From Eroica with Love

žánr: akční, komedie, slabé shounen ai

počet volume: 35+

mangaka: Yasuko Aoike

licenzlé: ano (CMX - 14 vol)

stáhnout: LJ Free manga (1.-20. vol)

Hlavním hrdinou téhle srandy je mladý homosexuální hrabě Dorian Red Gloria, který místo toho, aby svou orientaci před světem skrýval, přeci jen máme 80. léta, tak jí hrdě staví na odiv. Na veřejnosti se objevuje v hadřících, které střídavě budí pohoršení, úžas a hlasitě křičí slovo gay, nemluvě o tom, že za většinu jeho ohozů by vás módní policie s radostí ukřižovala.
Milému hraběti však nelze upřít jistou kreativitu a osobitost, zaprvé, většinu toho by si na sebe normální člověk nikdy v životě nenavlíkl, zadruhé, kdokoli jiný by v tom vypadal podstatně hůře.

Hlavní náplní Dorianova života kupodivu není ani tak provokace nejbližšího okolí, jako spíš sbírání uměleckých předmětů, nebo prostě čehokoli, co zrovna Dorianovi padne do oka. Což nutně nevylučuje ani příslušníky stejného živočišného druhu.
Ve skutečnosti je obrat „sbírání“ mírně eufemisticky nadnesený, neboť hrabě aka Eroica krade jak straka a ani nejlepší ochranná opatření proti němu nic nezmůžou. Celá umělecká veřejnost jen trne hrůzou, aby, nedej bože, se jejich nejvzácnější kousek zalíbil Eroicovi, to by ho rovnou mohli obvázat mašlí a s pompou ho slavnému zloději poslat. Ušetřili by si tím hodně práce a nervů.

Přestože je Eroica geniální zloděj umění, přeci jen by to všechno kradení sám nezvládl, proto je obklopen skupinkou povětšinou mladých, talentovaných lidí milujících umění stejně jako on a kteří svého šéfa oddaně zbožňují a v krádežích mu ochotně asistují.
Aby celá tahle malá organizace klapala jak má, je třeba konečně taky někoho pragmaticky uvažujícího, protože Dorian má ve zvyku rozhazovat peníze plnými hrstmi a kdyby to záleželo jen na něm, brzy by se z něj stal velice chudý aristokrat.
V nějaký výjimečně duchapřítomný moment najmul účetního Jamese, malou uvřískanou hysterickou šeredku, která nade vše miluje peníze a škudlí tak, že by se od něho i Harpagon mohl učit.
Aby ale hezky zapadl do kolektivu Eroicy, i on nedá na svého šéfa dopustit, žárlí na všechny v jeho blízkosti a pro jeho pozornost by se přetrhl.


Už v prvním díle nám na scénu nastupuje Eroicova mužská obdoba femme fatale, agent NATO, major a potomek jakési větve Habsburků, Klaus Heinz von dem Eberbach. Drahý major ale Eroicovi city jisto jistě neopětuje, Angličan mu přinejlepším leze na nervy a jen jeho pouhá zmínka má na Klause podobný účinek jako červený šátek na rozzuřeného býka.
Klaus je totiž typický voják, kterému se mezi podřízenými říká „Železný Klaus“, protože jeho řev, tvrdost a nároky jsou pověstné... Klause nezajímá nic jiného než úspěšně odvedený úkol, což mu ani Eroica nedopřeje, protože se mu buď pokouší dostat do kalhot nebo Klausovi před nosem vyfoukne cokoli, co Klaus zrovna potřebuje odvézt bezpečně na velitelství.
Jediná věc, která je v majorovi schopna probudit nějaké ty něžnější city, je jeho tank Leopard.
(Člověk si říká, jestli to nepramení z nějakého komplexu... )
Stejně jako Eroica, i Klaus se obložen týmem podřízených, Abecedou, kteří ale na rozdíl od Eroicovy sebranky svého šéfa nezbožňují, spíš ho respektují a mají z něj solidní vítr, protože Klausovou nejoblíbenější výhružkou je jednosměrná jízdenka na Aljašku. Netřeba dodávat, že vždy míněna smrtelně vážně.

Postupem času, ať se to Klausovi líbí nebo ne (jako že nelíbí), spolupracuje s Eroicou, čím dál častěji, ať už nechtěně dobrovolně nebo nedobrovolně z příkazu vedení NATO.
Vždycky se totiž najde něco, co je potřeba ukrást dřív než KGB a v tom je Eroica konec konců mistr.



Manga From Eroica with love je starší kousek, který vychází už od roku 1976 a stále není dokončený. Stáří mu ale neubírá nic na kráse, neboť mangaka má takřka geniální humor, který nenechá vaši bránici v klidu a dovolí vám zapomenout na skutečnost, že čtete mangu starší, než jste vy.

Jediné, pod čím se věk doopravdy podepsal, je kresba. Na tu si budete muset trochu zvyknout, protože od té současně se diametrálně liší.
Osobně mám za to, že by to neměl být zas tak velký problém, protože i když já sama jsem na kresbu chytlavá, kresba v Eroice se mi líbí, i přes to, že není tak líbivá jako ta současná.

