Královské spiknutí

1. díl - Královské spiknutí (The Crown Conspiracy)
2. díl - Avempartha /vyjde 30.8.2011/
3. díl - Nyphron Rising
4. díl - The Emerald Storm
5. díl - Wintertide

autor: Michael J. Sullivan

nakladatelství v ČR: Argo


Hadrian Blackwater je bývalý voják. Royce Melborn vyrůstal jako sirotek a naučil se zlodějině.

Společně teď pracují jako tým pod krycím názvem Riyria. Je o nich známo, že za patřičný obnos žádná krádež, sabotáž, špionáž a další nelegální činnost není nemožná.

Právě ten výjimečně tučný obnos a slabá chvilka je donutí porušit jedno ze základních pravidel, nikdy nebrat narychlo žádnou práci, ať zní sebelákavěji a sebesnadněji.
Tahle nerozvážnost má bohužel dost zásadní dohru. Vyústí v objevení se ve špatný čas na velmi špatném místě, konkrétně místě s královou mrtvolou a následně i nespravedlivým obviněným z jeho vraždy.
Oba muži jsou zatčeni, uvězněni a druhý den by je čekal nepříliš lákavý pohled na vlastní střeva nebýt princezny, která překvapivě věří v jejich nevinu a pomůže jim utéct a unést vlastního bratra, o kterého se obává, že bude dalším cílem vraha.

Tak začíná poněkud nebezpečné dobrodružství, které Riayriu spolehlivě přesvědčí, že porušovat pravidla se nevyplácí a že onen večer měli raději zůstat sedět doma.



Hned v úvodu se přiznávám, že se mi kniha líbila. Je čtivě napsaná, stejně dobře přeložená (co jiného od Jany Rečkové, čekat, že? XD) a obsahuje sem tam nějaké to překvapení nebo zajímavý zvrat, které vás nedonutí knihu odložit.
I když že bych si u toho kousala nehty napětím, to se zase říci nedá.

Příběh je totiž poměrně přímočarý, dopravit se z bodu A do bodu B a pak přes bod C zase zpět do bodu A. Vzhledem k tomu, že postavy cestují odlehlými končinami, tak autor to cestování moc neprotahuje. Ne že bych vyloženě toužila po popisech rozdělávání tábora a lovení veverek, ale občas jsem měla pocit, že se to všechno odehrává až moc rychle.

Co se týče postav, objeví se jich tu jen pár a jsou prokresleny dobře a působí věrohodně.
Kor hlavní dvojce prostě fandit musíte – Hadrian je sympaťák a Royce si mě svými jízlivými poznámkami získal, ale člověk se o nich prakticky nic nedozví. Jako že spíš nic než něco. Nic o jejich minulosti, jak se setkali, začali spolu pracovat a tak dále. Oba dva jsou tajemní jak hrad v Karpatech.
Ale vzhledem k tomu, že se jedná o první díl z pěti, tak si to autor možná schovává pro příští díly. Přesto bych se nezlobila, kdyby nám aspoň něco odkryl dříve. XD

Nějakého velkého charakterového vývoje se tu člověk taky nedočká, protože se kniha odehrává v průběhu několika dnů, takže zvlášť zásadní změny ani moc nastat nemůžou. Jedinou výjimkou je teda asi princ, pro něhož je „výlet“ dostatečně velký duševní otřes, tudíž ho to z jeho poněkud rozmazlené latergie probere.

Další položka, která stojí za zmínku, je svět. Je to takový ten typický středověk, hrubým odhadem, a teď pozor, s elfy a trpaslíky. S tím už jsem se docela dlouho nesetkala. V podstatě se v příběhu moc neobjeví, spíš jsou zde hlavně zmíněni, což považuju za plus, a jsem docela zvědavá, jak s nimi autor do budoucna naloží. Naštěstí to na kopii Pána prstenů nevypadá, protože místní elfové jsou spíš bývalí otroci než arogantní národ, což by mohlo být zajímavé… Uvidíme.

Celkově jsou tedy dojmy dost pozitivní, ale přesto na mě kniha působí trochu jako rozjezd k něčemu výpravnějšímu… Nezlobila bych se, kdyby měla více stránek a autor si s tím víc vyhrál. :-)

V temnotě

autor: Rob Thurman

nakladatelství v ČR: Fantom Print

status: 6 dílů


Ano, jsem si vědoma faktu, že místo čtení bych měla zatnout zuby a učit se znova histologii, abych ji dala aspoň na druhý pokus, ale...
Skoro deset měsíců se mi už do spárů nedostala jiná kniha než učebnice a já už začínala pociťovat neklamné příznaky absťáku. A protože jsem čtenář velice rychlý, řekla jsem si, jedna kniha mě nezabije...


Hlavními hrdiny jsou nevlastní bratři Kaliban a Niko Leandrosovi.
Zatímco Nikův otec byl obyčejný člověk, který utekl dřív, než zjistil, co znamenají rodičovské povinnosti, Kaliban se narodil jako kříženec lidské ženy a elfa.
Naneštěstí elfové, grendelové, jak jim říká Niko, nejsou v tomhle světě plného nadpřirozených bytostí étericky krásná stvoření, ale kruté stvůry, které ztělesňují noční můry.

Kaliban, zkráceně Kal, se tedy ani nemůže chlubit tím, že by jeho rodiče k sobě vzplanuli vášnivou, zapovězenou láskou, protože na počátku jeho početí nebyla ani tak zvrácená romantika, jako spíš obchod.

Což je jeden z důvodů, proč oba bratři tráví nezanedbatelnou část svého života na útěku před Kalovými krvežíznivými příbuznými, kteří si ho nechali "vyrobit na míru" a k čemusi ho potřebují.
Cestují od města k městu, a při prvním náznaku přítomnosti grendelů se vytratí. Až se nakonec zabydlí v New Yorku, najdou si práci a už to vypadá, že dnům na útěku možná bude konec.
Jenže to se brzy přesvědčí, jak škaredě se zmýlili...


V temnotě je typický představitel urban fantasy, ale co jsem dosud četla, tak s Hlídkami od Lukjaněnka jednoznačně nejlepší.
Prvně jsem knihu začala číst s tím, že si přečtu jen pár stránek, možná kapitolu dvě, a pak se k tomu vrátím později. Byla jsem jen zvědavá. Chyba.
U čtení jsem už zůstala a na jeden zátah ji přečetla.

Kniha je to velice čtivá, psaná v ich-formě a prošpikovaná vtipnými, ironickými poznámkami hlavního hrdiny, Kala.
Je to kniha, u níž se smějete, hihňáte, trnete napětím, občas vás pro změnu zamrazí a nakonec se necháte zcela pohltit atmosférou. Je to dokonalá kombinace všeho, co mám ráda.
Nemalou roli v tom hrají i skvělé postavy. Ve většině knih si v lepším případě postavy oblíbíte, ale po dočtení ve vás zůstane jen matné povědomí o jejich charakterech.
U V temnotě ne.
Ještě teď mi přijdou postavy obou bratrů a dalších postav tak živé, jako kdybych knihu měla stále rozevřenou na klíně.

