, já vím, že teď řeknete, že jsem zaujatá, ale Jun-Ki Lee tam hrál taky skvěle, abyste věděli. XD Vlastně právě kvůli této roli jsem si ho oblíbila a zaujal mě.
Ani Dong-Wook Lee coby Gong-Chan Seol, hlavní hrdina, nebyl vůbec špatný, ale vzhledem k tomu, že jsem polovinu seriálu jeho postavu neměla ráda, neboť mi připadal jako děsný psí čumák a nemohla jsem zaboha pochopit, co na něm Yoo-Rin vidí, zvlášť když se jí dvořilo takové skvostné stvoření jako Jeong-Woo Seo hraný Jun-Kim, to bylo prostě nad mé chápání, se to posuzuje poněkud hůře. Navíc jsem měla pocit, že mezi ním a Yoo-Rin ani ta chemie nijak zvlášť nepracuje... Jenže pak někde v polovině se to změnilo a v tu chvíli jsem opravdu nevěděla, komu fandit, protože jsem měla ráda oba dva rivaly.
Do teď si lámu hlavu nad tím, jestli nám hrál chlapec zpočátku tak nezajímavě a proto mé antipatie, nebo jestli opravdu jeho postava tak protivná v úvodu měla být...

Co jsem dále ocenila, byl přístup scénáristů k postavě Sae-Hyun Kim. I když ji divák prostě fandit nemohl, vyvarovali se zbytečnému očerňování a hanění její postavy. Nesnažili se z ní udělat za všech okolností mrchu, která je schopná bůhví čeho, což je bohužel neoficiální pravidlo, s nímž se v podobných seriálech setkávám víc než často.

Takže stejně jako u Time of Wolf and Dog přemýšlím, zavařuju si tu mozkové závity, co bych dorama vytkla, ale nějak na nic nemůžu přijít.

Naopak mě napadá zase další pochvala, a ta se týká hudby. Já jsem na tuhle složku seriálu docela vysazená a málokdy ji doopravdy ocením, ale tady, stejně jako u výše jmenovaného seriálu, jsem si prostě OST musela stáhnout.

Hm, takže kritika se zase nekoná, zase budu jen doporučovat. Vím, že je to už nudné, když já o věcech, co se mi nelíbí, zásadně nepíšu, tudíž... *bezradně krčí rameny*
No, tak snad jsem někoho z vás nalákala, jen stahujte, stahujte, protože pokud máte tenhle žánr rádi, My Girl si musíte zamilovat přinejmenším stejně jako já. XD

Time of Dog and Wolf (2007)

2008-08-06T00:44:00.013+02:00

- alternativní název: Time Between Dog and Wolf, The Hour of the Dog and Wolf

- žánr: akční, romantické

- počet episod: 16

- délka episody: 1 hodina

- download: LJ Jdramas (complete, host links -Megaupload)

- on-line sledování: mysouju.com

Abych vám trochu osvětlila a zpřitažlivěla děj, budu zabíhat až do páté episody, protože teprve od ní to začne být doopravdy zajímavé. Proto, pokud takovéto spoilery nenávidíte, nečtěte to!

Soo-Hyun Lee (Jun-Ki Lee) se stal v útlém věku svědkem matčiny vraždy, když ji zastřelil zabiják thajské Triády. Sám chlapec přežil jen díky náhlé vrahově slabosti a ze dne na den se tak stal sirotkem.
Do péče si ho vezme Joong-Ho Kang (Kyung-Ho Jung), agent NIS (National Intelligence Service/Národní zpravodajská služba) a kolega Soo-Hyunovy matky, a i přes počáteční protesty manželky se ho rozhodne vychovat jako vlastního.
Chlapec kupodivu do rodiny brzy zapadne, oba dva adoptivní rodiče si ho zamilují a nevlastní, stejně starý bratr ho ochotně přijme za sourozence. Přestože jsou chlapci odlišní jako den a noc, Soo-Hyun je za všech okolností vážný, zatímco Min-Ki (Kyeong-Ho Jeong) je lehkomyslný přátelský lenoch, stanou se z nich nejlepší přátelé.