Manga má spíš epizodní charakter, i když už někdy od 8. dílu začnou příběhy nabírat na obsáhlosti a jsou stále delší a delší až někdy prostupují i do více dílů.
Příběhy jsou hlavně humorné, oddychové, zasazené do měst po celém světě a doplněné nějakou tou akcí, honičkou nebo napětím, ale Jamese Bonda nebo dokonale promyšlené zápletky nečekejte, jde tu hlavně o zábavu, ta je tu na prvním místě.
Mangaka si taky hodně vyhrála s tajnými službami a ani jedna z nich nezůstala ušetřena, nejméně to odneslo NATO, jehož představitelem je Klaus, a i KGB je tu vykreslena jako docela zdatný protivník, i když často dostane na frak, ale CIA a hlavně Interpol se zřejmě ocitla v nemilosti autorky a taky jim to dala pořádně znát. Být z interpolu, tak se při čtení téhle mangy dobrovolně odstřelím, vážně. XD

Přestože je tu solidní náběh na nějakou tu yaoi akci, zklamu vás, ale ničeho takového se tu nedočkáte, Eroica a Klaus zůstanou rivalové.
Což je možná pro dámy smutná zpráva, na druhou stranu pro pány jistě dobrá a nic tak nebrání ani jim, aby si tohle skvělé dílko přečetli.

Takže šup šup, všichni povinně číst. XDD

Dva týdny plné stresu

Kde jsou ty časy, kdy jsem přispívala na blog minimálně jednou týdně a s kdejakou blbostí? T_T

Nostalgicky vzpomínám i na svou střední školu. Když si vybavím, jak jsem tehdy mnohokrát skuhrala, kolik se toho musím učit... Ha ha hááááá. *hysterický smích*

Mám za sebou totiž právě dost vyčerpávající dva týdny, které podezřívám, že si na mě vybraly daň v podobě současné chřipky... Nejhorší na tom je, že je to poprvé, co vážně nemám radost z toho, že jsem nemocná a nemůžu jít do školy.
Nevím, jak jsou na tom ostatní vysoké, jestli obdobně nebo benevolentněji, ale u některých praktik se u nás vyžaduje 100% účast nebo nahrazení ve vlastním volnu u jiné skupiny... což se mi teda moc nechce, takže v úterý už budu fofrovat do školy. T_T

K nedávným dvou týdnům... Pitvali jsme.
Zábava vážně veliká. Probíhá to asi takto:
Chodíte normálně do školy, takže v našem případě tak na tu osmou nebo devátou, od půl třetí do půl šestý ob den pitváte a domů dorazíte okolo sedmé.
Ve dnech, kdy nepitváte, chodíte domů taky pozdě, protože máte buď tělák, nebo první pomoc... *tik v oku*
Když dorazíte domů, neděláte nic jiného, než že se učíte, protože se během těch dvou týdnů musíte naučit svaly horní a dolní končetiny, zad, hrudníku a břícha - přes sto svalů, - pochopitelně se začátky, úpony, inervací a funkcemi -, dále plexy (větvení některý nervů), nejdůležitější cévy a topografii...

Během pitev čicháte formol, po většinou jen svaly očišťujete od tuku a máte pocit, že vám ta mrtvola tleje pod rukama a je stále čvachtavější.
Když vám řeknou, že ji po zimních pitvách někde uloží a že v jejím pitvání budete pokračovat v létě, přemýšlíte, vzhledem ke stavu mrtvoly, jestli bude na čem pitvat...

Dva týdny stresu jsou zakončeny popitevním pohovorem, tedy zápočtem, kde si vás hezky vyzkouší.

Bez legrace, u zápočtu jsem přišla o 10 let života a málem mi ruply nervy.
Zlatá maturita.
U maturity jsem měla pocit, že aspoň něco umím, navíc mě zkoušeli učitelé, které jsem přeci jen znala několik let a věděla jsem, že se mi budou snažit pomoct... navíc to byla čistě teoretická zkouška.

Zatímco u popitevního pohovoru jsem měla pocit, že neumím nic. Jedna věc je učit se z hezkých obrázků v učebnici a druhá to ukazovat a vyhrabávat na mrtvole, na které už to tak hezky zřetelné není.
Navíc zkoušejícím jste úplně ukradeni a pro vyhazov nejdou daleko.
Naše půlka ještě k tomu měla tu smůlu, že vychytala ortopeda, který bazíroval na kloubech a ligamentech... Netřeba zdůrazňovat, že v tom množstvím učiva už se ty klouby a ligementa jaksi moc nestíhaly zopakovat...

Takže v pátek před čtvrtou jsme se jak ovce na porážku tísnili před pitevnou a většině moc do smíchu nebylo.
Dámy byly bledé, na pokraji nervového zhroucení, zatímco pánové se s tím vypořádávali o hodně líp, vesměs byli klidní a někteří dokonce i suverénní... což jsem jim vážně upřímně záviděla. Já jsem spíš měla pocit, že každým okamžikem uvidím svůj oběd na podlaze.
Pravdou je, že nevím čím to, ale klukům to učení na medině jde víc. Třeba jen všichni kluci od nás z kruhu jsou vážně dobří.