Kal, narozdíl od většiny postav fantasy, není ničím zvlášť výjimečná postava, krom tedy svého původu. Není vlastníkem žádných úžasných superschopností, když teda nepočítáme citlivý čich, který i tak není zrovna to, co bych si pod pojmem „cool superchopnost“ představila.
Je to lenoch, čerstvě odrostlý puberťák, hormony s ním občas třískají na všechny strany a pusa je rychlejší než mozek, který i tak dosti sporadicky používá. To ve většině případů znamená problém.

Naštěstí je tu jeho starší bratr, epitom sebeovládání, který ví, jak svého mladšího bratra usměrnit, v případě nutnosti zastrašit nebo jedním ze svých chvatů definitivně zpacifikovat.
Niko je rozumný, zodpovědný, opatrný (=paranoidní), tvrdohlavý a zatraceně chytrý. Vlastně jen jemu může Kale vděčit za to, že je ještě naživu.
Krom toho, že Niko ovládá snad většinu bojových umění, chová také náklonnost k sečným zbraním, vzdělání a je velký vyznavač zdravého životního stylu, na rozdíl od svého bratra, který se žíví převážně hotdogy. Zdůrazňuji, hardcore vyznavač – to znamená mrkvový džus, šťáva z pšenice... Nu což, nikdo nejsme dokonalý. XD

Oba ústřední postavy jsou tak sympatické a z už tak dobře napsané knihy dělají učiněnou drogu.
Asi proto mám stále hroznou touhu knihu rozevřít a znova se do jejího světa ponořit. A to opravdu nezvládne každá druhá kniha, ne? :-)

Nocař

Tak zase prožívám jednu svoji menší (čti: drastickou) finanční krizi a co se nestane... Hned během tohoto týdne vyjde pokračování scifárny, na kterou si brousím zuby už tak asi rok, a pak další pokračování, tentokrát jednoho převelice zajímavého upírského fantasy.

Peněženka tedy zoufale zanaříkala, mé rozumnější já zděšeně zavylo, zatímco má jednodušší, bezstarostná a knížky milující část to málo, co mi zbylo, vesele a bez nejmenších výčitek, utratila. Takže se smíšenými pocity oznamuji, jsem na nule, ale jsem šťastná! *něžně kolíbá dvě nové (již přečtené) knížečky*

No a protože zvlášť ta druhá kniha mě tak nadchla, smolím tu teď tenhle příspěvek, v němž se hodlám o pocity z prvního a druhého dílu téhle trilogie podělit. (Nebo lépe řečeno, zase někde jednou vyventilovat své nadšení.)
Začnu tedy tím prvním dílem.



autorka: Magdalena Kozaková

nakladatelství v ČR: Triton


Hlavní hrdina, Jiří Arlecki, se jednoho dne probudí a uvědomí si, že ho zoufale nudný život, který vede, pranic netěší. Rozhodne se tedy pro změnu. A když už změnu, tak ve velké stylu - přihlásí se do AVB (agentury vládní bezpečnosti).
Žádné rodinné závazky ho netíží, rodiče jsou již dávno mrtví, a přítelkyně ho opustila, tak proč to nezkusit? A kdo by si nepřál být takovým polským Jamesem Bondem?

Podaří se mu obstát v psychicky náročných zkouškách AVB a záhy je poslán na školení do jakési odlehlé pobočky uprostřed lesa, o níž jakživ neslyšel.

Od té chvíle nejde nic podle jeho představ.

Chápal by, že se má podrobit těžkým kondičním zkouškám nebo že bude studovat stohy spisů... ale ne že bude trávit celý den googlováním jakýchkoli zmínek o upírech. A sledováním upírských filmů. A čtením upírských knížek. A diskusemi se svými kolegy o upírech, o jejichž existenci a proradnosti ho vehementně přesvědčují. Povinně.
Zpočátku to bere jako vtip, zkoušku trpělivosti, ale jak začínají dny ubíhat, měnit se v týdny, a on stále googlí jakoukoli zmínku o krvežíznivých monstrech, jeho zápal začíná rychle uvadat.
V tu chvíli je jeho monotónní rozvrh oživen cvičeními - během a střelbou. Arlecki tuhle změnu nadšeně uvítá a s novým elánem se ponoří do práce.

Netrvá dlouho a jako záloha je povolán do akce. Jeho jednotka má střežit bezpečí upírského lorda Ultora, který se právě vrací do Varšavy.
Arlecki úporně přemýšlí, co to má vše znamenat a proč se všichni zbláznili.

O pár hodin později už je v plné výstroji a se samopalem na místě určení. Sám. Zbytek jednotky je kdesi venku. A Arlecki stále marně tápe, co se to děje. Co má být tohle za pošahaný test.
Pak někdo vkročí do skladu. Na jeho výstražnou výzvu neodpovídá, nezastaví se. Arlecki znervózní a několikrát vystřelí. Muže zásahy ani nezpomalí a ten k němu beze spěchu dojde.
V tu chvíli Arlecki pochopí, koho má před sebou. Upíra.

Tu noc zemře a jako nocař Vesper se probudí pro noc.



Nocař je jedna z nejzajímavějších fantasy, jakou jsem v poslední době četla. A rozhodně nejlepší upírské fantasy, které jsem měla možnost číst.

Zpočátku, musím se přiznat, mi kniha přišla podivně napsaná. Důvod nemůžu úplně přesně definovat, ale zkrátka mi dělalo potíže se začíst. Možná proto, že by se mi sem víc hodila má milovaná ich-forma než použitá er-forma, nevím. Jenže pak uběhlo osudových 40 stránek a mě byste od ní neodtrhli ani s hlavní pistole u hlavy.

Kozaková, autorka, nám tu totiž ukazuje nadmíru zajímavé pojetí společenství upírů. Spolu s hlavním hrdinou, Vesperem, se seznamuje s pěti klany upírů, z nichž každý má svoji specifickou funkci, a v čele každého z nich stojí Lord, který jako jediný může iniciovat nové upíry.
Existuje však ještě jeden, Skrytým „neposvěcený“, šestý klan, klan Renegátů, těch, kteří se odmítají živit syntetizovanou krví a dále pro svoje potřeby zabíjejí lidi.
Proti nim bojuje jednotka z klanu Bojovníků vedených Lordem Ultorem, nocaři.
O činnosti upírů vláda překvapivě ví a tajně s nimi dokonce spolupracuje, sama si totiž nepřeje, aby civilní obyvatelstvo o existenci upírů vědělo. Předsudky a strach jsou příliš hluboko zakořeněné a pravda by vyústila akorát v paniku.

Musím uznat, že svět a pravidla upířího společenství jsou skvěle popsaná a krom toho pojmutá i poměrně netradičně. To se vztahuje i na způsob, jakým jsou upíři popisování.
Na romantické a tajemné bytosti můžete rovnou zapomenout. Upíři Kozakové jsou nám představeni jako smrtelně nebezpeční predátoři, kteří se jen silou vůle a železnou disciplínou ovládají, aby se nenechali unést instinkty a neprokousávali lidem hrdla na potkání.