Příběh se posouvá o třináct let dopředu. Oba bratři společně nastupují do NIS, i když na různé posty – Soo-Hyun do Oddělení pro zahraniční styky, respektive zkoumají pohyb zahraničních mafií na území Koreje, a Min-Ki do Oddělení pro analýzu informací.
Oba dva jsou se svým umístěním spokojení, Soo-Hyun vycítí příležitost k přístupu k tajným informacím, které by mu mohly v budoucnosti pomoci v jeho pomstě proti thajské Triádě a Min-Ki si blaženě užívá vědomí, že se ve svém oddělení zrovna nepředře.

Události však začínají nabírat na otáčkách, když se na scéně objeví půvabná umělkyně Jin-Woo Seo (Sang-Mi Nam), do níž se Min-Ki zamiluje, neboť mu učaruje její netečnost vůči jeho takřka profesionálnímu svádění. Z krásky se však vyklube Soo-Hyunova kamarádka z dětství, s kterou se setkal kdysi v Thajsku.
Od té chvíle má Jin-Woo, přezdívaná blízkými Ari, oči pouze pro Soo-Hyuna, který si to neuvědomuje a necítí k ní nic hlubšího než pouhé přátelství. Na druhé straně Min-Ki začíná poprvé na svého úspěšnějšího bratra žárlit a jejich přátelství utrží první trhliny.

Mezitím Soo-Hyunovo oddělení pracuje na sbírání důkazů proti thajské mafiánské skupině Cheongbong, jež vede Mao (Jae Seong Choi), bývalý zabiják, a která začíná rozšiřovat svůj vliv i mimo Thajsko.
NIS se tedy infiltruje mezi personál restaurace, kde probíhá jednání mezi Maem a korejskou mafií, a snaží se v jejich salónku během jednání zanechat odposlouchávací zařízení.
Soo-Hyunovi, převlečenému za číšníka, se to skoro povede, jenže v tu chvíli se Maovi vyhrne rukáv a Soo-Hyun si na jeho pravém zápěstí všimne tetování, které je naprosto totožné s tetováním matčina vraha, stejně tak jako popálenin, jež jeho matka na vrahově ruce zanechala, když se ho pokusila zoufale zastavit mísou s vařící polévkou.
V tu chvíli se Soo-Hyunovi zatmí před očima, ignoruje veškeré příkazy z vedení, vytasí zbraň a začne Maa pronásledovat.

Celá tahle nevydařená akce skončí fiaskem, Mao mu uteče, Soo-Hyun je postaven před "soudní" řízení a vzhledem ke svým pohnutkám je z NIS vyhozen.

Soo-Hyun to hodně špatně nese, po většinu svého života totiž toužil po kariéře v NIS a po pomstě své matky a oboje mu tak proklouzlo mezi rukama. Impulsivně si koupí letenku do Thajska a rozhodne se dostat do místní mafie.
Chlapec si to však představoval tak trochu jako Hurvínek válku, takže nebýt starostlivé Ari, obětavého nevlastního bratra a bývalého agenta Sang-Shik Bae (Tae-Sung Lee), jejich rodinného známého, byla by z něho pěkně tuhá mrtvola.

Když se tedy vrátí zpět do Koreje a už si myslí, že svojí pomstu nikdy nevykoná, zkontaktuje ho ředitel NIS, Jung (Gab-Soo Kim), a nabídne mu navrácení jeho pozice u NIS, ale pouze v případě, že se stane agentem v utajení a pomůže mu zničit Cheongbong.
Má to však jeden háček - znamená to, že Soo-Hyun bude muset zfingovat vlastní smrt a pro všechny blízké a milované se stát mrtvým, bude muset žít po boku lidí, kterými nejvíce opovrhuje a stát se pravou rukou muže, jemuž touží prohnat kulku hlavou.
Přesto, Soo-Hyun nabídku přijímá a o měsíc později Soo-Hyun Lee umírá při dopravní nehodě...
... a skoro v ten samý okamžik do Thajska přijíždí mladík Kay, se "záhadně" identickým obličejem s Soo-Hyunem...