Samotné zkoušení je ale hodně o štěstí, náš zkoušející z dvanácti lidí vyhodil čtyři a všichni vylítli na septech, o kterých se ani nevědělo, že tam budou. Jediný Petr je ustál, ale i on, za všech okolností klidný a optimistický, prý dost povážlivě u zkoušení zblednul.

Krom toho že jsem se před pitevnou málem pozvracela, se mi i potily ruce a klepaly nohy, musel být na mě náramně příjemný pohled.
Málem to se mnou švihlo, když jsem vešla na pitevnu a zkoušející mi oznámil, že půjdeme na klouby. Naštěstí jsem vyfasovala loketní kloub, což je z těch kloubů asi nejmenší zlo, ale stejně mi to moc na klidu nepřidalo.
Když se zkoušející vrátil, tak jsem mu odvykládala základní ligamenta, ale pak se začal ptát na podrobnosti o jednom ligamentu a na styčné plošky kostí a to jsem byla už mírně řečeno v řiti.
Snažila jsem se tam něco vypotit, vážně si málem zavařila mozkové závity, a něco i vymyslela, ale i když je anatomie relativně logická, pojmy si z prstu prostě nevycucáte.
V tu chvíli jsem vážně myslela, že mě vyhodí.

Kupodivu se tak ale nestalo a místo toho jsme šli na nohu. Pinzetou štouchnul do svalu na bérci a že mám určit, co je to za sval. Určit se to dalo relativně dobře, protože byl za laterálním kotníkem, a tam vedou jen dva svaly. Oba dva jsou fibularis, ale jeden longus (dlouhý) a druhý brevis (krátký). Rozlišují se hlavně podle toho, kde končí, longus na 1. metatarzu a brevis na 5. metatarzu.
Jenže vtip byl v tom, že chodidlo nebylo dopitvané, takže prostě nebylo možné určit, kde to končí. Jenže to zkoušejícího moc nezajímalo.
V duchu jsem si tipla longus, protože začínal těsně nad druhým svalem, tak jsem si řekla, že bude i delší, ale přiznávám se, že nevím, jestli bych měla odvahu to říct nahlas, kdyby mi naše demonstrátorka nenapověděla, že je to longus. Já si to sice myslela, ale vážně jsem se bála to říct náhodou špatně.

Když se zkoušející vrátil, tak suše zkonstatoval, že jsem si hezky tipla a proč si teda myslím, že je to zrovna longus. Tak jsem mu odcitovala svoji teorii a kupodivu do toho už nerýpal a místo toho mi ukázal na nějaký nerv.
Nerv vedl do velkého hýžďového svalu, a když byste se mě za normálních okolností zeptali, co ho inervuje, tak bych vám správně řekla, že nervus gluteus inferior. Proto, já debil, v nervozitě plácla nervus gluteus superior.
Zkoušející mi na to nic neřekl, jen se mě zeptal na sval. V tu chvíli mi má blbost došla a opravila jsem se, ale nemá cenu zdůrazňovat, že moc dobře to asi nepůsobilo, že...

V tu chvíli jsem si už byla skoro jistá, že mi ten zápočet nedá. Kupodivu se na mě zkoušející jen zadíval a tak přemýšlivě prohlásil, že by se mě měl ještě na něco zeptat, aby mi mohl dát dobrou známku. Asi jsem nahodila hodně zoufalý výraz a vypadala dost vystresovaně, protože vzápětí odvětil, že už se mě teda na nic ptát nebude a že mi ten zápočet dá, ale mám to s odřenýma ušima.
Co jsem ale moc nepochopila, byla jeho poslední poznámka, že mi to dal za něco, co mi teď nepoví, ale možná mi to řekne příště.. O_O

Každopádně, jak mi podškrábnul zápočet do indexu, s úsměvem od ucha k uchu jsem sprintovala z pitevny, co kdyby si to náhodou přeci jen rozmyslel.


Abych byla ale upřímná, i když mám zápočet relativně úspěšně za sebou, mám z toho takové smíšené pocity.
V první řadě je to ten rozdíl mezi střední a vysokou. Teď nemyslím v množství učení, které se stejně porovnávat nedá.
Narážím na fakt, že na vysoké jste vyučujícím ukradení. Na gymplu nás bylo v ročníku 90, tady je nás i s anglickou paralelkou skoro 600, takže je to i logické, jen jsem si plně uvědomila, že tady mě vyhodí a ani nemrknou brvou. Na gymplu jsem pořád měla pocit, že mě prostě vyhodit nemůžou, a i kdyby se něco závažného přihodilo, šli by mi na ruku. Na vysoké ne.

Další věc je to učení. Byla jsem zvyklá, že mívám dobré známky. Samozřejmě, učit jsem se na gymplu musela, ale stačila tak hoďka před písemkou.
Přišla jsem na medinu, učím se a mám špatné známky. Říkám si, jestli je to tím, že jsem prostě blbá a neschopná nebo se možná jen učím málo. Je fakt, že doopravdy učit jsem se asi začala až během pitev, tak uvidím, jak se to bude dál vyvíjet.


