Kemono no Souja Erin (The Beast Player Erin)

(TV seriál, 50 episod)

žánr: fantasy, dospívání

rok výroby: 2009

studio: Production I.G.


Hlavní hrdinkou tohoto anime je desetiletá Erin, která se svojí matkou vyrůstá ve vesnici chovatelů Toudů. Toudové jsou velké ještěrovité potvory, jenž tvoří hlavní a nejobávanější údernou jednotku Vévodovy armády.
Erinina matka je právě jednou z chovatelů Toudů a patří ve svém oboru mezi nejlepší. Naneštěstí ale také pochází z národa Mlžných lidí, kvůli čemuž se často setkává spíš s podezřívavostí než oceněním vlastních schopností.
Malé Erin se to naštěstí přímo netýká, protože jakožto míšenku ji ve vesnici berou víceméně za „vlastní“, tudíž nijak zvlášť nestrádá. Svoji matku bezmezně obdivuje a miluje a stejně jako ona se plánuje stát chovatelem Toudů.
Bohužel, brzo ve vesnici dojde k tragédii, za níž musí někdo zaplatit, a která nenávratně zamíchá Erininým životem...


Kameno no Souja Erin je anime natočené na motiv stejnojmenného románu od Nahoko Uehashi. Pokud vám nic neříká samotné jméno, pak možná bude její nejslavnější dílo Seirei no Moribito. Kdybych to věděla už na začátku, tak bych s tím sledováním neotálela ani minutku.
Takhle jsem jednu chvíli dokonce uvažovala nad tím, že se na to koukat nebudu, kdo konec konců chce sledovat 50 dílů o nějaké uřvané desetileté holce, že?
Díky bohu mě někdo osvítil a já tomu dala šanci.
Následoval tak pozvolný rozjezd, po němž jsem se do tohoto anime beznadějně zamilovala. Má láska k tomuto dílku rostla přímo exponenciálně, takže kdybych nemusela do školy, tak jsem to snad zhlédla na jeden zátah. XD

V první řadě musím zdůraznit, že se celé anime odehrává v průběhu asi deseti let, tudíž zde hlavní hrdinka a další postavy dospívají/stárnou. V podstatě je to rozděleno na tři časové etapy.
Čímž tedy odpadla má největší obava, že budu sledovat strádání a útrapy malého prcka.
I když v případě Erin bych to asi zvládla. Holčina se totiž liší od většiny ženských postav v anime. Je spíš tichá, hodně zdvořilá, výjimečně bystrá, i když taky trochu naivní, což ji ale nemůžu vyčítat, kdybyste prožili většinu života na odlehlých usedlostech, taky byste nebyli zrovna mistři intrik.
Erin je i jednou z mála postav, kterým tu jejich laskavost vážně žeru a přijde mi přirozená a nepůsobí na mě nereálně. Zároveň je to vnitřně hodně silná osobnost, která má vlastní přání, sny a zásady, které ostatním nepodřizuje a snaží se jim dostát.
Objektivně vzato je to sice hodně kladná postava, ale netrpí nějakým mesiášským komplexem a i ona váhá, bojí se nebo udělá chybu, což jí výrazně ubírá na nevěrohodnosti.

Ostatní postavy jsou tu taky dobře propracované, a vyvíjí se, i když pochopitelně nemají zdaleka tolik prostoru jako Erin. Každopádně i to stačí na to, abyste si o jejich osobnosti udělali obrázek a pochopili, proč se chovají, jak se chovají.
Samozřejmě se tu míhají i postavy s ne zrovna úsměvnou minulostí, ale jsou to spíš tragédie reálné, žádná překombinovaná srdceryvná traumata táhnoucí se x díly.
Každá postava tu je hodně důležitá, protože skrze ně rychle pronikneme do poměrů v království a netrvá dlouho, aby divák přišel na to, že to tam nefunguje ani zdaleka tak ideálně, jak se napoprvé zdálo a že státní převrat neodvratně klepe na dveře... Což je vždycky špinavá a krvavá záležitost.
A právě do toho všeho je zatažena Erin jakožto velice důležitý a rozhodující pěšák.