Děj je hodně přímočarý, protože celá kniha se točí v podstatě pouze okolo Vespera. Proto se tu setkáváme jen s malým množstvím podrobněji popsaných postav. Největší pozornost je soustředěna na Vesperova učitele a přítele, Nidora. Jejich přátelství je poměrně zvláštní, srdečností zrovna neoplývá, přesto je vzájemná náklonnost patrná.
Nemalou roli zde sehrávají i Lord Ultor a Lord Arenea, paní renegátů a přeběhlík z klanu Bojovníků, jejichž intriky hýbou celou knihou a na konci nás překvapí velice zajímavým a nečekaným (WTF?!?!) závěrem.


Nocaře zkrátka nemůžu nedoporučit. Je to sice akční knížka bez vedlejších epizodek, přesto je ale napsána skvěle, bez hluchých míst a určitě nejedním překvapením.
Navíc druhý díl většinu vašich závěrů z první knihy roztrhá na cimpr campr, takže hurá do louskání dílu prvního. XD

Jméno větru (Kronika Královraha): Den první

autor: Patrick Rothfuss

obálka: Donato Giancola

nakladatelství v ČR: Triton, Argo



Odvažuji se tvrdit, že jsem protřelý čtenář fantasy a sci-fi. Mýma rukama prošly desítky knih tohohle žánru, má nenasytnost, pokud jde o knížky, nezná mezí. Přesto jen pár knížek se může honosit tím, že se mi zaryly hluboko pod kůži.

Před nedávnem se této pochybné cti dostalo jedné zbrusu nové knížce. Zprvu mě zaujala pouze svým obalem – ano, tak jednoduše... Na druhou stranu, u nás je tohle spíš výjimečný jev.
Až zpětně po jejím dočtení, stále ještě ve vytržení a v nadšeném deliriu, jsem se dozvěděla, že o ní ve světě píšou jako o nejslibnější epické fantasy poslední doby... Nezbývalo mi, než horlivě přikyvovat.
Obvykle mě tyhle „spolehlivé“ informace moc nevzrušují, zmůžu se leda tak na skepticky povytažené obočí a suché „jo, jasně“, ale pro tentokrát jsem jim musela dát za pravdu, a ráda...
Protože Jméno větru si tohle označení rozhodně zaslouží.

(Varování: Je mi tedy líto, nebudu objektivní, budete se pravděpodobně muset smířit s mou naprosto nekritickou láskou k této roztomilé bichličce a výkřiky nadšení během jejího popisování. Byli jste ale varováni.)


První kniha této trilogie nese trochu matoucí podtitul: Den první. Nejedná se ale ani tak o šestisetstránkový detailní popis jednoho dne ze života hlavního hrdiny, jako spíš o převyprávění části svého života během prvního ze tří dnů.

V knize se tak prolínají dvě časové roviny. Ta kratší, ze současnosti, nás přivádí do malého městečka Newarre, a seznamuje nás s hlavním hrdinou, mladým, ne příliš úspěšným hostinským Kotem a jeho pomocníkem Bastem.

Čtenář není dlouho ponechán v nevědomosti a s útokem velkých, pavoukům podobných démonů, skraelů, a příchodem slavného Kronikáře, vyplouvá na povrch pravá totožnost dvou stálých obyvatel hostince.
Kote není nikdo jiný než proslulý, obávaný a i proklínaný Kvothe Královrah, přezdívaný také Bezkrevný, a jeho společník, Bast, za ním nezůstává dlouho pozadu, když se z něho vyklube Kvothův učedník, přítel a démoní princ na plný úvazek, což je jistě lákavější skutečnost než pouhý nudící se sukničkář a líná výpomoc v hostinci. XD

Slavný Kronikář, který v odhalení Kvothovi identity čtenáři hraje významnou roli, je cílevědomý muž, proto rychle uhodí na Kvothovo slabé místo a přiměje ho povědět mu a nechat si zaznamenat svůj příběh, což je něco, pro co by většina kronikářů i zabíjela. Kvothe mu tedy věnuje tři dny svého času, během nichž musí Kronikář přesně zapsat, co mu řekne a nesmí zveřejnit nic, co by si nepřál.

Tím se dostáváme ke druhé, mnohem obsáhlejší dějové linii odehrávající se v minulosti. Kvothe tu vypráví o svém dětství u Edemských Ruhů, divadelních kočovníků a pěvců, jejich kruté vraždě spáchané Čandríny, mýtickými stvořeními, které vzdělaní lidé považují za pouhé výmysly ke strašení malých dětí, pomstě, jež ho požene kupředu, živoření v ulicích Tarbeanu, jimiž se jako sirotek protlouká, o studiu na vytoužené Univerzitě, lásce k hudbě a osudové dívce, Denně.

Retrospektivní část není na rozdíl od dějové linie přítomnosti psána v er-formě, ale ich-formě. Tohle kombinování nebývá úplně obvyklé, což je podle mého spíše škoda, protože tady to splnilo účel na výbornou. Na postavy, zejména Kvotheho, jsme se mohli podívat hned z několika úhlů.

Vůbec postava Kvotheho je neuvěřitelně živá, věrohodná, při čtení jsem skoro každou chvíli očekávala, že ho uvidím stát hned vedle mě... ale jen opravdu skoro.
Je velice jednoduché si zamilovat jeho temperament, hrdost, tvrdohlavost, cílevědomost a ostrý jazyk. Kvothe je zcela prostý jakýchkoli naivních ideálů, naopak je na svůj útlý věk pořádný cynik, ale to neznamená, že by byl zahořklý nebo ke svému okolí bezcitný, leda tak právem podezřívavý.
Krom toho je Kvothe hodně talentovaný, ať už jde o hudbu nebo samotné studium magie na Univerzitě, což je pro mě oproti těm plejádám silných válečníku prosté mysli vítaná změna. Ovšem, někdo by mohl namítnout, že Kvotheho postava je až přespříliš geniální, podle toho, jak ve všem vyniká. Jenže talentovaní a inteligentní lidé se občas opravdu narodí, a Kvothe je krom toho i dříč se silnou vůlí a má opravdu pádný důvod na sobě tak tvrdě makat, ať už kvůli své pomstě nebo prostě jen pro prostý fakt, že se musí živit úplně sám a peníze na školné mu nikdo jiný jen tak nedá.
O Kvothem bych se tu vůbec mohla rozepisovat dlouho, protože jeho postava je neuvěřitelně chytlavá a skvěle prokreslená. Zvlášť uchvacující mi připadal kontrast mezi Kvothem z minulosti a zlomeným Kvothem z přítomnosti, který si užívá všední nudný život a je jen stínem osobnosti, kterou býval... do chvíle než si vzpomene nebo něco neprobudí jeho staré vzpomínky.