V jedné věci jsem si ale asi jistá - jinou školu bych studovat nechtěla. Ta škola mě přeci jen baví, jen se mi protiví to učení v neustálém stresu.
Další nemalé plus jsou moji spolužáci. Mám je stále radši.
Taky teprve teď na vysoké jsem začala praktikovat studium ve skupině, které je o hodně zábavnější než se šrotit o samotě doma (a aspoň si tak člověk nepřipadá jako neustále se učící antisociál XD).
Vytvořili jsme si takovou ustálenou čtveřici a společně se naučili na pitvy. Navíc nějak se to jako vždy sejde, že jsem obklopena chytřejšími lidmi, takže mě to aspoň vyburcuje k intezivnějšímu učení. XD

No, chtěla jsem tu psát ještě asi o tisícech věcech, ale chřipka mě zmáhá, takže toho budete do příště ušetřeni. :-)

Spam útočí!

Vzhledem k tomu, že mi začaly do komentářů chodit reklamy na viagru ve španělštině, tak jsem dočasně povolila vkládání komentářů pouze registrovaným uživatelům...
Abych se přiznala, sama si nejsem úplně jistá, co to znamená... XDDD Zkrátka, při nejhorším mi nechte vzkaz v shoutu. :-)

Doufám, že do týdne tenhle frontální útok pomine.


EDIT 6.11. 16:22
Fajn, tak ti registrovaní uživatelé moc nezabrali... XDDD Neva, zkoušm to, co mi doporučila T´Sal, přispívat může kdokoli, ale musí pro potvrzení opsat slovo...
Snad už to vyjde. XD

Dárečky XD

Tak před týdnem jsem slavila dvacetiny, čímž jsem se z mladických -náct přesunula do postarších -cet.

Teď už můžou čekat jen vrásky, přibírání po pouhém pohledu na čokoládu a další rozkošné vychytávky, které bych si v budoucnu nejradši odpustila... XDD

Proč to ale píšu... Chci se totiž s vámi podělit o pár vtipných dárků. XD


Prvně ale zmíním nejoriginálnější přání. A to od mé kámošky Zuzky (ta korejofilka XD).

Milá slečno Veroniko.
Píši Vám tuto zprávu s nadějí, že dokáže obsáhnout upřímnost a lásku, s kterou bych Vám chtěla popřát vše nejlepší k narozeninám. Přeji Vám hodně štěstí, zdraví, lásky a dalších nepotřebných věcí, ale v první řadě Vám přeji krásného, citlivého, milujícího, v dostačující míře zaopatřeného a plynně česky či anglicky mluvícího Korejce, který, jak naprosto nesobecky doufám, bude také mít krásného bratra.
Je tradicí oslavenci zapět píseň, bohužel nejsem z nejlepších zpěváků a také je to touto formou nemožné, tudíž Vám místo mne zapějí narozeninovou píseň moji dobří přátelé za klavírního doprovodu mého nastávajícího. http://www.youtube.com/watch?v=nKKEvCTB_jY
Omluvte prosím jejich přílišnou rozjařilost, pravděpodobně si, a musím to říct takto nehezky, něco šlehli.
S láskou
Vaše Zuzana

A teď k těm vtipným dárkům.
První, ani ne tak vtipný, jako spíš naprosto dokonalý a nečekaný, jsem dostala od své kámošky Káti a tímto ji vyřizuji - znova smekám a blaženě nad ním slintám doma do teď. XDD

(Trochu jsem zcenzurovala své příjmení. XD)

Další dárek, který mě osobně teda pobavil, jsem dostala od své tety a strejdy... XDD
To jako že se mi to bude hodit do školy. XDDD

Pozdrav ze záhrobí

Určitě jste si všimli, že má aktivita na blogu je poslední dobou... malá. XD
Tentokrát to ale není ani tak mojí lenivostí, jako spíš nedostatkem času.

Už čtvrtým týdnem jsem totiž vysokoškolákem a je to záhul. XD
Jednak je medina na učení vážně tak náročná, jak se všude tvrdí, a jednak vedu momentálně asi dosud nejspolečenštější život. Takže se buď učím, nebo trčím v čajce, kavárně či studovně, případně s někým obdivuji krásy Prahy nebo nakupuju (akce postupná obměna šatníku XD).
Blog jsem tedy přesunula na vedlejší kolej a je mi líto, na překlad Let Dai to nějakou dobu taky nevidím. Částečně proto, že jsem ze svého překladu chytla mírnou depresi, ale hlavně na to teď nemám moc čas... Ale jednou se k tomu vrátím, určitě.

Ale abych svoji školu jenom nepomlouvala, zatím se mi tam moc líbí, vážně. :-)
Konečně se učím něco, co mě povětšinou baví a zajímá, i když učivo tak z poloviny nepobírám, ale naštěstí to není jen můj problém. XD
Ve škole jsme rozděleny do kruhů po zhruba 24 lidech, takže tvoříme jakési třídy. U nás se tomu říká kruhy.
Nevím, jak jsou na tom ostatní kruhy, ale v tom našem se sešli fajn lidi. Drtivou většinu jsem si opravdu oblíbila a částečně i kvůli nim chodím do školy tak ráda.

