neděle 11. ledna 2009

One thousand and one nights

žánr: drama, historické, shounen ai

počet volume:
11


manhwaka: Seung-Hee Han (kresba), Jin-Seok Jeon (autor)

licenzlé: Yenpress

dosud vyšlo volume: 6

download: Mangatraders (vol 1-2, vol 3 ch 1-2), Anime-Eden (vol 1-2, vol 3 ch 1)
- uvažuju nad oskenováním do vol 6, viz dole


Pohádku o krásné a moudré Šeherezádě, která svými chytře promyšlenými příběhy přivedla sultána Šahriára z objetí šílenství a zloby, způsobené jeho nevěrnou manželkou, zná jistě každý.
Můžeme se s ní tak setkat v nespočtu adaptací a převyprávění, ať už filmových, románových, pohádkových nebo dokonce komiksových.
Právě u toho posledního typu zpracování bych se ráda pozastavila. Můžeme ji totiž najít ne jen v americké verzi, komiksu Fables: 1001 Nights of Snowfall, kde příběhy sultánovi na místo Šeherezády vypráví Sněhurka, hlavní hrdinka tohoto komiksu, ale také v korejské verzi, v manhwě One thousand and one nights. Zde si, stejně jako tomu je u Fables, korejští autoři upravili pohádku Šeherezády podle svého a spíše se jí jen inspirovali...


Bylo nebylo jedno království, kterému vládl šílený mladý sultán, Shahryar. Každý večer si nechal do své ložnice přivést jednu pannu, s níž strávil noc a druhý den ji nechal nemilosrdně stít hlavu. Královstvím se začaly šířit obavy a strach. Rodiče se báli o své dcery a s úzkostí čekali, čí dceru si povolá sultán příště.

V království žili i dva nevlastní sourozenci, dívka Dunya a chlapec Sehara. Jejich rodiče byli již dlouho po smrti a jim nezbývalo než se o sebe postarat sami.
To však neznamenalo, že by trpěli nouzí nebo osamělostí.
Sehara měl totiž nadání na jazyky a miloval knihy, takže se rychle uchytil jako schopný překladatel a uživil jak sebe, tak i svojí sestru. Dunyi zase nezáleželo na ničem jiném, než strávit zbytek života po boku svého drahého bratra, kterého tak hluboce milovala.
Jejich bezstarostný život ale skončil ve chvíli, kdy si sultán povolal Dunyi. Oba sourozenci věděli, že to znamená rozsudek smrti.
Dunya si ale zachovala klid a požádala bratra, aby si ji vzal a tím ji zachránil. Sehara sice svojí sestru nade vše zbožňoval, ale nemiloval ji způsobem, jakým by si Dunya přála. Proto se rozhodl, že ji zastoupí.
Oblékl si ženské šaty a vydal se do paláce. Doufal, že jeho sestra rychle pochopí, co zamýšlí, a z města mezitím uprchne.

Sehara v přestrojení předvedli před sultána. Netrvalo pochopitelně ale dlouho a sultán jeho pravou totožnost odhalil a uvrhl ho do vězení.
K Seharovu překvapení neobýval kobku sám. Jeho spoluvězněm nebyl nikdo jiný než Jafar, bývalý emír a nejlepší přítel a rádce mladého sultána.
Zvědavý Sehara požádal Jafara, aby mu vyprávěl příběh Shahryara a prozradil mu, co ho tak změnilo.

Shahryar býval lidem milovaný princ, laskavý a charismatický odvážný obránce království před armádami křižáků. Když se po zvlášť vítězné bitvě vrátil domů, otec, sultán, mu představil svoji novou krásnou manželku Fatimu, která na jeho počest zatančila na hostině. Princ se okamžitě do svůdné tanečnice zamiloval a přísahal, že z ní učiní svojí ženu. Netrvalo dlouho a sultán za záhadných okolností zemřel. I když se v paláci šeptalo, že v tom má prsty Shahryar, nikdo nic nemohl dokázat.
A skutečně, zanedlouho se Shahryar s Fatimou oženil.
Po sultánově smrti se království rozdělilo na východní část, jíž vládl Shazama, Shahryarův mladší bratr, a západní část, jíž vládl Shahryar. Kvůli vytrvalým útokům křižáků mladý sultán často opouštěl království, ale vždy se vracel nezraněn a šťastný, protože věděl, že na něho čeká jeho Fatima.
Jenže jak byla Fatima krásná, tak byla i krutá a nevěrná a svého manžela s kdekým podváděla, včetně jeho vlastního bratra. Každý večer manželovi podávala uspávací lektvar a mezitím si užívala volnosti. Jafar zjistil, co Fatima jeho příteli provádí a varoval ho. Rozzuřený Shahryar se vydal za Fatimou a našel ji nahou ve společnosti několika mužů. Všechny je zabil a Fatimu vypověděl z království.
Ženám přestal věřit a začal je nenávidět.
Hned druhý den nechal stít hlavu své nejnovější manželce, jemné a nevinné Laile, Seharově a Dunyaně přítelkyni z dětství...