Nutno dodat, že ani ostatní postavy nezaostávají, ať už jde o Basta, jenž se zoufale snaží v Kvothem, Reshim, jak mu říká, probudit jeho bývalé já, nebo Dennu, Kvothevo femme fatale, jež patří k těm nejzvláštnějším ženským hrdinkám, s nimiž jsem se kdy setkala - nestálá, tajemná, neúmyslně krutá, ale i přátelská a milující... Našli bychom tu spoustu a spoustu dalších postav, které si pozornost jistě zaslouží, například Kvotheho přátelé z Univerzity, Wilem a Simmone, Mistři na Univerzitě nebo další Kvotheho spolužáci. Opravdu lituju, že se tu o nich nemůžu rozepsat, protože každá z těch postav má v sobě víc života a osobnosti než většina hlavních hrdinů v jiných fantasy knížkách...

Co autor načal perfektními postavami, to dokončil příběhem. Na první pohled velice jednoduchým, jenže právě v tom je ta krása. Chvílemi máte pocit, že místo fantasy čtete neuvěřitelně záživně napsaný historický román, tak jsou ty fiktivní „reálie“ uvěřitelné a dokonale do sebe zapadají.

Psala jsem to už výše, zopakuji to znovu, touto knihou jsem unesena, po roce se mi konečně dostala zase do rukou kniha, která mě uchvátila a zanechala ve mně pocity, které přetrvaly déle než do okamžiku, kdy jsem knihu zaklapla.
Přiznávám, že Jméno větru není zrovna nejoriginálnější dílo, s nímž jsem se setkala, ale když nic jiného, minimálně se vyhýbá většině otřepaných klišé jako jsou osudová předurčení, magický artefakt, atd.
Autor miluje fantasy a jeho přáním bylo napsat čistokrevnou fantasy... a to se mu opravdu povedlo, přímo obdivuhodně.


(První kniha je rozdělena do dvou svazků, bohužel. Kdyžtak se vyplatí si ji koupit přes Triton, vyjde to levněji.)

Spavá nemoc a české obálky fantasy a sci-fi knih

Hm, koukám, že jsem poslední dobou na blogu děsně aktivní... x_X Ale obávám se, že škola vysává mé veškeré skromné fyzické i psychické rezervy. XDDD

Takže poslední dobou nedělám nic jiného, než že dřepím ve škole (do tří hodin! do tří hodin!!) a spím... Někdy to proložím brigádou, abych splatila své dluhy a mohla si dovolit život ne-úplně-na-mizině studenta, ale to je tak všechno. XDD
Začínám ještě k tomu vážně podezřívat místní komáry, že mi sem přitáhli spavou nemoc, protože tohle fakt už není normální... ani ta škola to nevysvětluje. XD

***

Dneska mě zase popadl jeden z mých knižních absťáku. Proto jsem se rozhodla s kámoškou po škole vypravit do knihkupectví, abych se obohatila o nějaké to čtivo. Ukořistila jsem tam katastrofické upírské fantasy Vlk od E. E. Knihgta a cestou k pokladně si v duchu blaženě pomlaskávala nad existencí nějaké konečně zajímavé české obálky. Vzápětí sice mé nadšené opojení zchladilo kamarádčino znechucené prohlášení: "Fuj, ta obálka je příšerná.", ale to mě nerozházelo. Ne, že bych pochybovala o jejím vkusu, ale...
Má drahá přítelkyně totiž vyznává pouze klasiku a širší veřejností uznávanou hodnotnou beletrii, tudíž by si s fantasy a sci-fi leda tak v případě nouze obložila záchodové prkýnko. Z toho jasně vyplývá, že se s velkým množstvím knih tohoto typu, a hlavně jejich obálkami, tím se tedy dostáváme k tomu podstatnému bodu, nesetkala. Šťastlivec tak žije v blažené nevědomosti a může si dovolit být náročnější - ty nejhorší hrůzy se totiž bohužel projeví právě na obálkách knih mého oblíbeného žánru. T_T

Věřte mi, obálka Vlků je tedy učiněné mistrovské dílo mezi těmi všemi zběsilostmi, co naší kreslíři vyprodukují.
Je sice moc hezké, že se česká vydavatelství snaží knihy vydávat i s obálkou od českého umělce, ale někdy by od té jinak obdivuhodné snahy mohli upustit. Snaha se sice cení, pravda, ale vzhledem k výsledkům bych ji možná i oželela.

Asi jsem naivní, nebo povrchní, ale žiju v domnění, že na knížce vás jako první zaujme právě obálka. Pak teprve začnete studovat anotaci či si pročítat pasáže a uvažovat nad případnou koupí.
Kdo ale dobrovolně šáhne po kýčovité barevné mazanici? (Viz obrázkový materiál.)
Tak proč, proč, stále čeští vydavatelé vypouštějí na trh knihy s tak příšernými obálkami? A nevadí jim to? Být autorem jedné z těch knih, tak vydavatelství žaluju, fakt.

S tím přichází další problém, řekla bych. Jak vysvětlit někomu, že ač je sci-fi a fantasy oddychová četba, rozhodně to ale neznamená, že musí být vždy hloupá nebo infantilní.
Jo, jenže vysvětlujte to opozici a mávejte u toho důležitě knížkou s takovýmhle obalem (<-). T_T Přeji hodně štěstí, opravdu!

Je mi líto, ale momentálně si nedokážu vybavit jediného českého výtvarníka, které bych si vážila. Nejčastěji je asi v tomto kontextu opěvován Jan Patrik Krásný, ale upřímně si nejsem jistá, zda si to tak úplně zaslouží. Jeho práce s barvami a detaily je fakt úžasná, to ano, ale vždy to pokazí obličeji postav, které vypadají jako vystřihnuté z časopisu a neumělou fotomontáží zakomponovány do zbytku obrázku. Nemluvě o tom, že občas se mi i ta anatomie zdá trochu mimo. A to bych neřekla, že jsem zase až TAK rýpavá...

Takže na závěr mi nezbývá než si nad touhle smutnou skutečností povzdychnout a do budoucna doufat v lepší výsledky.

Fatal Shadows (série Adriena Englishe)

autor: Josh Lanyon

nakladatelství v ČR: žádné

počet dílů v sérii: 4

download: 1.-4. díl (v angličtině!!!)

Upozorňuji, to pro případ, že by nějaký chudák narazil na tenhle příspěvek bez souvislosti s předchozím, že se jedná o detektivní román s gay tématikou... Sice v prvním díle velice povrchní, ale v dalších dílech přec. *sladký úsměv*

Hlavním hrdinou této knihy je Adrien English (nesmějte se! XD), v soukromém životě gay, v pracovním majitel menšího knihkupectví a spisovatel detektivních románů.

Jeho vcelku normální život nabere na vskutku adrenalinových obrátkách v okamžiku, kdy ho navštíví policie a nepříliš ohleduplně mu sdělí, že jeho zaměstnanec a kamarád v jedné osobě, Robert Hersey, byl zavražděn. Otřesenému Adrienovi příliš na klidu nepřidá zjištění, že je jedním (vlastně spíš jediným) z podezřelých, navíc mu kvůli jeho orientaci nejsou detektivové nakloněni už tuplem.

