Tak ode dneška jsem oficiálně absolventkou našeho gymnázia. Mám to už černé na bílém. *otvírá šampáňo*
V pět se u nás ve škole v aule konalo slavnostní předávání maturitního vysvědčení a celá ta ceremonie, pokud to tak můžu nazvat, se vážně povedla. Nebyla přehnaně pompézní, konec konců nejde o předávání Nobelovky, ale ani to nebylo uhozené nebo odbyté ve stylu „Na, vem si to a sbohem! Jéé, počkat, to není tvoje vysvědčení, tohle je to tvoje, sorry“.
Zkrátka důstojné rozloučení se školou, v níž jsem po dobu osmi let trávila většinu svého života... dobře, skoro většinu.
Hlavně jsem se tu ale chtěla zmínit o maturitě. Respektive o dojmech z ní.
Ano, ano, já vím... Pořád to tu omílám do kolečka a tak dále a dále. Na druhou stranu, nemůžete mi to vyčítat, těhotná jsem nikdy nebyla, takže v mém mladém životě je maturita zatím jediným zásadním mezníkem. XD
Pokud bych to tedy nakonec měla shrnout, tak ta maturita doopravdy zas tak hrozná není, už jenom proto, že se profesoři vážně snaží pomáhat, i ti, u nichž byste to nečekali (třeba má ex-češtinářka).
Určitě horší než zkouška samotná je to čekání na ni a myšlenky typu „Co kdyby...“.
Ale přiznávám se, že krizové momenty jsem měla, a to rovnou dva.
První mě přepadl den před maturou, kdy mi začalo solidně hrabat (tedy víc než normálně) a pomalu, ale bohužel taky jistě, jsem šílela. Tu noc jsem poprvé po pěti letech spala s plyšákem (na uklidnění).
A druhý, když jsem ve třídě čekala na losování otázky z češtiny.
Čeština byl pro mě suverénně nejhorší předmět, protože jsem se orientovala tak maximálně v literatuře v období romantismu, klasicismu a podobně, potom dlouho nic a nakonec až osvícení ve sci-fi a fantasy 20. a 21. století, to bylo vše.
Mezi tím se nacházelo zhruba tak 18 otázek, o nichž jsem nevěděla fakt vůbec nic, jen že tam jsou a neumím je.
Kdybych si nějakou z nich vytáhla, asi bych se na komisi jen tupě usmívala a doufala, že díky dvojce ze slohovky prolezu.
Budu-li tedy tvrdit, že jsem málem roztála úlevou, když jsem si z češtiny vytáhla otázku číslo devět, Romantismus v Čechách, je to opravdu nedostatečné vystihnutí situace.
U angličtiny jsem měla smůlu ve štěstí, protože jsem si vylosovala sice docela fajn otázku – Detective stories, horror, science fiction a jako konverzační téma Crime and punishment, ale dostala jsem totální okno, takže jsem tam cosi blekotala, stále opakovala "writer", "wrote/writes", „punish“ a nervózně šilhala po svých vypůjčených hodinkách, abych tak orientačně věděla, jak dlouho se tu ještě budu muset ztrapňovat.
Pocuchané sebevědomí jsem si spravila u dalšího předmětu, u biologie. Tam jsem si vytáhla Romnožování buněk.
15 minut jsem tak mohla nadšeně líčit dělení buněk, stavbu chromozomu a průběh buněčného cyklu. S profesorkou jsme navíc tvořily sehraný tým - ona pokládala samé dobré otázky, většinou na to, co viděla, že mám na papíře nebo prostě o čem věděla, že jsme to probírali na semináři, a já jí zase stylem zapáleného šíleného vědce odpovídala. *Gladness má totiž buňky ráda XD*
Biologie byla zkrátka fajná zkouška.
Bohužel, u chemie mě mé štěstí zcela opustilo a vystřídala ho přímo ukázková smůla.
Strašně jsem si přála nějakou otázku z organiky a doufala, že anorganika se mi vyhne obloukem.