Animace je další položka, kterou je třeba zmínit. Anime je novější a evidentně se na něm nešetřilo, takže kresba podle toho taky vypadá. Jediná věc, co mě trochu iritovala, byly tlusté a jakoby roztřesené kontury pozadí. Místy jsem pak měla pocit, že tu zeď/les/dům kreslilo tříleté dítě, ale podle ohlasů na netu je to spíš můj osobní problém. Svým způsobem to tomu dodávalo na originálnosti a s velmi pěkným soundtrackem podtrhávalo atmosférou, ale i tak bych to možná oželila... XD

Abych se přiznala, tak nějak nevím, co tomu seriálu vytýkat. Příběh je sice spíš přímočarý, ale celkové provedení je mimořádně zdařilé.
Asi bych taky měla dodat, že tohle anime není moc akční, co se aspoň tedy bojové akce týče. Ta tu hraje druhé housle. Příběh je hlavně o Erin, jejím životě, dospívání, jejím vztahu k Toudům a hlavně Beast-lordům a teprve až pak o nějakých válkách a intrikách, které se řeší převážně až v druhé polovině anime, kdy je Erin už starší.

Kemono no Souja Erin bez výčitek doporučuju, není to zrovna typické anime, ale rozhodně si zaslouží, abyste mu dali šanci. :-)

Bakuman

žánr: ze života

počet volume: 10+

mangaka: Tsugumi Ohba, Takeshi Obata

licenzlé: VIZ Media

ke stažení: Mangatraders

Většina čtrnáctiletých puberťáků moc své budoucí povolání neřeší, a pokud ano, tak se vidí na vysokých pozicích, které ve skutečnosti moc nekorespondují s jejich reálnými schopnostmi.
Moritaka Mashiro nepatří ani do jedné z těchto skupin. Stojí oběma nohama pevně na zemi, takže si uvědomuje, že úspěšní jsou jen ti nejlepší a nejnadanější, což je kategorie, kam on sám, jakožto šedý průměr skoro ve všem, nepatří. Je plně smířený s nějakou tou prací ve firmě, a když bude mít štěstí, tak práce bude stabilní a se slušným platem.

Na druhou stranu, Moritakův spolužák, Akito Takagi, je právě jedno z těch zázračných dětí, které je zatraceně chytré, má suverénně nejlepší známky a ještě k tomu jako na potvoru dobře vypadá. Zkrátka, mohl by si vybrat jakýkoli obor a má celkem reálnou šanci, že v něm prorazí a finančně bude za vodou.
Jenže Akito na rozdíl od Moritaky má sny, má jich hodně a rozhodně se v nich nehodlá spokojit s nějakou nudnou řadovou profesí, byť sebelépe placenou.
Chce být slavný a po pečlivém zvažování došel k názoru, že nejvíce by ho bavilo, a k tomuhle cíli mu i dopomohlo, povolání mangaky.
Jenže to má háček, Akito má sice velkou fantazii, ale výtvarně nadaný vážně není.

Zato je to pořádný klikař, protože celkem náhodou zjistí, že má ve třídě velice talentovaného kreslíře, a to Moritaku. Po tomto zjištění nemá Moritaka moc šancí mu ze spárů uniknout. Přestože ze začátku Akitovo nadšení pro věc bojkotuje, nakonec ani on nedokáže moc dlouho Akitovi oponovat a trnitá cesta ke slávě může začít...



Bakumen sice stále vychází, takže zhodnotit tuhle mangu jde obtížně, ale na druhou stranu... Čert to vem, ta manga je neuvěřitelně chytlavá a nevypadá to, že by to autoři chtěli zvorat jako poslední díly Death note. XD

Manga nás přivádí do atraktivního zákulisí tvorby mangy a názorně nám předvádí, že naše oblíbené mangaky to vůbec nemají jednoduché. A to jsem si jistá, že autoři to tu notně přibarvili na růžovo. Například rivalita mezi jednotlivými mangaky tu je, ale spíš přátelská a smíšená se vzájemným respektem. Čemuž moc v realitě nevěřím, ale zase... kdo ví.