Než čekat až ho znova navštíví policie, tentokrát ale se zatykačem, raději se rozhodne sám jednat a zjistit, kdo mohl cítit k Robertovi tak silnou nenávist, že ho ubodal k smrti. Jenže brzy se začínají objevovat nové souvislosti, které naznačují, že Robert nebude jediná oběť v řadě a Adrien má s vraždami nevědomky společného víc, než by sám tušil. Nebo aspoň tajemné „dárky“, které začíná anonymně dostávat, to naznačují. Jenže policie mu nevěří a považujete to pouze za chytrý tah, jak ze sebe udělat oběť a zbavit se tak veškerého podezření...

Nebudu tvrdit, že tenhle román je nějaká pecka, nebo mistrovské dílo, protože to není ani omylem. Jako detektivka vás to rozhodně nepošle k zemi překvapivými odhaleními, neboť tak trochu začínáte tušit, kdo by mohl za vraždami stát či přinejmenším vám tam jistá osoba nebude sedět. Na druhou stranu mě ale třeba docela překvapil důvod k vraždám a ke konci jsem nestačila zírat, jak se nám to zajímavě rozvíjelo. Přese vše zmíněné, to, co vás nakonec spolehlivě dostane, je příjemný lehký humor a postavy.

Hlavní charakter, dvaatřicetiletý Adrien, s kterým se zvlášť důvěrně seznámíte díky ich-formě, jíž je kniha napsána, je prostě úchvatný - občas cynik s pořádně prořízlou pusou, chvílemi dobrosrdečný ňouma. Nejkouzelnější jsou však jeho konfrontace s homofóbním sarkastickým detektivem Jakem Riordanem, ty jsou prostě skvostné. Samozřejmě, že Jake mu pořád zlomyslně tvrdí, jak ho zatkne, a nakonec skutek utek a ještě mu pomáhá... Určitě nikoho nepřekvapím takovou malou pichlavou poznámkou, že to s tou Jakeovou nenávistí k homosexualitě zas tak žhavé není... No, však uvidíte. XD

S čistým svědomím tedy mohu knihu vřele doporučit, pokud se tedy chcete pobavit a nehledáte detektivku typu Agathy Christie.

- další díly:

2. díl - A Dangerous Thing

3. díl - The Hell You Say

4. díl - Death of a Pirate King (vyjde v září 2008)

O dalších dílech se kdyžtak rozepíšu jindy... XD Zatím se mi stejnak první líbil nejvíc, druhý jsem nestihla přečíst, protože jsem rozmazlená čtením v Adobu a texťák mi nevoněl, a třetí mi přijde nejslabší, protože... protože.... ááá- *nechce spoilerovat*

Provinilé slasti (série Anity Blakeové)

"Já s upíry nechodím. Já je zabíjím."


autorka: Laurell K. Hamiltonová

nakladatelství v ČR: Trifid

počet dílů v sérii: 16+

přeloženo do češtiny: 3 (Provinilé slasti, Rozesmátá mrtvola, Cirkus prokletých)

download: 1.-10. díl (v angličtině!!!)

Provinilé slasti jsou fantasy detektivka.

Hlavní hrdinkou je Anita Blakeová, která se živí jako Oživovač. To v praxi znamená, že vám za určitý obnos oživí vašeho drahého zesnulého a vy se tak můžete na chvíli těšit ze společnosti přítele/člena rodiny jakožto zombíka. XD Pravdou je, že pohnutky Anitiných klientů nebývají zdaleka tak romantické a sentimentální. Většinou se drahý mrtvý musí oživovat z důvodu záhadného objevení dvou závětí a tak podobně.
Mimo to pracuje Anita i jako příležitostný zabiják nebezpečných a zákonem odsouzených upírů, Popravčí, a spolupracuje s policií jako jejich odborník přes vampíry.
Než si o hlavní hrdince vytvoříte obrázek neporazitelného bijce nemrtvých, tak vás musím rychle vyvést z omylu. Kniha se odehrává v alternativní současnosti v USA, kde vampýři jsou poměrně běžní a "legální". Lidi a vampíry svazují určitá pravidla a zákony, ale v podstatě žijí pohromadě a ani jedná rasa není nijak zvlášť utiskována...

Přestože se Anita svou nechutí k upírům nijak zvlášť netají, překvapivě právě ji si nejvyšší upírka, Nikolaos, rozhodne najmout pro vyřešení záhadných upířích vražd. Anita sice odmítne, jenže netrvá moc dlouho a Nikolaos ji rychle "přesvědčí", že vzít ten případ není rozhodně špatný nápad... tedy pokud chce ona a její blízcí přežít.



U Provinilých slastí jsem se opravdu bavila. Kniha je psána v „ich“ formě, což přidává knize na živosti a hrdinku nám to blíže přibližuje. Vůbec samotnou hlavní hrdinku, Anitu, jsem si moc oblíbila. Byl to přesně ten typ mladé ženy, co mám tak ráda - inteligentní, samostatná a nebezpečná. U recenze na Fantasy planet jsem narazila na lehkou kritiku její až možná přespřílišné "neporanitelnosti", osobně s tím ale nesouhlasím a nebo mi tahle vada nepřišla nijak zvlášť rušivá. Je tedy pravda, že to, co Anita přežila, by možná slabšího poslalo už 8x pod kytky, ale k ní mi to prostě tak nějak sedělo... XD

Děj samotný není nijak převratný, samotná myšlenka ani zvlášť výjimečně originální, ale zpracování je velmi čtivé, zábavné a návykové. Tím posledním jmenovaným narážím na fakt, že si hodlám tu knížku koupit i s dalšími dvěmi do češtiny přeloženými pokračováními... Muhehe... XD

Takový poslední dodatek, vypadá to, že jednotlivé díly mají dost epizodní charakter a spojuje je pouze hlavní hrdinka a její upírský "přítel" Jean-Claude, ale těžko říct, protože další díly jsem ještě nečetla. Je klidně možné, že se nějaká ta delší zápletka třeba objeví a potáhne se až do dalších pokračování.

Každopadně, pokud v knihovně na tuhle knížku narazíte, tak určitě neváhejte a zkuste si ji přečíst.

EDIT 4.8.2010 - Tuhle série doporučuju číst tak do pátého dílu, pak se to zvrhne v laciné porno a Anita se změní v promiskuitní kravku bez zásad. x_X
Aneb jak zabít slibnou sérii...

Simon R. Green a jeho knihy

Simon R. Green, rodák z Anglie, je jeden z mých nejoblíbenějších fantasy a sci-fi autorů. Nebudu vás tu mučit jeho životopisem, protože to není podstatné, stejnak byste to zapomněli či umřeli u toho nudou a informace typu "žije šťastně se svojí manželkou a šesti kočkami na venkově v XXX" by vás asi taky neoslnily.

Takže se tu akorát pokusím vlastními slovy stručně shrnout jeho tvorbu.