Když jsem si pouštěla první díl Time of Dog and Wolf, v životě by mě nenapadlo, že mě ten seriál tak uchvátí, protože seriálů a filmů na téma "pomstím své rodiče", ať už se snažily tvářit všelijak, tu bylo nespočetně. Přesto se tomu seriálu podařilo mě zaujmout a už u třetího dílu, kdy Soo-Hyunovi ujely nervy, (a podle mě opravdu věrohodně), jsem trnula nad tím, jakým směrem se bude seriál dál ubírat. Maličko mě sice vyděsil okamžik, kdy se hlavní hrdina drsně vydá do Thajska si to s Triádou osobně vyříkat, ale naštěstí dostal pořádnou nakládačku, takže koncepce "super drsného cool všemocného hrdiny" nedostala šanci.
Když pak Soo-Hyun přijme svojí novou identitu Kaye, dorama mě naprosto dostalo a v tu chvíli mohl na zahradě vybouchnout třeba granát a já bych si toho pravděpodobně ani nevšimla.

Když se pokusím být opravdu hodně objektivní, vytkla bych v druhé čtvrtině některé romantické scény mezi Jin Woo, neschopné zapomenout na Soo-Hyuna, a Min-Kim, který se beznadějně pokouší soupeřit se stínem svého mrtvého bratra. I když jsem oceňovala scénáristy, že neměli tendenci ty dva cpát násilně dohromady a celkově jejich vztah pojaly s opravdovým citem, stále se mi přeci jen zdály tyto scény zbytečně zdlouhavé. Zvlášť v kontrastu s probíhajícími událostmi v Thajsku, z nichž napětí crčelo na všechny strany, jsem to vnímala spíš jako zpomalující prvek než vítané zpestření.
Pravdou ale zůstává, že akční a "mafiánská" složka podle mě zcela převážila nad tou romantickou, avšak podle mě to není v žádném případě mínus, naopak. Vnímám to jako příjemné osvěžení.

To, co vás dokonale přibije k židli, jsou náhlé zvraty, nebo spíš tedy skutečnosti, které se tak blbě sejdou a náhle odkryjí a na než pořád hlavní hrdina doplácí.
Bylo mi ho tak neuvěřitelně líto, tak pitomé ironické souhry náhod by se možná mohly v jiném podání jevit vyumělkovaně, tady to ale na mě tak vůbec nepůsobilo. Jen se mi vždycky chtělo brečet a scénáristy jsem místy nenáviděla. Nepamatuji si, že bych zažila postavu, které by měla větší smůlu, nebo vůbec byla tak nějak tragičtější, než byla ta Soo-Hyunova.

Další věc, jež vám sledování tohohle seriálu jistě zpříjemní, jsou vztahy mezi postavami, které nejsou vůbec jednoduché, mění se a například takový vztah mezi Soo-Hyunem/Kayem a Maem byl opravdu dech beroucí. Mao začal brát Soo-Hyuna/Kaye jako svého syna, zatímco Soo-Hyun/Kay, ač pro něj zabíjel a několikrát mu zachránil život, netoužil po ničem jiném než ho nakonec zničit a pak ho osobně zabít.

Dále na mě zapůsobily i postavy celkově, podle mě byly opravdu věrohodné, ať už se jednalo o agenty NIS, civilisty (těch tam moc nebylo) nebo členy mafie, které bych sice opravdu nepovažovala za sympaťáky a hodné hochy, přesto byli minimálně zajímaví a některé jsem měla opravdu ráda, třeba takového Maa.

Nemohu si pomoct, ale superlativit budu dál, k hereckým výkonům nemám nejmenší výtku, zvlášť bych ale vyzdvihla Jun Ki Leea, který tu zvládal hrát v podstatě tři různé role Soo-Hyuna a zhostil se toho na jedničku. Po tomto seriálu i těch pár skeptiků ohledně jeho hraní zmlklo, a to naprosto oprávněně.