Postavy jsou tu sympatické, hlavně ústřední dvojice podle mě zaujme a oblíbíte si ji, protože i když jsou to oba puberťáci, tak svoji budoucí práci berou zodpovědně. A přestože jejich cesta za úspěchem zdaleka nejde podle plánu, oba dva se to snaží překonat a tvořit dál, což vyžaduje někdy velké odhodlání, tunu štěstí a pevné nervy.
Vzhledem k tomu, že se manga odehrává v průběhu několika let, v posledních kapitolách oběma protagonistům táhne na osmnáct, tuším, řeší se tu taky jejich, případně i dalších mangak, soukromý život, což je takové příjemné zpestření.
Postavy rozhodně nepůsobí ploše a každá má své dobré i špatné chvilky. Zažívají tu totiž svoje vítězství i prohry a všechny ty stavy, které s tím souvisí, takže dramatických složek tu není málo. XD

Kresba je tradičně hezká, kdo četl Death note, ví, co čekat. Kdo ne, tak čekejte spíš realističtější, ale zároveň líbivou kresbu jak pro děvčata, tak chlapce. XD

Mangu tak nejde nedoporučit, už jenom proto, že se tu dozvíte spoustu zajímavých věcí týkajících se mangy a jejího samotného vzniku. :-) Zároveň je to napínavý příběh o uskutečnění svých snů a o tom, že někdy jen pouhé odhodlání nestačí.


P.S. Pokud byste byli na čtení mangy líní, od října má vycházet stejnojmenné anime. :-)

POSTAVY

Moritaka "Saiko" Mashiro (Muto Ashirogi) Kreslíř dua Muto Ashirogi. V jejich dvojici prezentuje toho praktičtějšího, rozumnějšího a opatrnějšího.

Akito Takagi (Muto Ashirogi) Akito má na starosti příběhy. Je to on, kdo se do všeho žene zásadně po hlavě a s nakažlivým nadšením. Když ale jde do tuhého, rázem přepíná do zodpovědnějšího módu a začne kalkulovat.

Miho Azuki Spolužačka hlavních hrdinů a tajná láska Moritaky. Brzo už ne moc tajná a ti dva si slíbí, že až oba naplní své sny, tak se vezmou. (Smějte se, ale oni jsou vážně rozkošní, jak se pořád tak přiblble usmívají a červenají. XDD) Jejich vztah je platonický, ale o to silnější a oba dva se navzájem ve svých snech podporují.

Kaya Miyoshi Nejlepší kamarádka Miho, zdaleka ale ne tak ostýchavá, a která je pro změnu zakoukaná do Akita.

Chceš číst mangu? Umři na masochismus!

Pokračování série "Příspěvky o ničem"

Původně tu měl viset příspěvek plný sebelítosti a naříkání nad tím, jak to studenti 1. lékařské fakulty mají těžké... Jenže pak mi došlo, že spousta mých známých má též před zářijovými zkouškami, státnicemi a čím já vím ještě, tak jsem to prozíravě zabalila.
On by na to celkem pochopitelně totiž nikdo moc zvědavý nebyl... XD

Dobře, ale nedá mí to, a přece si tu trošku zafňuknu, musím přeci držet jistý standart.
Dneska jsem měla jít s bratránkem do kina na Počátek. Nejlepší na tom bylo, že by nás do toho kina vzal dokonce autem. Bohužel, včera mi došlo, že mám za týden zkoušku z angličtiny, takže mé svědomí umlátilo touhu po popcornové zábavě a já kino zrušila. Ani nevíte, jak mi trhá srdce, že přijdu o nejopěvovanější film letošních prázdnin. Už jsem obdobně oželila Agoru, a teď jsem musela slevit i z Počátku... *suší si kapesníčkem slzičky*



No nic, popojedem.
Včera jsem pátrala na mangatraders.com po nějaké manze, která by stála za stažení.
Vzhledem k tomu, že se mě poslední rok drží dvě těžko dostupné úchylky, a to space opery, které bohužel v manze nenajdu vůbec, a historické romance, případně historické/pseudohistorické cokoli, tak to hledání byla docela fuška.
Pár adeptů (doslova, dva) jsem vyhrabala, ale žádný z nich není ještě dopsaný a stejně mám podezření, že nakonec zůstanu jen u té čínské sáhodlouhé série (->), protože u té druhé se začaly podezřele často objevovat ecchi záběry...


