Shoujo manga versus sunjeong manhwa

Pokud byste znali můj blog už od počátku jeho založení, všimli byste si jisté postupné, ale o to výraznější, změny v mém postoji vůči jednomu konkrétnímu žánru.

Ze začátku jsem totiž nenáviděla shoujo. Ano, opravdu. Já, osoba, u níž nejméně polovina recenzovaných titulů jsou romantické mangy nebo manhwy. Překvapeni?

Když nad tím tak přemýšlím, nemyslím, že jsem se nějak výrazně změnila. Můj přístup k hollywoodským slaďákům je stále stejně skeptický a cynický, jen jsem asi zkrátka objevila příběhy, které si mě svojí hloubkou a sympatickými, věrohodnými postavami získaly. Tahle změna nepřišla s častějším čtením shoujo mang, ale překvapivě s sunjeong manhwami, jejich korejskou obdobou, na níž nedám do teď dopustit. Právě ona způsobila naprostou sebedestrukci mé hrdě pěstované „anti-shoujo“ image…

Proto jsem se rozhodla tenhle příspěvek věnovat porovnání pojetí dvou naprosto stejných žánrů, za to však v různém provedení a s naprosto rozdílnými výsledky.

Nejpalčivějším problémem v shoujo je pečlivě dodržované schéma „nevinně vypadající hrdinka s obrovskýma očima, rozhodně ne však výrazně krásná (nechceme, aby čtenářky měly pocit méněcennosti a nemohly se s ní tak ztotožnit), neoplývající příliš vysokým IQ a důvtipem (čtenářka si říká, že ona sama na tom tak hrozně přeci jen není a hned se cítí lépe) a poslední, ale o to důležitější rys, má velice, VELICE dobrosrdečnou povahu, která hraničí až se sci-fi (chceme čtenářkám předat nějaké poselství, mravní ponaučení – S dobrotou to k bishíkovi dotáhneš).

Ano, je sice od mangak opravdu pozorné, že tak na nebohé čtenářky myslí, ale přijde vám normální, že když na vás někdo bude řvát a krutě vás poníží, že se na něj na oplátku laskavě a plna porozumění usmějete a zeptáte se ho/jí, jestli nechce upéct dort?! (Přenesený příklad, ale myslím, že podstatu to vystihlo přesně.)

A to se raději nebudu zmiňovat o případech, kdy hrdinka jen tupě a zamilovaně civí na hlavního bishíka, neustále zakopává, stupidně se usmívá a za vrchol vyřešení vlastních trablí považuje usedavý pláč… nejlépe na rameni onoho bishíka. *Gladness jde zvracet*

No dobře, abych shoujo mangám jen nekřivdila, výše zmíněné body se pochopitelně netýkají všech titulů, jsou i světlé, bohužel ale ne příliš časté, výjimky, kde hrdinky dokonce používají mozek a mohou se pyšnit sympatickou náturou. Jako zástupce tohoto ohroženého druhu bych mohla jmenovat například Haruhi z Ouran Host Club (i když tady jsem na vážkách, zda bych tuto mangu řadila do „klasického“ shoujo), Mizuki z Hana Kimi, Tsukushi z Hana yori Dango a do jisté míry i Hildu ze Seimaiden. Jak vidíte, opravdu jich nakonec moc není…

Naproti tomu v sunjeong manhwách si zřejmě manhwaky příliš velké vrásky s jemnocitem čtenářek nedělají. Začíná to už u kresby. Dívky jsou všechny nádherné, s krásnými lesklými vlasy, velkýma výraznýma očima a plnými rty. Sice se občas autorky smilují a mluví o hrdince jako o bytosti průměrného vzhledu, ale v takovém případě se zmůžu jen na ironicky povytažené obočí – být jen z poloviny tak krásná jako tyto „průměrné“ dívky, tak bych si s vlastním vzhledem rozhodně nemusela do konce života dělat nejmenší starosti.

Další výrazná odlišnost od jejich japonských souputnic přichází spolu s jejich povahou. Hlavní aktérky jsou totiž převážně rozhodné, temperamentní, silné dívky, kterými když něco otřese, raději začnou jednat než aby si zhrouceně sedly do kouta, začaly brečet a čekat na ústředního bishíka až jim přispěchá na pomoc nebo je zachrání.

I přesto jsou nádherně žensky křehké a dokáží nenávidět i žárlit. Přesně takovým způsobem, jakým byste to od lidské bytosti očekávali. Samozřejmě, i tady je většina charakterových vad či nedostatků zatlačena do pozadí, ale ne tak výrazně jako v shoujo mangách, proto působí hrdinky mnohem reálněji a sympatičtěji.

Dalším objektem zkoumání se stává mužský element, jenž hraje v každé romanci důležitou roli, je totiž objektem lásky, obdivu a já-nevím-čeho-ještě hlavní hrdinky (a 20ti dalších vedlejších hrdinek). Je opravdu zajímavé, jak se jeho ztvárnění v shoujo a sunjeong liší.

V japonském shoujo bývá takovýto hrdina bezedná díra všech ctnostných, úžasných vlastností a sběratel super vyhlídek do budoucnosti – přeloženo jako dokonalý bishík, nad kterým čtenářky slintají, inteligentní (do doby než se začne moc ochomítat okolo hlavní hrdinky), se zářnou budoucností a jeho morální zásady by mu záviděl i světec.

I když tu najdete i tu skupinu bishíků, kteří se k naší nebohé hrdince chovají chladně, protivně a s odstupem, ne-li ignorací, stačí intenzivní zářivé úsměvy, trocha rozmazlování a bishík zjihne…a vyklube se z něj v podstatě přátelský plyšák… a nacházíme se u popisu o odstavec výše. XD

Nevím čím to je, ale korejské dívky asi dávají přednost před Panem Správným Panu Drsňákovi. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsou hlavní mužské postavy, tak…agresivní, nebezpečné. Abyste to nepochopili špatně, to nutně neznamená, že se chovají jako labilní šílenci s přemírou testosteronu, jen mají velmi osobité pojetí morálních zásad, rozhodně nejsou povahově dokonalí, dokáží být velice krutí a vášnivě žárlit. *slintá* Když to spojíte s nádherným vnějškem a chladným, arogantním chováním, musí vám vyjít neodolatelně přitažlivá kombinace. *Gladness stírá slinu* Nutno dodat, že to drsňáctví je někdy trochu hrané a když se potom dostanou do situace, s níž si neví rady nebo je totálně rozhodí, jsou děsně roztomilí… není nic sladšího než rozpačitý mrazáček. *Gladness se nechala unést*

Podtrženo sečteno, i mužské postavy na mě v sunjeong působí mnohem věrohodněji.

Jediné, v čem se tak asi korejské a japonské pojetí romantiky shodne, je příběh. Ono je to nakonec celkem logické… velký prostor na originalitu už jaksi není v tomto žánru možný, neb muselo být prakticky všechno už vyčerpáno. Přesto je zajímavé, kolik toho s příběhem udělají právě postavy a osobitost autorky.

Takže... poučení na závěr - i romantika může být snesitelná, když víte kde hledat. XD