Jenže to mě ani ve snu nenapadla možnost, že bych si mohla třeba vylosovat jedinou otázku, na kterou jsem se nestihla podívat - Makromolekulární syntetické látky – plasty.
A ono buch.
Celé potítko jsem trávila nevěřícným zíráním na papír, zoufalými pohledy ke kámoškám a v hlavě mi do kolečka vířilo „Jak se to mohlo stát?! Kde je zákon pravděpodobnosti? T_T Proč já?!?!?“
Nakonec jsem komisi 15 minut vyprávěla o polymeraci, která se normálně dá smrsknout tak asi na minuty dvě (když mluvíte jako na smrtelné posteli a máte vadu řeči).
Zkoušela jsem to aspoň zachránit přírodními makromolekulárními látkami, ale bohužel mě o nich profesorka nenechala mluvit déle než asi minutu a půl, takže jsem si zase musela vystačit s PVC.
Nejvíc mě asi pobavilo, když jsem dostala pracovní papír a tam se včetně PVC, PP, PS, PE skvělo ještě nějaké PA a FS či co. Do teď nevím, co to mělo být. Každopádně v tu chvíli se o mě pokoušel menší infarkt. XDDD
Nakonec jsem to nějak doimprovizovala do konce, aniž bych ze sebe udělala úplného debila, ale ta trojka mě mrzí, co vám budu povídat.
Vzhledem k tomu, že naše skupina maturovala v ročníku, a tedy i u nás ve třídě, jako úplně poslední, tak hned po vyhlášení našich výsledků následovalo slavnostní ukončení maturitních zkoušek.
A pak se razilo na pomaturitní večírek. XD
Nepřišli na něj sice všichni naši profesoři, ale ti, které jsme měli nejraději, se objevili, takže jsem strávila příjemný večer usazená mezi spolužáky, moji milovanou biologikářkou (být chlap, tak si ji vážně vezmu), tělocvikářkou a naší bývalou výtvarkářkou, která s námi pravidelně jezdí na školní výlety.
Ač jsme se bavila vážně výborně, úplně nejvíc mě asi pobavil náš třídní a to hned dvakrát.
Prvně, když se ani po hodině a půl neobjevil na našem večírku, z čehož jsme byli všichni mírně řečeno nervózní. Aktivní Anča mu tedy zavolala a s chudákem to s ní málem praštilo o zem, když se třídní přiznal, že asi tedy sedí ve špatné hospodě za rohem. XDDD Kluci pro něj radši zašli.
Druhá slavná chvíle nadešla asi hodinu po jeho příchodu.
Třídní, když se napije, tak se dostane do takové filosofické nálady, během níž se snaží posluchači (nějaký chudák v jeho okolí) předat veškeré své nabyté celoživotní moudro. Ten večer jsem tu přednášku schytala já.
Hned mi mělo být podezřelé, proč se všichni tak náhle vypařili. x_X
Asi 15 minut jsem mu soustředěně naslouchala, pokoušela se pochopit, co se mi to mezi těmi všemi metaforami vlastně snaží sdělit a ještě k tomu jsme musela odhadnout, v jakých to částech to mám chápavě přikyvovat.
Dalo to zabrat. XD
Z večírku jsem nakonec odcházela něco málo po půlnoci, protože jsem to domů měla s dopravou komplikované a takhle jsem aspoň mohla využít odvoz od kámošky a jejího bratra.
Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si ten večírek doopravdy užila, ale párkrát jsem měla na krajíčku.
Vlastně jsme se tu chtěla vyzpovídat, jak moc se mi bude po lidech ze třídy a profesorech ze školy stýskat, ale teď nějak nevím, jak to inteligentně napsat, aniž bych z toho udělala frašku.
Poslední rok byl opravdu asi zatím nejhezčí v mém životě, ale stejně bych to nechtěla vrátit. Bylo to krásné, ale asi jsem prostě moc zvědavá, co mě čeká v budoucnu. :-)
Doufejme, že něco příjemného.
(Jsem skromná, zatím si vystačím s přijetím na VŠ... XD)