Během svého pátrání jsem narazila i na jednu korejskou romanťárnu s těžce originálním názvem Princess. Což by mě normálně odradilo snad už z principu, jenže...

1.) Mělo to kresbu alá manga 80. léta a většina děl 80. let byla kvalitních.
Což je sice pošahaná logika, ale přiměla mě, abych to okno z prohlížeče zase rychle nevycvakla. (Zaujetí.)
2.) Začetla jsem se do anotace a zjistila, že to odehrává odhadem asi v našem 18. století, ale v alternativní realitě s fiktivními zeměmi.
To už jsem zavětřila s podstatně větším zájmem. (Intriky na královském dvoře, jéééé! *svítí očička*)
3.) Mělo to 31 booků a já jsem zatížená na delší série. Krátké mě většinou paradoxně nudí. (Otvírá šampáňo.)
4.) A teď se podržte, všech těch 31 booků bylo přeložených! (Ovívá se vějířem a hyperventiluje. Uááááá!)

Za normálních okolností by to bylo úžasné, jenže pak na mě padlo Podezření. (*znejistila*)
Do celé té úžasné rovnice jsem si musela dosadit jistou zákeřnou a smolnou proměnnou, sebe.
Pochopitelně to celé mělo háček, jak jsem vzápětí zjistila... (*šampáňo vyměněno za studený obklad na čelo*)
Mangaka své dílo nedokončila a dala si přestávku. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo s mým drahým Xkem a Cantarellou, tak už se rezolutně odmítám do podobných sérií pouštět. Po dočtení posledního dílu a vidině neurčitého pokračování bych se totiž asi zbláznila už definitivně...


Takhle prosím probíhá tak 80% mého pátrání po něčem k přečtení. Z celého tohoto výše popsaného a stále se opakujího vzorce mi vychází, že má honba za mangou je silně masochistická zábava.
Občas si fakt říkám, jak by to bylo krásné, kdybych se spokojila s každou druhou mangou a nebyla tak nemožně vybíravá... XD

Supernatural... staronová úchylka

Mám takový osobní lék proti zešílení z přemíry učení.

Vždycky si najdu nějakou dlouhou seriálovou sérii a na té v inkriminované době ujíždím.
O maturitě to byl Star Trek TOS, o zápočtech Gintama a před druhým pokusem z histoly padl šťastný los na Supernatural.

Já jsem se na něj původně dívat nechtěla. Viděla jsem kdysi asi devět dílů, nijak zvlášť mě to nenadchlo a ještě k tomu jsem z některých dílů byla posraná až za ušima (<- je beznadějný strašpytel). Jenže pak to začaly sledovat kámošky z mediny a pořád mi to doporučovaly, plus jsem četla pochvalnou recenzi u Herb na blogu a to mě tedy nakonec na(z)lomilo. XD


A o čem to je?
Supernatural je v současnosti velice populární americký seriál o pěti sezónách a právě se točící sezóně šesté.

Hlavními postavami jsou bratři Dean a Sam Winchesterovi, kteří se honí za všelijakými nadpřirozenými potvorami a snaží se je sprovodit ze světa.
Oba bratři tak jdou ve stopách momentálně nezvěstného otce a to s různou měrou nadšení. Dean, jakožto starší z bratrů a poslušný syn, se ujal tohoto nevděčného zaměstnání bez jakýchkoli výhrad a s otcem nějaký čas dokonce spolupracoval. Zato Sam už se do rodinného podniku tak nadšeně nehrnul, místo toho při první příležitosti zdrhl na právnickou univerzitu a s rodinou víceméně přerušil styky.
Jenže ve chvíli, kdy se po jejich otci slehne zem a přítelkyni mu zabije stejný démon, jako před lety jejich matku, Samova touha po pomstě briskně přehodnotí priority a než se naděje, už sedí s Deanem v Impale a společně se řítí vstříc ošklivým potvorám.