Na závěr už pochválím "jen" hudbu, která je bezvadná, skvěle podtrhuje scény a dokázala mě několikrát rozbrečet. Jedno z mála OST, které jsem si prostě musela stáhnout...

Tak tedy, s naprosto čistým svědomím tenhle seriál vřele doporučuju, pokud tomu odpustíte trochu pomalejší rozjezd, zaručuji vám, že nebudete litovat.

Invaze

2008-07-29T21:38:00.004+02:00

Asi mě klepne... Proč já?!

V pokoji se škvařím při teplotě 32 stupňů Celsia, u ucha mi vytrvale píská komár a za oknem na mě čumí kobylka, které sem musela přicestovat z Černobylu, protože jinak je nad mé chápání, jak může být tak OBROVSKÁ!!!!! Má aspoň 15 cm! 15 cm, chápete?! A pořád na mě civí!
Určitě je radioaktivní... Doufám, že nezmutuje a nebude velká třeba 2 metry... x_X

Proč ji musím mít za oknem zrovna já?!

Nenávidím sice pavouky, ti ale aspoň neskáčou... Jestli se sem ta zelená nohatá mrcha dostane a skočí na mě... Infarkt budu mít jistý.

EDIT 21:44

Už zalezla. Určitě mě chce oblafnout. Čeká až otevřu okno a pak na mě skočí! To tak. Se tu raději budu spokojeně opékat a užívat si společnosti komára... x_X

Omdlévací premiéra

2008-07-14T23:00:00.006+02:00

Je to jasný... Musím mít bohatého manžela, jinak se tímhle tempem vážně zabiju... x_X

Když jsem se doma okolo poledne probudila, měla jsem děsný hlad. Dokonce tak velký, že mě to přinutilo vylézt ze svého pokoje v podkroví, čin to ojedinělý a zřídka vídaný.
V kuchyni jsem zuřivě hledala, hledala, co bych tak mohla sníst, ale výbava naší ledničky byla poměrně chudá, takže jsem nakonec znechuceně rezignovala, vzala za vděk instantní čínskou polívku, housku a tuňáka z konzervy... To byl ten osudný okamžik.

V břiše mi kručelo tak ukrutně, že jsem vztekle trhala za "poutko" na víčku konzervy a hlasitě klela, když se ten zmetek ani nepohl. Tak jsem se s gustem zapřela a prudce zatáhla znovu... Tentokrát evidentně příliš prudce...
Zprvu jsem radostně zavýskla, když mě do nosu praštila svůdná vůně tuňáka, ale pak zavýskla trochu zděšeněji, když jsem zjistila, že se mi milé kovové víčko zařízlo do ruky... hluboko.

Chvíli jsem na to koukala a přemýšlela, jestli mám začít ječet, ale vzhledem k tomu, že doma stejně nikdo nebyl, nemělo by to ten náležitý efekt a odezvu.
Jenže čím déle jsem se na tu ránu civěla, tím jsem ruku měla krvavější a říznutí se mi zdálo hlubší a rozšklebenější.
Urychleně jsem se rozhodla realizovat improvizovanou záchranou akci své osoby, a to dřív, než takhle potupně vykrvácím - běžela jsem na WC si to zaplácnout toaleťákem... x_X

Nevím, jak je to možný, ale když jsem se podruhý zadívala na ruku, udělalo se mi děsně blbě... a pak si jen pamatuju, že jsem se probudila na podlaze v koupelně... Jak jsem se tam dostala, na to mě neptejte.

Lehce v šoku jsem se hrabala zase do stoje, ale zatočila se mi hlava a zatmělo před očima. Fakt nikomu nedoporučuju, máte pocit, jako byste oslepli.
Trochu racionality se ve mně ale přeci jen asi probudilo, protože jsem si zase sedla na zem a opřela se o zeď. Za pár minut jsem, díky bohu, zase viděla normálně...

Ty jo, už se nikdy nebudu smát omdlévajícím hrdinkám, ona se ta věc fakt nedá vůbec kontrolovat... Prostě temno a bác. x_X

P.S. Ruka bolí, ale na šití to nakonec naštěstí nebylo. XDD
P.P.S. Když si vezmu, že za TOHLE všechno může pouhá konzerva!!! Fakt nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych měla v patách mafii... To by byla asi super nechutná, bolestivá a dlouhá smrt... T_T

Nový způsob mučení...