Greenovou nejsilnější stránkou jsou jednoznačně postavy, na kterých celá jeho práce v podstatě stojí.
Pokud jste četli některé mé recenze manhw, mang nebo anime, mohli jste si už o mně a mém vkusu udělat jasný obrázek - jsem vysazená na výrazné postavy. Jsem schopná číst i ne úplně originální příběh, pokud ale bude mít švih, zajímavé dialogy a hlavně sympatické, věrohodné a návykové postavy. Což je přesně definice Greenových knih.
I když se nejedná zrovna o epické ságy s filozofickým podtextem, neustále tu nacházíte malá překvapení, špetku detektivky a podmanivou atmosféru. Přidejte do toho autorův perfektní suchý humor a máte lákovou kombinaci...

Východ Modrého měsíce

žánr: fantasy

Pro mě bezesporu Greenova nejlepší kniha, zároveň taky první, co jsem od něho četla. Chvílemi jsem u ní chcípala smíchy a o pár stránek dál zase trnula hrůzou, co bude dál.

Děj se točí okolo druhorozeného prince Lesního království, Ruperta, který je hned v úvodu knihy vyslán svým otcem, aby zabil draka. Na první pohled je to rozkaz trochu zbytečný, vzhledem k tomu, že ubohý drak sídlí pomalu až na druhém konci království a žádné velké škody nepáchá, ale královi důvody měly svá opodstatnění. Celá tato "pouť" je ve skutečnosti jen pouhá fraška, která má Rupertovi taktně naznačit, aby se už do svého rodného království nevracel. Protože druhorozený princ je v království, jehož korunní princ je zdravý, talentovaný a brzo má usednout na trůn, akorát politická hrozba a nástroj k rozpoutání občanské války.

Jenže, to by nebyl Rupert, čestný, charakterní, tvrdohlavý a natvrdlý, aby nanasedl na svého věrného oře, zbabělého Jednorožce a nepokusil se toho draka zabít. Jenže jak to tak bývá, nic nejde podle plánu...

Drak má do krvežíznivého netvora daleko, raději obdivuje svoji sbírku motýlů, drakova společnice, princezna Julie, je panenské a něžné dívce na hony vzdálena a nad celým světem visí hrozba východu Modrého měsíce, během něhož dochází k prolnutí světa lidí a světa tranzitivních bytostí, které netouží po ničem jiném než lidi mučivými způsoby zabít... neboť lidé mají něco, co oni ne - jsou reální.

série Jestřáb a Rybářka

žánr: fantasy, detektivní

dílů: 6 (Jestřáb a Rybářka, Vítěz bere vše, Zabiják bohů, Vlk v ovčím stádu, Stráž proti potupě, Kosti města)

Děj se odehrává několik let po válce démonů, tedy po Východu Modrého měsíce. Rupert a Julie opustili Lesní království a rozhodli se ke své minulosti otočit zády. Svá jména odvrhli a začali si říkat Jestřáb a Rybářka.
Pracují jako kapitáni Městské hlídky v prohnilém, zkorumpovaném přístavním městě Haven, kde se proslavili jako jediní čestní členové Hlídky.
Nenechte se mýlit, ono to tak žhavé není. Oba dva jsou sice čestní, ale za jejich metody by se nemusela stydět ani chodící zbraň hromadného ničení... Dokážete si představit, jak moc jsou asi oblíbení, že? XDDD

Zajímavě se zde snoubí detektivka s fantasy a obzvlášť pobaveně jsem sledovala přeměnu Ruperta a Julie v cyniky, kteří by momentálně ideály nepoznali, ani kdyby je nakoply do zadku... XD

Za Modrým měsícem

žánr: fantasy

Odehrává se o více jak 10 let po událostech Východu Modrého měsíce. Modrý měsíc je opět hrozbou, někdo zavraždil krále Lesního království, Haralda, a Rupertovi a Julii nezbývá než se vrátit zpět ke své minulosti...

Na to, že téma je tak podobné prvnímu dílu, je tato kniha zdařilá, přesto ale musím podotknout, že kvality Východu Modrého měsíce přeci jen nedosahuje.

Krev a čest

žánr: fantasy

Redhatský král byl zavražděn a dosud se nenašla jeho závěť. Narozdíl od většiny království, v Redhartu neusedá na trůn nejstarší princ, ale ten, kterého si král sám vybere... Jenže koho si zvolil, to nikdo neví.

Všichni tři princové tak proti sobě intrikují ve snaze se dostat na trůn. Náhle však prostřední princ, Viktor, záhadně onemocní. Pokud by se tato informace dostala ke dvoru, mohl by se s bojem o trůn nadobro rozloučit. Proto se rozhodl pro použití dvojníka.

Jordan býval úspěšný herec, který byl vítán i na královském dvoře. Ale jak to tak chodí, úspěch je jako houpačka, jednou si nahoře a později se nedůstojně plazíš ve špíně...
Jordan je právě takový případ. Kdysi býval slavný, dnes po něm neštěkne ani pes a jemu tak nezbývá než se živit jako potulný herec, což jeho pýcha nenese zrovna lehce... a co pak po jeho většinu času prázdný žaludek. XD
Nečekaně je mu však předložena lákavá nabídka, až příliš lákavá - pokud zvládne hrát dvojníka prince Viktora, zbytek života stráví obklopený luxusem... I když Jordan tuší, že v tom bude nějaký háček, nabídku okamžitě přijímá. Co člověk pro peníze neudělá, že? XDD

Díky mocné magii se Jordan musí stát přesnou fyzickou kopií prince Viktora, protože hrad, na něhož s princovými společníky – sirem Gawainem a hrabětem Roderikem, - míří, je postaven na samé hranici reality a neskutečna, takže tam obyčejná magická iluze nefunguje.

Jordan věděl, že se pouští do nebezpečné hry, ale ve skrytu duše doufal, že to nejhorší, co ho potká, budou tak maximálně hradní duchové. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že princ Viktor, jemuž pomáhá, bude stejně krutý a šílený jako jeho starší bratr Lewis a mladší Dominic...

Po Východu Modrého měsíce další z mých nejoblíbenějších knih od Greena. Bavila jsem se u ní opravdu báječně a do teď nechápu, jak byl autor schopen tak skvěle prokreslit to nemalé množství postav na pouhých 300 stránkách.



série Noční strana

žánr: prvky fantasy, detektivní

dílů: 8+ (Něco z Noční strany, Agenti světla a temnoty, Nářek slavíka, Kouzlo města, Cesty, po kterých jsme se nevydali, Ostřejší než hadí, Učiněné peklo, Nepřirozený slídil)

John Taylor má dar nalézat věci, které už všichni ostatní považují za naprosto ztracené. Je to totiž jeho nadání, doslova. Jedno z dědictví, které získal po své tajemné a nelidské matce...

John se narodil a vyrůstal na Noční straně, odvrácené straně Londýna, kde jsou neustále dvě hodiny po půlnoci a kde se mohou splnit všechna vaše přání. Jen musíte být připraveni zaplatit za ně vaším životem, duší, nebo nějakou částí těla... V hospodách a klubech můžete pít s anděly, upíry, duchy nebo dávno mrtvými lidmi... či lidmi, kteří se ještě nenarodili. Zdá se vám to šílené? Vítejte na Noční straně, místě, kde je možné všechno.

