Jméno větru (Kronika Královraha): Den první

autor: Patrick Rothfuss

obálka: Donato Giancola

nakladatelství v ČR: Triton, Argo



Odvažuji se tvrdit, že jsem protřelý čtenář fantasy a sci-fi. Mýma rukama prošly desítky knih tohohle žánru, má nenasytnost, pokud jde o knížky, nezná mezí. Přesto jen pár knížek se může honosit tím, že se mi zaryly hluboko pod kůži.

Před nedávnem se této pochybné cti dostalo jedné zbrusu nové knížce. Zprvu mě zaujala pouze svým obalem – ano, tak jednoduše... Na druhou stranu, u nás je tohle spíš výjimečný jev.
Až zpětně po jejím dočtení, stále ještě ve vytržení a v nadšeném deliriu, jsem se dozvěděla, že o ní ve světě píšou jako o nejslibnější epické fantasy poslední doby... Nezbývalo mi, než horlivě přikyvovat.
Obvykle mě tyhle „spolehlivé“ informace moc nevzrušují, zmůžu se leda tak na skepticky povytažené obočí a suché „jo, jasně“, ale pro tentokrát jsem jim musela dát za pravdu, a ráda...
Protože Jméno větru si tohle označení rozhodně zaslouží.

(Varování: Je mi tedy líto, nebudu objektivní, budete se pravděpodobně muset smířit s mou naprosto nekritickou láskou k této roztomilé bichličce a výkřiky nadšení během jejího popisování. Byli jste ale varováni.)


První kniha této trilogie nese trochu matoucí podtitul: Den první. Nejedná se ale ani tak o šestisetstránkový detailní popis jednoho dne ze života hlavního hrdiny, jako spíš o převyprávění části svého života během prvního ze tří dnů.

V knize se tak prolínají dvě časové roviny. Ta kratší, ze současnosti, nás přivádí do malého městečka Newarre, a seznamuje nás s hlavním hrdinou, mladým, ne příliš úspěšným hostinským Kotem a jeho pomocníkem Bastem.

Čtenář není dlouho ponechán v nevědomosti a s útokem velkých, pavoukům podobných démonů, skraelů, a příchodem slavného Kronikáře, vyplouvá na povrch pravá totožnost dvou stálých obyvatel hostince.
Kote není nikdo jiný než proslulý, obávaný a i proklínaný Kvothe Královrah, přezdívaný také Bezkrevný, a jeho společník, Bast, za ním nezůstává dlouho pozadu, když se z něho vyklube Kvothův učedník, přítel a démoní princ na plný úvazek, což je jistě lákavější skutečnost než pouhý nudící se sukničkář a líná výpomoc v hostinci. XD

Slavný Kronikář, který v odhalení Kvothovi identity čtenáři hraje významnou roli, je cílevědomý muž, proto rychle uhodí na Kvothovo slabé místo a přiměje ho povědět mu a nechat si zaznamenat svůj příběh, což je něco, pro co by většina kronikářů i zabíjela. Kvothe mu tedy věnuje tři dny svého času, během nichž musí Kronikář přesně zapsat, co mu řekne a nesmí zveřejnit nic, co by si nepřál.

Tím se dostáváme ke druhé, mnohem obsáhlejší dějové linii odehrávající se v minulosti. Kvothe tu vypráví o svém dětství u Edemských Ruhů, divadelních kočovníků a pěvců, jejich kruté vraždě spáchané Čandríny, mýtickými stvořeními, které vzdělaní lidé považují za pouhé výmysly ke strašení malých dětí, pomstě, jež ho požene kupředu, živoření v ulicích Tarbeanu, jimiž se jako sirotek protlouká, o studiu na vytoužené Univerzitě, lásce k hudbě a osudové dívce, Denně.