2008-07-06T17:30:00.007+02:00

Zjistila jsem, že mám jednu nechutnou vlastnost... tedy spíš zvyk. Je pro mě záhadou, kde jsem ho ulovila a upřímně doufám, že to nemá na svědomí nějaký skrytý sadistický povahový rys, ale projevuju zálibu v osobitém terorizování svých přátel.
Abych byla přesná, přátel, které jsem poznala přes internet.

Kdykoli nějaká ta ubohá duše, jež se se mnou už nějakou dobu přátelí přes internet, respektive icq, projeví zájem o osobní setkání, zákeřně ji lákám do Prahy a pak s ní následně podniknu výlet po krásách mé milované Prahy.
To by bylo samo o sobě neškodné, a ode mě možná i milé, kdybych ve svém nadšení neopominula krutá, leč o to reálnější fakta, jež brzy katapultují na první pohled nevinnou procházku do kolonky katastrofa, - jsem od přírody poměrně ignorant, tudíž si okolí zásadně nevšímám, z toho tedy vyplývá, že:
a) zásadně se ztrácím... a ano, týká se to i mého rodného města
b) neznám název ulic, po nichž skoro denně kráčím
c) zkratka v mém pojetí nabírá na nových rozměrech - co u normálního člověka znamená 10 minut chůze, u mě se přetransformuje na 2hodinové stoupání do kopce

Naneštěstí si všechny tyto mé nedostatky vyžere hlavně ten chudák, můj společník, většinou nePražák a psychicky na něco podobného nepřipraven - postihlo to tedy T´Sal před dvěma lety, postihlo to Bollettu před půl rokem a postihlo to i Katsumi před necelým týdnem. K jejich cti nutno dodat, že mi odpustily a neutopily mě ve Vltavě...

Tímto obšírným úvodem jsem se tedy dostala k dalšímu bodu, čtyřdenní návštěvě Katsumi.
Chudák nevěděla do čeho se řítí, ale vydržela to statečně.

Dokonce byla nanejvýš taktní a ohleduplná, že nijak nekomentovala mé zásadní spletení ulice "Na Příkopě" a "Na Poříčí", což je sice podle mě detailní rozdíl v písmenkách, bohužel však poněkud výraznější rozdíl v reálu, zvlášť dálkově, nebudu tu ani rozpitvávat návštěvu trojské Zoo, na níž se Katsumi těšila a já zvolila ten nejhloupější den, takže nám prakticky celou prohlídku Zoo pršelo (před potupným promočením nás zachránil jen Katsumim deštník), ani že jsem ji po večerech terorizovala sledováním japonského dorama, které netakticky přivezla, Hanazakari no Kimitachi e (Nakatsuuu!!! *_*) a neodpustila si každé dvě minuty nějakou tu poznámku k dění, taky tu nebudu rozvádět "romantickou" procházku na Petřín, kterou tož jsem nevychytala a nedošlo mi, že během tak odporných veder budou celkem logicky všechny růže uschlé a park tak nanejvýš odpudivý.... Ne, nebudu tu o tom vyprávět.... Ááááá!!! *hysterický nářek*

Existuje nemožnější člověk než jsem já?! XDDD

Touko Kawai

2008-07-01T09:41:00.016+02:00

- design postav:

Podobně jako Hyouta má výrazně skicovitou kresbu, ale ta její má mnohem ostřejší hrany, proto se u postav často setkáme se špičatými bradami a nosy, hodně štíhlými postavami a nápadně dlouhými prsty na rukou.

- charakter postav:

Toukiny postavy jsou málokdy šťastné. Buď mají nějaké trauma z minulosti nebo, v častějších případech, uvázli v nevýchodné situaci, s níž se nejsou schopni vypořádat nebo ve vztahu, který je pomalu, ale jistě, ničí.