Noční stranu jsem si pochopitelně taky oblíbila, ne jen proto, že je psaná v mé oblíbené ich formě, ale zejména kvůli hlavní postavě Johna Taylora, který je zkrátka sympaťák a prazvláštní kombinace charakterního a zároveň naprosto bezcharakterního týpka.
Díly mají kvalitativně vzrůstající tendenci, i když ke konci jejich kvalita bohužel zase trochu klesá. Každá kniha je věnována jinému případu, který John zrovna vyšetřuje. Díly spojují, krom postavy Johna Taylora, taky zabijáci, kteří jdou našemu hlavnímu hrdinovi ze záhadných důvodů po krku, a tajemství původu jeho matky, jež všechny děsí...

Párkrát jsem narazila na názor, že Noční strana kopíruje Gaimanovo Nikdykde. Není to pravda. Ano, sice se tu taky vyskytuje myšlenka "podLondýna", ale je zpracována jinak, nemluvě o příběhu, jenž je diametrálně odlišný. Navíc, kde se Gaiman soustřeďuje hlavně na jakousi snovost, popis, lyričnost a postavy nemá tak výrazné jako Green, tak Green zase dává prostor hlavně těm postavám. Záleží na vás, jaké pojetí vám víc vyhovuje. Mně osobně se líbí oboje... záleží zrovna na náladě.

série Tajná historie

žánr: prvky fantasy, detektivní

dílů: 3+ (Muž se zlatým torkézem, Démoni jsou věční, Špion, který me strašil)

Eddie Drood je součástí vlivné a mocné rodiny Droodů, která před několika staletími vzala spravedlnost do vlastních rukou a od té doby ji neúnavně hájí. Nutno však dodat, že kvůli svému narůstajícímu vlivu a občasné bezohlednosti nejsou její členové zrovna oblíbení.

Eddiemu, stejně jako zbytku rodiny Droodů, byl při narození okolo krku připnut zlatý torkéz, který je propojen s jeho duší a v případě ohrožení se proměňuje ve zlaté, dokonalé pohyblivé a neprůstřelné brnění, charakteristický znak Droodů a jejich nejmocnější zbraň. Přesto se však něčím od zbytku své rodiny liší, touží totiž po svobodě a odmítá slepou poslušnost.

Svůj vzdor dotáhne dokonce do takových rozměrů, že rodinné sídlo opustí a pokusí se vymanit z područí své rodiny. Což mu pochopitelně není příliš platné, povinnosti Droodů musí plnit nadále a je mu pouze dovoleno si žít tam venku zdánlivě nezávislý život. Ediiemu to však vyhovuje, lepší něco, než nic...

V jeho životě ale nastane radikálný zvrat ve chvíli, kdy je nucen se vrátit zpět do rodinného sídla, kde se stane svědkem nepřátelského útoku na Srdce, zdroj moci Droodů a jejich torkézů. Matriarcha ho záhy pověřuje tajným úkolem a od té doby nic není jako dřív... Rodina Droodů totiž není takovým mstitelem spravedlnosti, jak Eddie věřil... A původ droodových torkézu je mnohem děsivější, než mohl kdokoli tušit.

Když jsem si poprvé četla anotaci na Muže se zlatým torkézem, znělo mi to skoro úplně stejně jako Noční strana, s pár úpravami, pochopitelně. V neposlední řadě k tomu došlo i díky ich formě. Když jsem si ale první díl této nové série přečetla, musela jsem pozměnit názor. Tyhle dvě série si jsou opravdu hodně podobné, co se týče prostředí a žánru, přesto na mě Muž se zlatým torkézem zapůsobil jinak... lépe.
Kniha je ucelenější, dá se dokonce číst jako samostaný román. Eddie je mi dokonce o něco sympatičtější než John Taylor. Jestli to je jeho jasně danými, ohraničenými schopnostmi či mnohem příjemnější ženskou společnicí Molly, těžko říct... Každopádně jde o začátek slibně začínající nové série, kterou by byla škoda si nechat ujít.

série Morituri

žánr: sci-fi

díly: 5 + 3 (Morituri, Rebélie, Válka, Čest, Osud + Soumrak říše:Mlhosvět, Chiméra, Peklo)

Owen Morituri si jako bohatý a naprosto neambiciózní šlechtic císařství užíval nic nedělání a bezstarostnosti. Jeho největším trápením tak akorát bylo, jak vysvětlit otci, že rozhodně nechce pokračovat v rodinné tradici a stát se bojovníkem, ale místo toho by raději studoval historii. Jenže jeho záviděníhodnému životu byla náhle učiněna přítrž, protože se ho Císařovna rozhodla postavit mimo zákon a Owenovi nezbylo nic jiného než se probojovat mezi vlastními bodyguardy, utéct a ve společnosti ztroskotané zlodějky Hazel d´Ark, esperkých mutantů z Lidové fronty, profesionálního revolucionáře Jacka Hokuse a posledního žijícího příslušníka rasy hádoidů, Tobiase Moona, vymyslet plán, jak tu zatracenou mrchu z toho trůnu zase svrhnout...

Na první pohled zní tato série hodně ujetě a jednoduše, ale budete se divit, je to ta nejpropracovanější série od Greena a intrikami či nemalým množstvím dějových linií se to tu jen hemží. Bohužel tuhle sérii ještě nemám dokoupenou, tudíž ani přečtenou, takže ji nedokážu zatím zhodnotit.

Dolů mezi mrtvé

žánr: fantasy

Moc mě nezaujalo, kniha se mi zdála dost nepropracovaná, takže se tu s obsahem vypisovat nebudu. Recenze kdyžtak na Fantasy planet.

Popíjení půlnočního piva

žánr: fantasy

Nedotčeno. (Umírala jsme u tohu nudou.)

Podzim stínů

žánr: fantasy

Nedočteno. (Umírala jsme u tohu nudou II.)

Terry Prachett a proč jeho knihy nemám ráda...

Poslední dobou mám pocit, že na jméno tohohle populárního spisovatele humorné fantasy narážím v jednom kuse. Nad čím se však pozastavuji je fakt, že vždy pouze v pochvalném nebo zbožňujícím kontextu. To jsem opravdu jediná čtenářka fantasy na světě, které přijdou jeho knihy spíš trapné než legrační? Začínám si připadat trochu jako blázen...

Terry Prachett se proslavil svou sérií knih o Zeměploše, fiktivním světě ležícím na hřbetě želvy plující vesmírem, která u nás vychází od 90. let. Jen tak pro zajímavost, přeloženo do češtiny bylo všech jeho 34 knih, což názorně svědčí o jeho oblíbenosti u nás.
Zeměplocha je knižní série, která nepokrytě paroduje díla autorů klasické fantasy jako jsou třeba Tolkien, R. E. Howard a podobně.