Když Jafar dokončil své vyprávění začalo svítat a do žaláře vkročil sultán, aby Seharu popravil. Sehara se nebránil, ale požádal ho, aby mu dovolil vyprávět jeden jediný příběh, potom ho může dle libosti popravit...



One thousand and one nights
tedy rozhodně z pohádky o Šeherazádě vychází, ale setkáváme se tu s několika podstatnými inovacemi. Když nepočítám Seharu a Dunyu, tak další významnou roli tu hraje i Shahryarovo dětství, které zasadilo semena jeho šílenství, Fatima tak byla pouze spouštěčem, i když samotná Fatima tu vůbec ještě bude hrát významnou roli, stejně tak jako Shahryarův proradný bratr Shazama a křižáci. Tím se od původní předlohy tahle manhwa liší a příjemně ji obohacuje. Stejně tak Seharovi příběhy jsou velice krásné, tragické, plné lásky a zrady a čerpají z mytologie, pověstí či skutečných událostí z Koreje, Japonska, Egypta nebo Indie...
Sehara si stejně jako Šeherezáda svoje příběhy pečlivě vybírá a šikovně odhaduje, pro jakou příležitost se jaký příběh hodí. Ať už mladý sultán propadne jednomu ze svých záchvatů vzteku nebo chmurným náladám, Seharovi se ho vždy podaří uklidnit a rozptýlit.
Mezi Seharou a Shahryar se tak vytváří jedinečný vztah (shounen ai!!), na jejž Dunyan žárlí, a její nenávist k sultánovi se tak prohlubuje.

Postavy tu tedy jsou opravdu zajímavé a výrazné, určitě každý si tu najde nějakého toho svého oblíbence, protože hlavních postav není zrovna málo. Postavy jsou taky příjemné lidské a věrohodné, nepůsobí nějakým moralizující dojmem ani vám nepolezou na nervy. Zvlášť tuhle skutečnost zdůrazňuji kvůli ženským hrdinkám, s kterými mám trvalý problém, každopádně tady si nemůžu v nejmenším stěžovat, ať už jde o ženské postavy v hlavní dějové linii nebo v Seharových příbězích, všechny byly kouzelné a zároveň i skutečné.

Stejně jako příběh a postavy, tak i kresba je překrásná a hotová pastva pro oči, která potěší i sebenáročnějšího čtenáře. I když se musím přiznat, že třeba při zpodobnění Ceasara z příběhu o Kleopatře jsem se musela smát, protože podle historických pramenů byl Ceasar plešatý, kdežto tady to byl pohledný mž s hustou hřívou blonďatých vlasů... XDD


Tak tedy doufám, že jsem vás navnadila a že si tuhle krásnou manhwu přečtete a budete jí stejně nadšeni jako já.


Btw, přemýšlím, že bych oskenovala svých 6 booků. Ale bude záležet na tom, jestli vůbec někdo bude mít zájem. A pro dva lidi to zase skenovat nemá cenu, takže pokud o to doopravdy stojíte a 1. a 2. book se vám doopravdy líbil, tak mi napište buď do komentářů, shoutboardu neba na mail a já se možná k tomu pitomému skenování přinutím. Ale fakt si to rozmyslete, nerada bych to skenovala zbytečně, ano?
Jinak scany by byly zaheslované, rozhodně bych si nepřála, aby se to šířilo po inernetu...





Sehara ("Šeherazáda")
Jemný, laskavý, inteligentní, vzdělaný mladý muž, který touží své rodné zemi vrátit silného a charismatického vládce.
Věří, že se Shahryar dokáže změnit a postupem času se jeho náklonnost k mladému sultánovi prohlubuje.









Shahryar
Mladý horkokrevný sultán, kterým zmítá šílenství a nedůvěra k ženám způsobena traumatem z dětství (ano, já vím, jak legračně to zní XD) a proradnou, krásnou manželkou Fatimou.
Býval milovaným princem a odvážným a chytrým vojevůdcem.









Dunya
Seharova nevlastní temperamentní sestra, která ho zároveň velice miluje a touží se za něj vdát.
Shahryara nemá ráda, částečně kvůli Laile, ale velký podíl na tom má i jeho náklonnost k jejímu bratrovi.