Přiznávám se, že ze začátku to nebylo s kolektivem zas tak růžové, protože na rozdíl od většiny z našeho kruhu jsem nejela na seznamovák. Což se záhy ukázalo jako velká chyba.
Všichni se totiž už znali před nástupem na školu. Ona je jedna věc, když se seznamujete s lidmi, kteří se navzájem neznají a pak s lidmi, kteří se už navzájem znají. Myslím, že není těžké si domyslet, že druhý případ je podstatně těžší.
Takže hned první den jsem se proklínala a mírně si zadepčila („Nikdo mě nebude mít rád! T_T), ale naštěstí se brzy ukázalo, že má nepřítomnost na seznamováku nebude zas tak nepřekonatelný problém a během pár dnů už jsem v našem kolektivu byla jako ryba ve vodě.
Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že Pražáci jsme v našem kruhu pouze čtyři, možná pět, tou pátou si nejsem jistá.

Jeden z negativů téhle školy je časné vstávání. Chodíme do školy většinou na osmou, výjimečně na devátou a někdy dokonce i na čtvrt na osm, což už je fakt zlomyslnost. T_T
Když vidím, jak se moji přátelé na jiných VŠ můžou prospat, nemluvě o nějakém tom volném dni, tak jim jen tiše závidím. XDD

Ráno většinou začínáme nějakým cvičením, které u jazyků a informatiky trvá hodinu a půl. Rekord ale drží anatomie s histologií, ty si vyžádaly dvě a čtvrt hodiny, a věřte mi, poslední půl hodina je čiré utrpení. Vždycky prosebně hypnotizuju displej na mobilu a přeju si, aby se ta digitální číslička měnila rychleji.

Po cvičení zpravidla sprintujeme buď do mensy, nebo na přednášky, jejichž záživnost je dosti kolísavá. Přednášející se nám střídají, většině z nich je nad 70 a jsou to kapacity v oboru a autoři některých našich učebnic. Což zní sice krásně, ale v praxi to už tak pěkné není, neboť vykládají stylem, který většina studentů nemá šanci pochopit. XD
Na anatomii jsme měli nějaký čas jednoho postaršího třicátníka, na kterého byl nejen i docela příjemný pohled, ale dokonce i záživně přednášel a snažil se s námi komunikovat. Jenže jsme ho vyfasovali pouze 3x a po jeho náhradě (z kostí končetin jsme totiž přešli na svaly končetin, teda myslím XD) se záživnost přednášek znova ocitla v temných hlubinách.

Končíme většinou po poledni nebo ve dvě, ale ve čtvrtek míváme bezva 3hodinový prostoj mezi latinou a tělákem, takže se domů přikodrcám až v šest. Něco podobného prožíváme i s první pomocí, ale tu naštěstí máme jen ob týden.

Co se mi na VŠ ale hodně líbí, je to přebíhání mezi budovami. XD I když někdy je to přebíhání vážně doslova... Asi se nás snaží udržet v dobré kondici, to aby se nám před budoucími pacienty dobře utíkalo... XD

Jinak už mám za sebou i imatrikulaci, první vynechání přednášky (den před tím jsme měli medik párty a do postele jsem se dostala ve tři ráno) a první spaní na přednášce (biofyzika - monotónní hlas vykládající vzorce je na mě účinnější než Rohypnol XD).

Tak to bude asi vše, teď už jen napsat něco o tom Japonsku a nějakých těch zajímavých mangách, knížkách a seriálech.
Chm, takže příští příspěvek čekejte asi tak za rok. XDDDD

Tak co se událo nového… aneb mé prázdniny

Všechno je jednou poprvé a stejné je to i s mojí rekordní bezmála dvouměsíční neaktivitou, za níž se omlouvám. :-) To se týká i stále nenačatého překladu Let Dai, ale uznejte, kdybyste si měli vybrat mezi srazem s přáteli nebo vztekáním se a rvaním si vlasů nad překladem, co byste si vybrali? (Otázka se týká pouze ne-masochistů, ano? XD)

Tak co se událo nového…

Nejdelší prázdniny v mém životě se chýlí ke konci a já začínám pociťovat směs zvědavosti a nervozity z nástupu na novou školu.
Není to úplně příjemné pomyšlení, vezmu-li v úvahu, že jsem chodila celých osm let do školy se stále stejnými lidmi, které jsem měla ráda a několik z nich považuju dokonce za své nejbližší přátele.
Takže to bude docela radikální změna.... No, snad to bude fajn, ale kdyby se to tam vyvíjelo ne zrovna atraktivním směrem, očekávejte tu spoustu vzteklých výlevů, ano? XD Já jen abyste na to byli psychicky připraveni... XD


Ale abych se vrátila k začátku prázdnin a zase logicky nezačínala od konce...