Retrospektivní část není na rozdíl od dějové linie přítomnosti psána v er-formě, ale ich-formě. Tohle kombinování nebývá úplně obvyklé, což je podle mého spíše škoda, protože tady to splnilo účel na výbornou. Na postavy, zejména Kvotheho, jsme se mohli podívat hned z několika úhlů.

Vůbec postava Kvotheho je neuvěřitelně živá, věrohodná, při čtení jsem skoro každou chvíli očekávala, že ho uvidím stát hned vedle mě... ale jen opravdu skoro.
Je velice jednoduché si zamilovat jeho temperament, hrdost, tvrdohlavost, cílevědomost a ostrý jazyk. Kvothe je zcela prostý jakýchkoli naivních ideálů, naopak je na svůj útlý věk pořádný cynik, ale to neznamená, že by byl zahořklý nebo ke svému okolí bezcitný, leda tak právem podezřívavý.
Krom toho je Kvothe hodně talentovaný, ať už jde o hudbu nebo samotné studium magie na Univerzitě, což je pro mě oproti těm plejádám silných válečníku prosté mysli vítaná změna. Ovšem, někdo by mohl namítnout, že Kvotheho postava je až přespříliš geniální, podle toho, jak ve všem vyniká. Jenže talentovaní a inteligentní lidé se občas opravdu narodí, a Kvothe je krom toho i dříč se silnou vůlí a má opravdu pádný důvod na sobě tak tvrdě makat, ať už kvůli své pomstě nebo prostě jen pro prostý fakt, že se musí živit úplně sám a peníze na školné mu nikdo jiný jen tak nedá.
O Kvothem bych se tu vůbec mohla rozepisovat dlouho, protože jeho postava je neuvěřitelně chytlavá a skvěle prokreslená. Zvlášť uchvacující mi připadal kontrast mezi Kvothem z minulosti a zlomeným Kvothem z přítomnosti, který si užívá všední nudný život a je jen stínem osobnosti, kterou býval... do chvíle než si vzpomene nebo něco neprobudí jeho staré vzpomínky.

Nutno dodat, že ani ostatní postavy nezaostávají, ať už jde o Basta, jenž se zoufale snaží v Kvothem, Reshim, jak mu říká, probudit jeho bývalé já, nebo Dennu, Kvothevo femme fatale, jež patří k těm nejzvláštnějším ženským hrdinkám, s nimiž jsem se kdy setkala - nestálá, tajemná, neúmyslně krutá, ale i přátelská a milující... Našli bychom tu spoustu a spoustu dalších postav, které si pozornost jistě zaslouží, například Kvotheho přátelé z Univerzity, Wilem a Simmone, Mistři na Univerzitě nebo další Kvotheho spolužáci. Opravdu lituju, že se tu o nich nemůžu rozepsat, protože každá z těch postav má v sobě víc života a osobnosti než většina hlavních hrdinů v jiných fantasy knížkách...

Co autor načal perfektními postavami, to dokončil příběhem. Na první pohled velice jednoduchým, jenže právě v tom je ta krása. Chvílemi máte pocit, že místo fantasy čtete neuvěřitelně záživně napsaný historický román, tak jsou ty fiktivní „reálie“ uvěřitelné a dokonale do sebe zapadají.

Psala jsem to už výše, zopakuji to znovu, touto knihou jsem unesena, po roce se mi konečně dostala zase do rukou kniha, která mě uchvátila a zanechala ve mně pocity, které přetrvaly déle než do okamžiku, kdy jsem knihu zaklapla.
Přiznávám, že Jméno větru není zrovna nejoriginálnější dílo, s nímž jsem se setkala, ale když nic jiného, minimálně se vyhýbá většině otřepaných klišé jako jsou osudová předurčení, magický artefakt, atd.
Autor miluje fantasy a jeho přáním bylo napsat čistokrevnou fantasy... a to se mu opravdu povedlo, přímo obdivuhodně.


(První kniha je rozdělena do dvou svazků, bohužel. Kdyžtak se vyplatí si ji koupit přes Triton, vyjde to levněji.)