Co mně osobně se na této sérii nelíbí, je druh humoru. V přední řadě parodie moc nemusím, i když jsem se už setkala i s opravdu vtipnými výjimkami, vadí mi prostě ta absurdnost, vypilovanost všeho do nereálných extrému, jak je vše postavené za účelem právě té "vtipnosti", jíž se podřizuje všechno – charaktery postav, příběh apod.
Já, milovnice sarkastických poznámek, černého humoru a komičnosti ve vypjatých situacích, prostě toto nedokážu ocenit. Neříkám, že je to série špatná, jen jsem tak nějak doufala, že "odpůrců" bude více... XDDDD

***

Pro představu, co já považuju za humorné knihy: prvních 6 knih série Mýtů od R. Asprina, knihy J. Kulhánka (obzvlášť Noční klub, Vládci strachu a Divocí a zlí), knihy od S. R. Greena (Východ Modrého měsíce je nepřekonatelný XDD) a z fantasy parodií třeba Zabij a zachraň od J. Moora

série Noční běžci (Nightrunner)

1. díl - Štěstí ve stínech (Luck in the Shadow) - 1996
2. díl - Příchod tmy (Slalking Darkness) - 1997
3. díl - Zrádcův měsíc (Traitor´s moon) - 1999
4. díl - Shadows return - 2008
5. díl - White Road - 2010

autorka: Lynn Fleweling

nakladatelství v ČR: Fantom Print

Hlavními hrdiny této populární knižní série jsou Seregil í Korit a Alek Amasa, kteří pracují jako Pozorovatelé, „agenti“, ve službách Seregilova bývalého učitele, čaroděje Nysandera. Jejich úkolem je zaznamenávat, a případě zlikvidovat, všechna potencionální nebezpečí království Skaly...


Série Nočních běžců je skutečně velice podařený počin. Ještě lepší na tom je fakt, že oproti všem zaběhnutým stereotypům má dokonce kvalitativně vzrůstající tendenci, aspoň tedy co se původních třech dílů týče.

První díl, Štěstí ve stínech, je poměrně klasická fantasy, kde se řeší záhada magického kotouče, nekromantského artefaktu nesmírné moci a slouží hlavně jako úvod do světa, který Lynn Felwelling stvořila.
Za velké plus považuju absenci trpaslíků, skřetů a podobných stvoření tolik typických pro většinu fantasy. Elfy jako takové tu taky nenajdete, přesto je podezřelou obdobou rasa Faieů, jedním z nichž je i samotný Seregil.
Postupně se tu seznamujete s dalšími postavami příběhu, kterými jsou Micum, dlouholetý Seregilův přítel a jeden z Pozorovatelů, Kari, Micumova manželka, Beka, Micumova a Karina nejstarší dcera a Alekova spřízněná duše, samotný Nysander nebo arogantní Thero, Nysanderův současný učeň.
Ti všichni jsou velmi věrohodně vykresleni a jsou to skutečné, živoucí postavy, jejichž chování a jednání je velmi realistické a vyvíjí se. Dovolím si tvrdit, že právě postavy jsou jedním z největších kladů této série. Přestože to nejsou žádní superhrdinové s nadlidskými schopnosti, jsou to výrazné postavy, na něž jen tak nezapomenete a které příběh patřičně zatraktivní.

Druhý díl, Příchod temnoty, začíná být už zajímavější, zamotanější, ale stále se nijak zvlášť neodklání od klasické fantasy. Je tu ale odhaleno několik velmi zajímavých skutečností a Seregilův vliv na Aleka je už víc než patrný, ta tam je původně nesmělý chlapec...
Pro yaoifangirls mám dobrou zprávu, právě v tomto díle se Alekův a Seregilův vztah posune z přátelské roviny do poněkud hlubší. XD

A nakonec, třetí díl, Zrádcův měsíc, považuju za nejpovedenější. Zachycuje diplomatické jednání o spojenectví mezi lidským královstvím Skaly, z kterého většina našich knižních hrdinů pochází, a národem Faieů.
Tenhle díl je sice nejméně akční pokud jde o nějaký ten boj, ale politického pletichaření si tu užijete přehršel, až vám z toho bude dokonce špatně. Zvláště okořeněné je to skutečností, že se Seregil, se svým teď už milencem Alekem, vrací do vlasti, která ho vlastně vyhnala. A můžete mi věřit, že jeho přítomnost zrovna nevylepší napjatou atmosféru jednání, kde vás neváhají pro splnění vlastních cílů otrávit nebo vám přichystat nějakou fatální "nehodu"...


Celkově je série Nočních běžců jaksi pestrá, pořád se něco děje, nedokážete se u ní nudit a musíte si přečíst další stránku.
Flewelling píše totiž svižně, vše hladce odsýpá, nepřináší sice v rámci žánru nic závratně originálního, - na druhou stranu, kdo zase poslední dobou ano -, dokáže vždy nějak překvapit, postavy jsou velice výrazné a hlavně, Flewelling otrocky nerozlišuje na "špatné" a "dobré". Může se lehce stát, že záporák je vcelku sympaťák a rádoby kladnou postavu bychom s chutí nakopli do zadku a odstřelili na Mars.



POSTAVY

Nemůžu si to odpustit, když ony jsou tak návykové....XD Udělám kompromis a zůstanu jen u hlavních dvou a nebudu spoilerovat, doufám. XD


Seregil í Korit Solun Meringill Bokthersa

Seregil je Faie, takže i když nevypadá na více než něco málo přes dvacet, je mu prosím už přes osmdesát! (Taky bych chtěla v tomhle věku vypadat tak dobře....XD)
Seregil byl jako mladý vyhoštěn z Aurënenu, vlasti Feiů, a od té doby žil ve Skale mezi lidmi jako lord Seregil, vzdálený příbuzný skalské královny. Možná právě kvůli svému dlouhému soužití s lidmi je o dost odlišnější než většina Faiyů, je prudší, temperamentnější, netrpělivější.
Seregil je navíc taky náramně samolibý, sarkastický, uhlazený, inteligentní, dokáže být velice galantní a okouzlující a jeho mravy jsou občas mírně řečeno uvolněné... Velmi snadno se začne nudit, pak je nesnesitelný.
Na druhou stranu je to v podstatě férový "člověk", který kvůli své minulosti nikdy neodpouští zradu. Přestože neustále vypadá lehkomyslně a beztarostně, stýská se mu po rodné zemi, rodině, jež ho zavrhla a bolestně si uvědomuje, jak všichni, které miluje, kolem něho rychle stárnou a brzy zemřou...


Alek Amasa

Alek je od svých šestnácti let Seregilův učeň, přítel, společník a v neposlední řadě nakonec i milenec. Alekova matka zemřela brzo po jeho narození a otec pár měsíců před tím, než potkal Seregila.
Alek prodělal během série asi největší vývoj. Už sice na začátku to byl nepopiratelně šikovný, inteligentní chlapec, co se dokáže sám o sebe postarat, ale na druhé straně byl typicky seversky natvrdlý, necivilizovaný a docela nesmělý. Seregilovým vlivem se nám Alek hodně změnil, takže ve třetím díle už je to silná osobnost, která je někdy schopna převálcovat i Seregila, to už je co říct..XD Z těch dvou je Alek ten puritánštější, někdy i bolestně čestnější, jediným společným povahovým rysem je jim asi ta tvrdohlavost, což je někdy problém...