Hned v červnu, když už jsem měla po zkouškách, jsem navštívila své příbuzné na venkově, setkala se tam dokonce i se svými dvěma sestřenkami, které se vdaly za hranice, a mohla se tak pokochat jejich ratolestmi, což byla asi ta nejefektivnější antikoncepce na světě, pokud chcete znát můj skromný názor.
A to i přesto, že holčičky to byly vážně krásné… Jenže hlídejte 4mi měsíční škvrně, které chce mámu, a 14ti měsíčního hypersuperaktivního špunta, který musí vše ohlodávat a až s nepřirozenou neomylností narážet do všech ostrých rohů v okolí.
Jako Kim, ta mladší, byla ještě hodná, stačilo ji chovat (ale velice intenzivně), ale tu neřízenou střelu, Kavi, jsem nesměla pustit z očí, jinak by se mi někde vážně přizabila.
Aby toho nebylo málo, a náhodou jsem se asi nenudila, tak jsem si málem uškvařila mozek nad vymýšlením činnosti, která by ji zabavila. To byl docela tuhý oříšek, poněvadž ji všechno omrzelo po zhruba dvou minutách.
Zkrátka, děti v dohledu 10ti let, a pod 6 let, nechci déle než na 20 minut ani vidět. XD

Červenec jsem strávila sporadickým chozením do fitka (s naší sadistickou trenérkou XD) a na angličtinu, pobytem u babičky a dědy a HLAVNĚ srazy. XD Budete se divit, ale nebyla jsem celý den doma víckrát než 4x.

A samozřejmě, pak musím zmínit tu nejzajímavější část prázdnin, 28. července jsem odletěla na 14 dnů za Katsu do Japonska. *_* Byla to vážně nádherná dovolená, i když jsem tam chudáka Katsu asi mírně zdeptala… XD
O Japonsku se tu hodlám ještě rozepsat, proto jsem tak trestuhodně stručná... jen abyste se nedivili. XD

Po návratu z Japonska jsem brigádničila, opět navštívila své prarodiče a znovu „srazovala“… Čímž chci nenápadně zdůraznit, že jsem vážně neměla čas… *pomlčí o těch pár dnech válení se v posteli a sledování dorama se Stargate XD*

Září už bylo méně akční, když tedy nepočítám svoje dilema zda jet či nejet na seznamovací kurz s medinou… Echm, nakonec jsem tam nejela (k tomuto rozhodnutí jsem dospěla 8 hodin před odjezdem), páč tam stejně byla přihlášena sotva polovina a já vůbec tyhle seznamky nemám moc ráda... Vlastně přesnější termín, který dokonale vystihuje mé antipatie, zní nesnáším. XD
Většinou mi nevadí se seznámit s novými lidmi, ale zásadně to dělám po svém… a trochu přirozenější cestou než „ha, budete tu 4 dny, tak se spolu bavte, jinak tu umřete nudou, muhaha“. XD

Této situace k mé radosti využila T´Sal, takže jsem místo seznamováku vyrazila se Student Agency do Olomouce.
Bylo to velice hodnotně strávených 5 dnů... A to vyspáváním do 12ti (někdy i déle XD), procházkami po Olomouci (vážně hezké město), vysedáváním v čajce (2x a utratila jsem tam majlant – doma jsem při pohledu na své konto málem omdlela) a koupí velice kvalitního čtiva… Tady je prosím důkazní materiál a zde detail.
Jo, a mimochodem, byl to všechno T´Salin nápad, tak znechucené pohledy směřujte prosím směrem k její osobě. XDDDD
A málem bych taky zapomněla – T´Sal dobře vaří, takže tím ji asi oficiálně pasuji na svého semeho. XD Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem… Už doma přišli na to, že má náklonnost je vrtkavá a největší lásku chovám zrovna k tomu, kdo přede mě položí chutný kus žvance. XD

Další, a teď už vlastně i poslední zajímavá událost tohoto měsíce, se udála včera, a to v podobě grilovačky na Elienině zahradě v Brně, aka srazu lidí z fóra Sekai.
Přiznávám se, že když jsem se dozvěděla, že dorazíme v úctyhodném počtu 16ti lidí, z nichž jsem tak dobrou třetinu neznala, docela jsem znervóznila.
Naštěstí se mé obavy ukázaly být liché a grilovačka se moc povedla a já si konečně popovídala s lidmi, na které jsem se dlouho těšila. :-)
Bohužel vás zklamu, ale žádné drama se neodehrávalo, ani cestou tam, ani zpátky, ani u grilu (nikdo nechytl T_T), takže vám to nemám čím zpestřit…
A citování diskusí na téma elfí slash (klukům se moc líbilo, ale aby se neřeklo, na oko si odsedli na druhý konec zahrady XD), Kaori Yuki a takové ty holčičí věci (laky, oblečení, líčení... jestli si nedám pozor, tak se ze mě brzo stane Barbie XDD), by vás asi unudilo. XP
Jo, vlastně jedno drama tam bylo, hned u odjezdu, ale takové maličké… U schodů k nástupišti jsem málem narazila do vypaseného pavouka… Věrna své arachnofóbii jsem uskočila 3 metry dozadu, málem sejmula starého pána za mnou a pronikavě zaječela.
Díky bohu za Jarníka, který pavoukovce s ledovým klidem odklidil. XDD Jinak bych asi k tomu vlaku v životě nedošla! XD

No, takže tímto stručným a záživným příspěvkem vám vlastně jen chci oznámit, že mi blog neumřel a že sem plánuju příspívat... jednou. XD
Dobře, psala jsem to taky kvůli společné fotce T´Sal a Horala. XDDD

P. S. Tak schválně, kdo na obálce Nespoutaného horala nepoznal jistého slavného fotbalistu? XD

Jak jsem se zase naštvala...