1. a 2. sezóna – První dvě sezóny se nesou převážně v duchu epizodního seriálu, který je propojen otázkou „Co se stalo s naším otcem?“.
Divák se tu taky postupně seznamuje s oběma bratry.
S oprsklým Deanem, před nímž není žádná dostatečně hezká a prsatá slečna v bezpečí a který v sourozenecké dvojici představuje spíše muže činu a rychlé střelby.
Sam je oproti tomu Deanův pravý opak. Kde je Dean spíš impulzivní a řídí se instinktem, tam Sam používá mozek a rozvahu.
Oba dva se však dobře doplňují a příšery tak nemají mnoho šancí.

3. sezóna je už tak trochu zlomová. Zaprvé tu obě postavy bratrů dostojí jisté charakterové hloubky, která v prvních dílech moc patrná není, zadruhé se díly začínají více zaobírat démony než příšerami obecně.
Osobně mě tahle sezóna bavila víc, než ty předešlé.

4. a 5. sezóna – V současnosti poslední dvě sezóny jsou jednoznačně moje nejoblíbenější. Do hry krom démonů totiž vstupují i andělé, kteří tu jsou vykreslení jako pěkné svině.
Asi tak jediná výjimka je anděl Castiel, moje zlatíčko a oblíbenec číslo 1, jenž zrovna přemírou citů vůči lidem nehýří, ve většině případů je to spíš pragmatik, ale aspoň není úplně bezpáteřní.

Hodně zajímavého, a podle mě i věrohodného, vývoje se tu postupně dočkají taky postavy bratrů, kdy Sam se stává více a více horkokrevným, zatímco u Deana začíná být patrné, že pod tou jeho fasádou „Haha, koťe, pojďme na to!“ je to víc rodinný typ, než by kdokoli čekal.
Není tedy divu, že jejich vztah taky utrží pár nehezkých šrámů, takže krom duchařského seriálu tu místy sledujete i rodinné drama. XD


Věcí, kterých jsem na tomhle seriálu oceňovala, je hned několik.
Rozhodně mě většina dílů bavila. Ano, jejich kvalita byla dosti kolísavá, ale vždycky jsem na nadcházející díl podívala ráda.
Velice se mi zamlouval i přituhující děj a vyvíjející se charaktery postav, bez kterých bych si tak vřelý vztah k tomuto seriálu nevybudovala. Nemůžu tvrdit, že bych vždy s jejich jednáním souhlasila a neměla je chuť proplesknout, ale o to to bylo zajímavější.
Kategorie sama o sobě je humor. V první řadě je to většinou spíš chytrý humor demonstrovaný zábavnými hláškami, ale co mě naprosto a bezkonkurenčně rozsekalo, jsou parodující díly.
Díly parodující klasické horory, vlastní postavy nebo seriály obecně… Kdykoli se takovýhle díl objevil, a že se většinou objevil zrovna ve chvílích, kdy ho divák potřeboval, tak jsem slzela smíchy a musela se smát tak nahlas, že se táta pro změnu musel obávat o duševní zdraví své jediné dcery. XDDD

Seriál bez výčitek doporučuju, myslím, že každý si tam najde svoje, zejména my dámy. XD Co si budeme povídat, Dean je kus, Castiel k pomuchlání a vedlejší postavy, hlavně ženy, se tu moc dlouho neohřejí. XD Až podezřívám scénáristy, že chovají zášť vůči něžnému pohlaví. XDDD


EDIT: Když se teď na ten svůj výkřik do tmy dívám, nějak jsem opomněla kritiku. XD Ne že by byl seriál tak dokonalý, ale i když je tu nemálo věci, nad nimiž člověk povytáhne obočí a jsou jaksi nedomyšlené (kde berou peníze? kde berou policejní spisy? atd.), tak to celkový zážitek nijak zvlášť nekazí. :-)

Football... is full of SLASH!!!

Tohle video mi poslala před zkouškou kámoška a musím se přiznat, že mi zatraceně zvedlo náladu. XDD
Chvílemi jsem začala vážně uvažovat o tom, že se ze mě stane fotbalový fanoušek. XD

V temnotě

autor: Rob Thurman

nakladatelství v ČR: Fantom Print

status: 6 dílů


Ano, jsem si vědoma faktu, že místo čtení bych měla zatnout zuby a učit se znova histologii, abych ji dala aspoň na druhý pokus, ale...
Skoro deset měsíců se mi už do spárů nedostala jiná kniha než učebnice a já už začínala pociťovat neklamné příznaky absťáku. A protože jsem čtenář velice rychlý, řekla jsem si, jedna kniha mě nezabije...