Jafar
Emír, Shahryarův rádce a nejlepší přítel. Je velice obratný politik a snaží se zklidnit nepokoje a nespokojenost mezi emíry.










Fatima

Prvně manželka Shahryarova otce, potom Shahryarova žena a milenka jeho bratra Shazama. Shahryar byl omámen láskou k ní, proto si nevšiml její proradnosti a vypočítavosti, která se skrývala za sladkými úsměvy. Fatima ho podváděla s kdekým. Když její nevěru Shahryar odhalil, nedokázal ji zabít, místo toho ji vyhostil z království.
Záměry Fatimy jsou obestřené tajemstvím.







Shazama
Shahryarův mladší, uhlazený, vypočítavý bratr, který spolu s Fatimou proti bratrovi konspiruje.


Maseru
Shahryarův ochránce a oddaný služebník, jenž mu věrně kryje záda za cenu vlastního života.











Ali
Dunyi, Sehary a Laily přítel z dětství. Do Leily byl zamilovaný a chtěl si ji vzít. Jenže milovala Sehara a nakonec se rozhodla stát manželkou sultána, protože nedokázala o Sehara soutěžit se svojí nejlepší přítelkyní, Dunyí.
Lailyna smrt ho hluboce zasáhla a Ali vede partyzánský boj proti Shahryarovi.

úterý 6. ledna 2009

Jméno větru (Kronika Královraha): Den první

autor: Patrick Rothfuss


obálka:
Donato Giancola

nakladatelství v ČR:
Triton, Argo




Odvažuji se tvrdit, že jsem protřelý čtenář fantasy a sci-fi. Mýma rukama prošly desítky knih tohohle žánru, má nenasytnost, pokud jde o knížky, nezná mezí. Přesto jen pár knížek se může honosit tím, že se mi zaryly hluboko pod kůži.

Před nedávnem se této pochybné cti dostalo jedné zbrusu nové knížce. Zprvu mě zaujala pouze svým obalem – ano, tak jednoduše... Na druhou stranu, u nás je tohle spíš výjimečný jev.
Až zpětně po jejím dočtení, stále ještě ve vytržení a v nadšeném deliriu, jsem se dozvěděla, že o ní ve světě píšou jako o nejslibnější epické fantasy poslední doby... Nezbývalo mi, než horlivě přikyvovat.
Obvykle mě tyhle „spolehlivé“ informace moc nevzrušují, zmůžu se leda tak na skepticky povytažené obočí a suché „jo, jasně“, ale pro tentokrát jsem jim musela dát za pravdu, a ráda...
Protože Jméno větru si tohle označení rozhodně zaslouží.

(Varování: Je mi tedy líto, nebudu objektivní, budete se pravděpodobně muset smířit s mou naprosto nekritickou láskou k této roztomilé bichličce a výkřiky nadšení během jejího popisování. Byli jste ale varováni.)


První kniha této trilogie nese trochu matoucí podtitul: Den první. Nejedná se ale ani tak o šestisetstránkový detailní popis jednoho dne ze života hlavního hrdiny, jako spíš o převyprávění části svého života během prvního ze tří dnů.

V knize se tak prolínají dvě časové roviny. Ta kratší, ze současnosti, nás přivádí do malého městečka Newarre, a seznamuje nás s hlavním hrdinou, mladým, ne příliš úspěšným hostinským Kotem a jeho pomocníkem Bastem.

Čtenář není dlouho ponechán v nevědomosti a s útokem velkých, pavoukům podobných démonů, skraelů, a příchodem slavného Kronikáře, vyplouvá na povrch pravá totožnost dvou stálých obyvatel hostince.
Kote není nikdo jiný než proslulý, obávaný a i proklínaný Kvothe Královrah, přezdívaný také Bezkrevný, a jeho společník, Bast, za ním nezůstává dlouho pozadu, když se z něho vyklube Kvothův učedník, přítel a démoní princ na plný úvazek, což je jistě lákavější skutečnost než pouhý nudící se sukničkář a líná výpomoc v hostinci. XD

Slavný Kronikář, který v odhalení Kvothovi identity čtenáři hraje významnou roli, je cílevědomý muž, proto rychle uhodí na Kvothovo slabé místo a přiměje ho povědět mu a nechat si zaznamenat svůj příběh, což je něco, pro co by většina kronikářů i zabíjela. Kvothe mu tedy věnuje tři dny svého času, během nichž musí Kronikář přesně zapsat, co mu řekne a nesmí zveřejnit nic, co by si nepřál.