Tohle bude velice stručný, ale za to velice rozhořčený příspěvek.

V poslední době jsem zase začala chodit na Fictionpress.com, server pro amatérské autory. Můžete se tam setkat s nepřeberným množstvím povídek všech možných žánrů a délek, stejně jako různých kvalit.

Nechci to zakřiknout, ale zatím mám podezřelé štěstí na většinou velice čtivé a vtipné povídky s sympatickými hrdiny.
Což mě sice velmi těší, ale už něco ménší radost mi působí skutečnost, že tak 20% těchto povídek byli autoři nuceni z tohoto serveru přemístit na soukromé Livejournály.
Proč? Protože jistí lidé, nebo lépe řečeno pochybné existence bez skrupulí, jejich povídky bez nejmenších výčitek vydávali na netu za své vlastní.

Já vím, že plagiátorství není nic nového, konec konců už jenom na "českém" netu na něj narážíte v jednom kuse, ať jde o povídky nebo třeba recenze... To ale nic nemění na tom, že mě to stále dokáže spolehlivě naštvat a uvést v úžas.

Asi jsem mentálně zaostalá, ale vážně nechápu, jak někdo může mít dobrý pocit z vydávání cizí práce za svojí vlastní.
Ano, něco vyplodit sice zabere nějaký čas, stojí to pár nervů a mnohdy nejste odměni žádným ohlasem, ale pořád z toho máte takový ten uspokojující pocit, že jste něco zvládli.
Plagiátoři očividně tenhle pocit prožívají z toho, že něco ukradli. Skvělé.

Moc by mě taky zajímal dlouhodobý smysl toho všeho.
Pevně doufám, že si tihle exoti nemyslí, že se na to nepřijde, že ne?
Každý člověk má svůj unikátní styl psaní, podobně charakteristický jako třeba podpis..Těžko se napodobuje, zvlášť u něčeho tak kreativního a osobitého jako jsou povídky nebo recenze.

Opravdu by jim to měl někdo vysvětlit. Pokud by verbální metody selhaly, jsem všemi deseti pro fyzičtější formu přesvědčování. *zuří*
Nejenom, že tím spolehlivě deptají chudáky autory, ale taky je nutí svojí tvorbu zbytečně stahovat z běžně dostupných stránek, což taky docela ztěžuje situaci mně, jakožto čtenáři.

Takže těmto idotům vážně moc děkuji... a vzkazuji, že většina lidí si spíš bude vážit průměrného příspěvku, ale originálního, než nadprůměrného, ale jak později zjistí, zkopírovaného.

Jsem zpět! XD

Po měsíční odmlce se vracím v plné síle a překypující elánem! (<- Lže, k tomuhle příspěvku se dokopává už týden... A že to byl tuhý boj. Výčitky svědomí nakonec přeci jen zvítězily.)

Více zde...

- Trapné ticho. - *přemýšlí, o čem psát*


Dobře, tak prvně bych třeba mohla začít tím, že mi asi hrabe... nebo se mi mění osobnost, co já vím.
Poslední měsíc jsem trávila buď u příbuzných mimo Prahu nebo s přáteli v Praze. Uznávám, na tom není nic podezřelého, ani převratného, jenže vtip je v tom, že navzdory tomu, že se považuji za relativně společenského člověka, přesto čas od času nutně potřebuji vlastní klid.
Čas od času dělá tak odhadem dva dny v týdnu.
Věřte nebo ne, je to otázka přežití... hlavně toho duševního. Respektive duševní rovnováhy.
Občas mám vážně pocit, že jsem dost nešťastný, a velice labilní, mix samotáře a sociála.
A právě tomuhle klidu jsem se z vlastní vůle vyhýbala celý měsíc… Skoro bych začala věřit ve světový mír.