Hlavními hrdiny jsou nevlastní bratři Kaliban a Niko Leandrosovi.
Zatímco Nikův otec byl obyčejný člověk, který utekl dřív, než zjistil, co znamenají rodičovské povinnosti, Kaliban se narodil jako kříženec lidské ženy a elfa.
Naneštěstí elfové, grendelové, jak jim říká Niko, nejsou v tomhle světě plného nadpřirozených bytostí étericky krásná stvoření, ale kruté stvůry, které ztělesňují noční můry.

Kaliban, zkráceně Kal, se tedy ani nemůže chlubit tím, že by jeho rodiče k sobě vzplanuli vášnivou, zapovězenou láskou, protože na počátku jeho početí nebyla ani tak zvrácená romantika, jako spíš obchod.

Což je jeden z důvodů, proč oba bratři tráví nezanedbatelnou část svého života na útěku před Kalovými krvežíznivými příbuznými, kteří si ho nechali "vyrobit na míru" a k čemusi ho potřebují.
Cestují od města k městu, a při prvním náznaku přítomnosti grendelů se vytratí. Až se nakonec zabydlí v New Yorku, najdou si práci a už to vypadá, že dnům na útěku možná bude konec.
Jenže to se brzy přesvědčí, jak škaredě se zmýlili...


V temnotě je typický představitel urban fantasy, ale co jsem dosud četla, tak s Hlídkami od Lukjaněnka jednoznačně nejlepší.
Prvně jsem knihu začala číst s tím, že si přečtu jen pár stránek, možná kapitolu dvě, a pak se k tomu vrátím později. Byla jsem jen zvědavá. Chyba.
U čtení jsem už zůstala a na jeden zátah ji přečetla.

Kniha je to velice čtivá, psaná v ich-formě a prošpikovaná vtipnými, ironickými poznámkami hlavního hrdiny, Kala.
Je to kniha, u níž se smějete, hihňáte, trnete napětím, občas vás pro změnu zamrazí a nakonec se necháte zcela pohltit atmosférou. Je to dokonalá kombinace všeho, co mám ráda.
Nemalou roli v tom hrají i skvělé postavy. Ve většině knih si v lepším případě postavy oblíbíte, ale po dočtení ve vás zůstane jen matné povědomí o jejich charakterech.
U V temnotě ne.
Ještě teď mi přijdou postavy obou bratrů a dalších postav tak živé, jako kdybych knihu měla stále rozevřenou na klíně.

Kal, narozdíl od většiny postav fantasy, není ničím zvlášť výjimečná postava, krom tedy svého původu. Není vlastníkem žádných úžasných superschopností, když teda nepočítáme citlivý čich, který i tak není zrovna to, co bych si pod pojmem „cool superchopnost“ představila.
Je to lenoch, čerstvě odrostlý puberťák, hormony s ním občas třískají na všechny strany a pusa je rychlejší než mozek, který i tak dosti sporadicky používá. To ve většině případů znamená problém.

Naštěstí je tu jeho starší bratr, epitom sebeovládání, který ví, jak svého mladšího bratra usměrnit, v případě nutnosti zastrašit nebo jedním ze svých chvatů definitivně zpacifikovat.
Niko je rozumný, zodpovědný, opatrný (=paranoidní), tvrdohlavý a zatraceně chytrý. Vlastně jen jemu může Kale vděčit za to, že je ještě naživu.
Krom toho, že Niko ovládá snad většinu bojových umění, chová také náklonnost k sečným zbraním, vzdělání a je velký vyznavač zdravého životního stylu, na rozdíl od svého bratra, který se žíví převážně hotdogy. Zdůrazňuji, hardcore vyznavač – to znamená mrkvový džus, šťáva z pšenice... Nu což, nikdo nejsme dokonalý. XD

Oba ústřední postavy jsou tak sympatické a z už tak dobře napsané knihy dělají učiněnou drogu.
Asi proto mám stále hroznou touhu knihu rozevřít a znova se do jejího světa ponořit. A to opravdu nezvládne každá druhá kniha, ne? :-)