Největší plus má ale Touko u mě za pojmutí svého semeho a ukeho. I když hned na první pohled poznáte, kdo je kým (seme je vždy ten vyšší), není pravidlem, že seme je v té dvojici ten povahově dominantnější, často bývá v páru silnější osobností právě uke.

- příběh:

Obsah mang je hodně rozmanitý. Setkáte se tu jak s angstovými příběhy, plnými psychického týrání (Overdose) či hodně depresivní, sebevražednou (doslova x_X) atmosférou (Cut), tak ale i s jednoduchými, typicky klišéodními záležitostmi (Our Everlasting love, Café Latte Rhapsody).

- mangy:

- download: LJ yshare

Overdose

- počet volume: 1

- překladatelská skupina: Toko Kawai LJ Community (complete)

CUT

- počet volume: 1

- překladatelská skupina: Mochi*Mochi (complete)

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- obsah v češtině: ve zmínce o licenznutí

Ano kado wo magatta tokor (Just Around the Corner)

- počet volume: 1

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- překladatelská skupina: Toko Kawai LJ Community (complete)

Loveholic

- počet volume: 2

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- překladatelská skupina: Mochi*Mochi (complete)

Café Latte Rhapsody

- počet volume: 1

- překladatelská skupina: Toko Kawai LJ Community (complete)

Keijijyou Na Bokura (Our Evarlasting Love)

- počet volume: 2

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- překladatelská skupina: Mochi*Mochi (complete)

BondZ

- počet volume: 1

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- překladatelská skupina: Toko Kawai LJ Community (complete)

sbírka 4 oneshotů (BondZ, Situation, Garden Kitan Garden, Sakura)

In the Walnut

- počet volume: 2

- licenzlé: DMP - Digital manga publishing - June

- překladatelská skupina: Toko Kawai LJ Community (complete)

- oneshot:

- In the Box (z In the Walnut 2)
- Reflection of de Chirico (z In the Walnut 2)
- Utakata no Hibi (z Keijijyou na Bokura/Our Everlasting)

Poslední book Let Dai

2008-06-27T17:01:00.007+02:00

Tenhle post bude obsahovat spoilery ohledně konce této manhwy, tak ho nečtěte, pokud nestojíte o spoiler jako prase!!!

Neříkejte pak, že jsem vás nevarovala.

***

Tak jsem se celá natěšená vrátila domů, šťastná, že jsem se hrůz školy na dva měsíce úspěšně zbavila a ostudu si vysvědčením na závěr nezpůsobila...
Jako obvykle jsem tedy usedla k počítači a projížděla oblíbené blogy. U Taylor jsem narazila na zmínku o dopřeložení Let Dai...
Vzhledem k tomu, že jsem už konec téhle manhwy v RAWu viděla, tak jsem poslední dvě kapitoly stahovala v nepěkné předtuše, neboť i když korejsky neumím, zoufalý Jaehee s tváří plnou slz byl víc než výmluvný... na to slova nebyla ani potřeba. T_T

Jak jinak... Celou čtvrtou kapitolu jsem popotahovala a po stránce 102, kde už Dai odletěl do Ameriky, jsem vytáhla kapesník a bez uzardění brečela... Hřebíkem do rakve byl Daiův dopis, který Jaeheemu nechal na letišti - to už jsem nebrečela, ale přímo řvala. *do teď má opuchlé oči*

Takže, teď se topím v depresi, nešťastně civím na poslední scan a přemýšlím, jestli to nakonec tedy přeci jen skončilo dobře, nebo ne.

Protože....
... podle dialogu mezi Naruem a nevím-jak-se-jmenuje odletěl Jaehee do Ameriky a pobývá tam už 5 měsíců. -> dobré znamení (Dai je taky v Americe.)
... a údajně poslal učitelce Jin nějaké fotky. -> dobré znamení (Není nešťastný... takže se možná setkal s Daiem!! *záchvat optimismu*)

Ale...
... Korejci milují špatné a velice tragické konce...

Sakra, to nemohla manhwaka napsat nějaký epilog či tak něco?! Tahle nejistota mě ničí. *tříská hlavou do klávesnice a trpí*