Tím se dostáváme ke druhé, mnohem obsáhlejší dějové linii odehrávající se v minulosti. Kvothe tu vypráví o svém dětství u Edemských Ruhů, divadelních kočovníků a pěvců, jejich kruté vraždě spáchané Čandríny, mýtickými stvořeními, které vzdělaní lidé považují za pouhé výmysly ke strašení malých dětí, pomstě, jež ho požene kupředu, živoření v ulicích Tarbeanu, jimiž se jako sirotek protlouká, o studiu na vytoužené Univerzitě, lásce k hudbě a osudové dívce, Denně.

Retrospektivní část není na rozdíl od dějové linie přítomnosti psána v er-formě, ale ich-formě. Tohle kombinování nebývá úplně obvyklé, což je podle mého spíše škoda, protože tady to splnilo účel na výbornou. Na postavy, zejména Kvotheho, jsme se mohli podívat hned z několika úhlů.

Vůbec postava Kvotheho je neuvěřitelně živá, věrohodná, při čtení jsem skoro každou chvíli očekávala, že ho uvidím stát hned vedle mě... ale jen opravdu skoro.
Je velice jednoduché si zamilovat jeho temperament, hrdost, tvrdohlavost, cílevědomost a ostrý jazyk. Kvothe je zcela prostý jakýchkoli naivních ideálů, naopak je na svůj útlý věk pořádný cynik, ale to neznamená, že by byl zahořklý nebo ke svému okolí bezcitný, leda tak právem podezřívavý.
Krom toho je Kvothe hodně talentovaný, ať už jde o hudbu nebo samotné studium magie na Univerzitě, což je pro mě oproti těm plejádám silných válečníku prosté mysli vítaná změna. Ovšem, někdo by mohl namítnout, že Kvotheho postava je až přespříliš geniální, podle toho, jak ve všem vyniká. Jenže talentovaní a inteligentní lidé se občas opravdu narodí, a Kvothe je krom toho i dříč se silnou vůlí a má opravdu pádný důvod na sobě tak tvrdě makat, ať už kvůli své pomstě nebo prostě jen pro prostý fakt, že se musí živit úplně sám a peníze na školné mu nikdo jiný jen tak nedá.
O Kvothem bych se tu vůbec mohla rozepisovat dlouho, protože jeho postava je neuvěřitelně chytlavá a skvěle prokreslená. Zvlášť uchvacující mi připadal kontrast mezi Kvothem z minulosti a zlomeným Kvothem z přítomnosti, který si užívá všední nudný život a je jen stínem osobnosti, kterou býval... do chvíle než si vzpomene nebo něco neprobudí jeho staré vzpomínky.

Nutno dodat, že ani ostatní postavy nezaostávají, ať už jde o Basta, jenž se zoufale snaží v Kvothem, Reshim, jak mu říká, probudit jeho bývalé já, nebo Dennu, Kvothevo femme fatale, jež patří k těm nejzvláštnějším ženským hrdinkám, s nimiž jsem se kdy setkala - nestálá, tajemná, neúmyslně krutá, ale i přátelská a milující... Našli bychom tu spoustu a spoustu dalších postav, které si pozornost jistě zaslouží, například Kvotheho přátelé z Univerzity, Wilem a Simmone, Mistři na Univerzitě nebo další Kvotheho spolužáci. Opravdu lituju, že se tu o nich nemůžu rozepsat, protože každá z těch postav má v sobě víc života a osobnosti než většina hlavních hrdinů v jiných fantasy knížkách...

Co autor načal perfektními postavami, to dokončil příběhem. Na první pohled velice jednoduchým, jenže právě v tom je ta krása. Chvílemi máte pocit, že místo fantasy čtete neuvěřitelně záživně napsaný historický román, tak jsou ty fiktivní „reálie“ uvěřitelné a dokonale do sebe zapadají.

Psala jsem to už výše, zopakuji to znovu, touto knihou jsem unesena, po roce se mi konečně dostala zase do rukou kniha, která mě uchvátila a zanechala ve mně pocity, které přetrvaly déle než do okamžiku, kdy jsem knihu zaklapla.
Přiznávám, že Jméno větru není zrovna nejoriginálnější dílo, s nímž jsem se setkala, ale když nic jiného, minimálně se vyhýbá většině otřepaných klišé jako jsou osudová předurčení, magický artefakt, atd.
Autor miluje fantasy a jeho přáním bylo napsat čistokrevnou fantasy... a to se mu opravdu povedlo, přímo obdivuhodně.


(První kniha je rozdělena do dvou svazků, bohužel. Kdyžtak se vyplatí si ji koupit přes Triton, vyjde to levněji.)