Ne, neříkejte to! Vím, co mi asi chcete říct - někdo objektivní by možná moji touhu po klidu mohl označit za nepřizpůsobivost, a asi zcela právem, ale já stále doufám a mám za to, že to tak úplně jednoduché nebude… Fajn, možná bude. X_X
Každopádně to je taky jeden z důvodů, proč mě pomyšlení na společné dlouhodobé soužití s někým (manželství) vyloženě děsí. *otřese se*


Raději to tu nebudu dál rozpitvávat a k jistě všeobecné úlevě změníme téma.
Přiznávám se, že jsem teď byla ve vážném pokušení svoji zdejší neaktivnost připsat výše zmíněné vytíženosti, ale... Prostě to neudělám, protože to není pravda a lhát se nemá, většinou.
Upřímně, bylo by tu dokonce spoustu témat, o nichž bych se mohla rozepsat - můj osobní, i když přeci jen trochu nezáživný, život, recenze na skvělé asijské seriály, které jsem v poslední době zhlédla, případně na knihy, jež jsem nedávno četla...
Bohužel, lenost je mrcha a já se nedokázala drahnou chvíli ke kloudnějšímu příspěvku dokopat, takže nakonec zase dělám to, co mi jde nejlépe a v čem se nejvíc vyžívám - píšu o sobě a stěžuju si.
Proč to nemůžu dělat profesionálně? XD Že by mi za to třeba i platili? XD
Aby se neřeklo, nezanedbatelnou roli zde hraje i takový menší blok, komplex. Měla bych si zakázat navštěvovat cizí blogy, protože při čtení těch vtipně napsaných článků mé ego krvácí a jde trucovat do kouta... Načež pak propukne v hysterický nářek, proč neumí taky něco tak čtivého vyplodit a začne depkařit nanovo. XD
Život je někdy krutý. XD


No, vlastně tak krutý zase není, konec konců se mi podařilo dostat se na medicínu, což byl můj dlouholetý sen.
Světe div se, krom 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, mě vzali i na medicínu na Masarykově univerzitě v Brně.
Ale třeba na 2. lékařskou UK už mě nevzali, škoda. Ale to mě moc nepřekvapilo, brali jen 180 lidí, kdo ví jestli... a já to vážně tak dobře neuměla, abych si mohla takhle fandit. Nejsem zkouřený optimista.
Každopádně jak tak na to koukám, doopravdy oslavovat začnu až ve chvíli, kdy prolezu prvním ročníkem...
O 1. ročníku na VŠ se vždy mluví ve spojitosti se sítem, ale u mé drahé 1. LF UK to platí dvojnásob, "úmrtnost" je tam vysoká, velice vysoká.
Navíc chudák já jsem teď dokonce pod obrovským tlakem, protože táta obvolal asi celé příbuzenstvo a všechny známé, aby se mohl dceruškou pochlubit… Děda bohužel taky nezůstal pozadu. Upřímně bych se divila, kdyby byl na téhle planetě ještě někdo, kdo by to nevěděl. X_X
Dovedete si pak tedy představit, jak by bylo trapné, kdyby mě vylili... Ehm. XD
Ale já jsem to vykoumala, v únoru si radši podám přihlášky znova, ha ha. *je na sebe hrdá*


Teď mě tak napadá, jestli tu mé vylévání srdíčka čtete déle než pár měsíců, tak jste možná narazili na zmínku o mém přání se odstěhovat z domu... k čemuž se teď zcela záhadně nemám.
Věc se má asi takto - vzali mě do Prahy, takže zůstávám v rodném městě a dále nemám peníze, abych si to odstěhování mohla dovolit... Brigáda zas tak výnosná není, a když vezmu v potaz, jak přiblblý rozvrh vysokoškoláci mají, což jsem předtím trochu opomenula, tak to s mými směnami moc růžově nevypadá.Vidím to tak maximálně na práci o víkendech. X_X
Krom toho si vůbec nedokážu představit, jak bude první rok na VŠ probíhat, takže jsem i ráda, že se nebudu muset stresovat věcmi jako je nájemné apod.
Kdo ví, za čas se asi odstěhuju, ale to přeci jen ještě pravděpodobně pár let potrvá… Zkrátka jednou to přijde. Kdy, to ale nevím ani já sama.


EDIT 23:27
Ha, teď jsem si vzpomněla, už měsíc mám ofinu... ne patku, ale regulérní ofinu. XD
Ofinu jsem měla asi naposledy v první třídě, takže jsem si musela trochu (více) zvykat, ale teď už se mi to vážně líbí... XD
Akorát teda táta dělal blbé vtipy, že jsem takhle určitě ostříhaná kvůli tomu, že se to nosí v Japonsku. Pche. XD
Nemůžu za to, že tam náhodou jsou ofiny populární a já chtěla změnu. XD

Layout

To koukáte co? Oproti minulému, velice prostému vzhledu docela rozdíl, že? XD

Bohužel to není moje práce, ale práce Chill. Obávám se, že já bych něco tak krásného nestvořila ani kdyby na tom závisel můj život... Ještě že mám tak nadané a šikovné kamarádky. *spokojeně* XD

Btw, kdyby vám náhodou vrtalo hlavou, proč mám jako hlavičku nějakého modrého troubu, tak je to obrázek z obálky prvního dílu manhwy Let Dai, jednoho z mých nejoblíbenějších korejských komiksů. :-)

Aktuální stav: mimo

Před půl hoďkou jsem se dozvěděla, že mě přijali na 1. lékařskou fakultu.

Stále se nemůžu ubránit pocitu, že jde o omyl.... *vzpamatovává se* Doufám, že na něj nepřijdou do zápisu. XD